Vypněte tu bednu

Rodiče často říkají, že se jejich děti dívají na obrazovku rády. Jenn Bermanová v knize Zdravé a šťastné dítě vysvětluje, že zírání na obrazovku je součástí lidské povahy, jistá biologická danost. Prostě nás přitahuje světlo a pohyb. Nové podněty přirozeně poutají naši pozornost, natož pohybující se obrazy.

Pokud u vás doma často běží televize nebo jiný monitor a dítko je sleduje nebo si při nich hraje, může to mít vážný dopad na jeho vývoj, rozvoj učení a řeči. Malé děti primárně nerozlišují obsah, nevnímají konkrétní pořad, ale je to pro ně lavina podnětů, které se rychle mění.

Dítě nesedí před obrazovkou proto, že se něco učí nebo ho program zajímá. Miminka a hodně malé děti pořady sledují zkrátka proto, že jsou biologicky naprogramované neodvracet se, říká Bermanová. Dítě nemá dostatečně vyvinuté myšlení a vnímání, aby si z rychle se střídajících scén dalo dohromady příběh. Jen si pěstuje návyk dívat se na obrazovku.

Vnitřní řeč v ohrožení

V domácnosti, kde neustále běží nějaký pořad, dítě nemá klid, který potřebuje, aby si mohlo osvojit a rozvíjet nesmírně důležitou dovednost – vnitřní řeč. Ta je důležitá pro rozvoj dovedností potřebných k řešení úkolů, plánování, akceptaci pravidel nebo rozhodování, co je potřeba udělat a co naopak odložit (iniciace určitých aktivit, potlačení jiných).

Vnitřní řeč pomáhá i v oblasti paměti a rozvoje myšlení, rozlišování podstatných a nepodstatných činností (obléknu si čepici, aby mi nebyla zima), při rozdělování si většího úkolu na menší kroky, řešení úloh (tenhle kousek sem nepatří, dám ho jinam, sem patří). Dítě vnitřní řeč potřebuje, aby si uspořádalo myšlenky a poslouchalo ostatní.

Televize utne nejen dialog mezi (pra)rodiči, ale i vnitřní monolog dítěte. Co si z toho odnáší do dospělosti? Možná právě zde je kořen mnoha – jak se nyní módně říká – programů, které nás ovlivňují. Názorů a rad, které jsme v dětství vyslechli, vzorců myšlení a jednání, způsobů hodnocení, které jsme tak ochotně přejali za vlastní. Pohyblivé obrázky vznik vnitřního monologu zablokují.

Očekávání akce a různorodosti podnětů, které děti dostávají z obrazovky, nemůže běžná realita naplnit.

Podněty k vytvoření vnitřní řeči a vlastních postojů jsou různorodé. Je prokázáno, že např. úzkostní rodiče vedeni snahou vychovávat své dítě co nejlépe a upozorňovat je na nejrůznější nebezpečenství vychovají jedince s úzkostnou strukturou osobnosti.

I když si tedy vnitřně osvojíme vzorce jednání a uvažování i postoje, které pocházejí zvenčí a nemusejí být nutně „naše“ nebo odpovídat naší povaze a potřebám na sto procent (to ani není možné), je rozhodně je lepší se s nimi poprat během období vzdoru, puberty a dospívání a třeba v dospělosti na terapii, než vyrůstat s vnitřním odcizením vůči primární rodině před televizní či počítačovou obrazovkou.

Pohádka jako kulisa ke hře? Také špatně

Někdy rodiče pustí pohádku nebo televizi dítěti v dobrém úmyslu, aby mu zpříjemnili hraní. Výzkumy přitom zjistily, že si děti před obrazovkou hrají méně, a to co do kvality i kvantity hraní. Hra je tedy povrchní a trvá kratší dobu.

Rodiče a děti na sebe méně reagují

Když není puštěná televize, rodiče si s dětmi více hrají. Když „hraje“ televize, rodiče na děti méně mluví, méně je poslouchají a celkově jim věnují menší pozornost. Když běží televize, méně se povídá – děti méně mluví na rodiče a naopak. Rodiče mají tendenci děti nevytrhovat – přece je zabavené. Pro rozumový a emoční vývoj dětí je však pozornost ze strany rodičů, sledování jejich zájmů a interakce s nimi to nejcennější, co mohou dostat.

Přednáška 24. října 2024