Vyroste vnitřní dítě?

Za druhé ve větší nebo menší míře máme k dispozici různé polarity sebe sama. Máme v sobě schopnost být rezervovaní i přátelští, zaměření na sebe i na druhé, pracující i odpočívající, obrnění i zranitelní, slabí i silní…

Tak, jak procházíme životem, některé polarity naší osobnosti si zahradíme nebo zakážeme, některé mají možnost se rozvinout více a jiné méně. Není ale od věci, aby nám zůstaly dostupné. Protože jsou v životě situace, kdy je nejpřiléhavější reakce třeba sobecká nebo agresivní.

Pro mnoho lidí znamená cesta sebepoznání mimo jiné taky lépe si osahat, v jakých polaritách jsem jako ryba ve vodě a kde mi to tolik nejde. A občas taky svoje já trochu protáhnout i do polarit, kam jsem se dřív bála. A tak by mě Moničin dotaz přiměl spíš k následujícímu přemýšlení:

• Je možné v sobě zachytit i další podosobnosti, než je malá dívenka?
• V jakých situacích si otěže bere dospělé já? Jak se dospělé já o dívenku stará? Dovede provést nepříjemnou situací obě, sebe i vyplašenou holčičku?
• V jakých situacích se Monika dostává do stavu dívenky – a je to v danou chvíli v pořádku a může ji nechat „vyřádit“ v bezpečí?
• V jakých situacích je ve stavu dívenky tam, kde se to nehodí? Jak v takových situacích posílit dospělé já a nechat ho, ať se s laskavostí ujme vedení?
• Co pomáhá růst a sílit dospělému já – tomu, které už Monika má? Kdy se cítí kompetentní, klidná, ve svém středu?
• Je někdo, kdo je nebo může být jejím průvodcem a oporou, zatímco bude sílit ve své poloze dospělé ženy?

Jak tohle dává smysl z hlediska neurověd?

Samozřejmě, že v nás doslovně žádní malí a velcí lidé nežijí. Ale přesto je pro většinu lidí slovní spojení „vnitřní dítě“ velmi srozumitelné. Nejspíše to vychází ze způsobu, jakým náš mozek skladuje a organizuje vzpomínky – máme uložené zážitky, emoce, asociace, vůně, vůbec celkový pocit z té které epizody našeho života, a náš mozek (konkrétně tedy mimo jiné náš hipokampus) si je pro nás dovede vyvolat jako jeden balík. Máme uloženo, jak jsme se v daném období života cítili, jak jsme se rozhodovali.

Něco z toho je v explicitní paměti (tedy ve vzpomínkách), něco v paměti implicitní, tedy té, která řídí naše rozhodnutí, způsob kontaktu s lidmi nebo emoce, aniž bychom k tomu měli slovní vyprávění. Neurovědec Daniel Siegel popisuje, že toto všechno nám pomáhá nastavit se do různých situací v životě. Stačí si obléct plavky a ucítit chlor a v našem nervovém systému se rozběhnou impulsy po vyběhaných dálnicích tak, abychom si vybavili a nachystali vše potřebné na to vlézt do vody a plavat.

Podobným mechanismem podle něj funguje i tento náš dětský stav. Popisuje třeba svého klienta, který v dětství nezažíval bezpečné vztahy a v dospělosti vždy usiloval o těžko dostupné ženy. Jakmile ho ale některá žena začala mít ráda a začala „hrozit“ blízkost, dostal se vnitřně do stavu malého chlapce, splašil se strachem z vlastní zranitelnosti, daná žena ho přestala přitahovat a nějakým (nevědomým) způsobem vztah „odsabotoval“.

Cesta ven v případě tohoto Siegelova klienta vedla přes sebereflexi a postupné prohlubování uvědomění: Co se to ve mně děje, když mě někdo začne mít rád? Co se děje s mým tělem a v mých emocích? Odkud to pramení? Jaké vzpomínky se mi vynořují? Mám i jinou volbu? Mohu hledat způsob, jak neupadnout do polohy malého chlapce, nereagovat automaticky, nechat se vést vědomými volbami? Mohu se stát svobodnějším ve svých možnostech?

Vnitřní dítě může zůstat, jak bude chtít

Ve skutečnosti nemyslím, že je možné přimět svoje vnitřní dítě, aby vyrostlo. Tato poloha v nás bude vždy přítomná. Občas nás do ní život zatlačí bez naší kontroly, někdy ji můžeme vyvenčit v radosti, hravosti a tvoření. Ostatně je i kus nepřijetí v myšlence „já tě mám ráda, ale potřebuju, ať už vyrosteš“. Opravdové přijetí znamená dovolit, ať moje malá, zranitelná, křehká, hravá a spontánní holčička zůstane – klidně napořád.

Co ale je možné a dává velký smysl, je nechat vedle této holčičky růst, zrát a sílit svoji polohu dospělé ženy. Ženy, která se učí vracet do svého středu a z něj vcházet do kontaktu se světem. Která přijímá sama sebe, své pocity, své myšlenky. Ženu, která usiluje o kontakt a soulad se svým tělem, jeho cykličností i sexualitou.

Může být zranitelná, ale i silná, může tvořit, pečovat o druhé i o sebe, jít za svými přáními, třeba do neznáma. Je možné, že na některé z těch neprobádaných cest bude muset vzít za ruku malou holčičku a provést ji (nebo klidně přenést) přes úsek, na kterém se dívenka bojí. Dospělá žena se ale zvládne postarat o obě.