Vyrůst z rodiny

Je to zvláštní, jak z těchto pocitů vlastně nejde vyrůst. V podobných situacích tak málo záleží na věku. Stačí, že se zintenzivní kontakt, zmenší se fyzická vzdálenost, a osmdesátiletá žena se zase stává matkou v plné síle. A téměř šedesátiletý syn se cítí jako malý. Opět slyší, co by měl, neměl, co by bylo dobré, jak by se měl ustrojit, co by neměl říkat a jak by se neměl chovat. A je těžké to nechat být.

Hranice kontaktu

Míla si ještě nedávno žila spokojeně v bytě s přítelem, cítila svoji sílu, sebevědomí, pevnou půdu pod nohama. Nic z toho teď nemá. Váhá, co říkat. Váhá, jestli je ona sama „správně“. Někdy brečí ne kvůli tomu, že je sama, ale že se cítí zase jako ta malá holčička, která musí udělat všechno, aby potěšila někoho jiného.

Asi si dokážete představit, jak složité to je: vymezit se a říct svému otci, matce, babičce, dědovi, tetám a strejdům: Ne, je mi líto, ale tohle na sebe neberu. Už nejsem dítě. Tohle je moje cesta, moje volba, můj život. Udělám pro tebe to a to, ale nemůžu zařídit tvoje štěstí. Takhle to nefunguje. Nemůžu se rozkrájet a vydat ze všech sil. Nemůžu plnit všechna tvá přání. Já už mám jiný život, svoje hodnoty, pravidla. A žádám tě o jejich dodržování, abychom spolu mohli být.

Nechci soudit chování rodičů Radka, Míly ani kterýchkoliv jiných. Možná mají své důvody. Možná je jejich životní, zdravotní nebo psychická situace opravdu těžká. Možná nic z toho, co říkají a dělají, nemyslí špatně. Možná mají své děti nesmírně rádi. Faktem ale je, že své děti svým způsobem ničí.

Proto bych chtěla podpořit ty, kteří se k těmto důležitým osobám vlivem životních událostí vrátili. Jsou jim blízko a tato blízkost je vyčerpává. Chtěla bych dodat sílu a možná i kapku odvahy říct si o to, co potřebují oni sami. Vyjádřit svoje potřeby. Udržet si vlastní hranice. Protože jenom tím, že jsme si zase blíž, se nestáváme malými dětmi. I když v nás rodiče během pár sekund mohou vyvolat pocit, že jsme zase dětmi, které by přece měly poslouchat.

Nemusíte. Zkuste si to teď sami pro sebe říct: Nemusím to dělat. Nemusím se takhle cítit. Nemusím si to myslet stejně. Můžu mít jiné priority. Můžu si kontakt nastavit podle svých pravidel. Jsem dospělý, jsem dospělá a přeju si, aby se se mnou takhle jednalo. Trvalo mi mnoho let se odpoutat, odtrhnout, vybudovat si svůj život. A nechci o to přijít.

Radek, Míla a mnoho dalších lidí je i v dospělosti vystaveno tomu, že s nimi jejich rodiče jednají jako s dětmi. Že neakceptují jejich příběh, postoje, volby. Mění je a chtějí je vidět jako svoje vysněné dětičky. Přetváří je k obrazu svému. Dávají jim najevo, že pokud tuto představu neplní, nezaslouží si jejich pozornost, obdiv, respekt, natož pak plné přijetí. A to bolí. To bolí hodně.

Své stáří mohou někdy vnímat jako příležitost si děti k sobě zase připoutat. V případě Míly cítí matka opět svoji sílu, jelikož teď přece nikoho jiného než nás nemáš. To my tě zachráníme. O nás se můžeš opřít – ale musíš poslouchat a žít tak, jak si přejeme… No ufff. Pro dospělého nesmírně těžká situace na zvládnutí.

Všem statečným lidem, kteří takové rodiče dostali darem, chci vzkázat: Jste správně. Právě tak, jak jste. Můžete žít podle vlastních pravidel, podle vlastních přání. Můžete to mít po svém, tak jak toužíte. Třeba se i navrátit prostorově, časově, fyzicky ke svým rodičům. Ale nemusíte se stát zase dětmi. Mnohdy totiž v těchto situacích začneme pochybovat, zda se opravdu můžeme vymezit. Můžu to té mamce říct? Můžu být drzá, drzý?

Vidíte to? Slyšíte to? Jako bychom byli v té situaci zase dětmi. Jako bychom se ptali, zda skutečně můžeme odporovat tomu velikému, všemocnému rodiči. V dětství nemůžeme, rodič drží nad naším životem ochrannou, všemocnou, přijímající či nepřijímající ruku. Někdy vlídnou, někdy ne. Ale co je jednou jisté: pokud jsme se již vymanili, nemusíme se k tomu vracet, i když nás tomu život a situace vystavuje.

Dospělý vztah

Míla ví, že bude muset ještě minimálně několik měsíců, možná rok u rodiny bydlet. Sbírá sílu, aby jim vyjádřila svoje emoce a potřeby. Neuvěřitelně si přeje říct: Mějte mě rádi takovou, jaká jsem. Zkuste zahlédnout, kým jsem se stala. Moc ráda u vás budu bydlet a vážím si této možnosti, to ale neznamená, že se stávám zase malou holčičkou. Jednou se odstěhuju a moc bych chtěla, abychom společný čas žili v poklidu, s respektem k sobě navzájem. Neví, zda to dokáže. Ale teď minimálně vidí, že to, co s ní rodiče dělají, od nich není pěkně.

Radek si začíná pomalu uvědomovat, že nemůže matku zachránit. Že se nemůže roztrhnout a zničit, obětovat celý svůj život všem přáním, která jeho matka má. Ta by ideálně chtěla, aby se Radek stal zase „jejím chlapečkem“, bydlel u ní a pečoval o ni. To by ale znamenalo konec Radkova dospělého života. Neměl by čas na svoji manželku, děti a kamarády tak, jak on sám chce.

Pomaličku začíná nastavovat pravidla. Začíná o tom matku informovat – nic jiného na ni neplatí. Nemůže s ní diskutovat ani smlouvat. Prostě přijede třikrát do týdne. Nakoupí, odveze, přiveze, uklidí. Ale nemůže tam bydlet. A holt se musí obrnit proti všem větám, o kterých ví, že přijdou. Protože ony přijdou. Ale Radek činí vnitřní uvědomělou volbu: neřídit se jimi. Slyší je, ale nedává jim tu moc, aby jej dokázaly emočně vydírat. Cítit se tak, že dělá něco špatného.

Vy všichni, kteří jste v podobných situacích, jste nesmírně silní. Ono to opravdu není lehké, být ve vztazích, které máme nadosmrti. Mnohdy se z nich nejde vyvázat, a přesto mohou být zdrojem velké bolesti. Nebojte se říct, co potřebujete. Neslevujte ze svých hranic. Držte si to, co jste už v životě získali, vybudovali, držte si to, co je vám samotným v životě příjemné. Moc vám držím palce.