Vyplačte se z toho

• „Neřvi, nebo ti přidám, abys měl proč!“
• „Tohle tě přece nemůže rozbrečet!“
• „Pláčem ukazuješ svoji slabost!“
• A nemohu zapomenout na věčnou klasiku: „Chlapi přece nepláčou!“

Většina z nás byla vychovaná s tím, že plakat se nemá. A tak se v řadě situací snažíme pláči zabránit, potlačit ho nebo si ho alespoň nechat do soukromí. Dokonce v rámci terapie se klienti často za pláč omlouvají, připadají si nepatřičně. Kde jinde si ho však dovolit? Pláč usnadňuje emoční vyjádření a často přináší také úlevu.

Jsou situace, kdy se plakat „smí“ – svatba, narození dítěte, dosažení významného úspěchu. Jsou to slzy dojetí, úlevy, štěstí. Pláč také bývá okolím přijímán, když máme strach o zdraví nebo zemře někdo blízký.

Fakta o pláči

Primární emocí spojenou s pláčem je smutek. Takový pláč trvá déle než slzy z radosti nebo dojetí. Mezi další nejsilnější spouštěče pláče patří ztráta, frustrace, vztek, úzkost, pocity beznaděje a bezmoci, zoufalství a bezvýchodnost. Také ho často spouští odloučení od blízkých, stesk po domově, různé konflikty, odmítnutí, kritika a selhání.

Pod slzami dojetí bývají mnohdy skryté slzy smutku, například proto, že v dané situaci není přítomen někdo blízký. Starší dospělí častěji pláčou v návaznosti na své životní zkušenosti, kterých je s vyšším věkem logicky více. Pláč je sociální spouštěč empatie. To vše jsou slzy emoční. (Existují také slzy fyziologické, když se oko potřebuje zvlhčit například kvůli počasí.)

Plakat můžeme potichu bez zvukových projevů, ale také můžeme vzlykat nebo křičet. Někdy je pláč doprovázený neklidem, kdy není možné setrvat na místě. Pláč, který se týká vlastního prožitku smutku nebo ztráty, bývá doprovázen tělesnými projevy, jako je zvýšená srdeční frekvence nebo pomalejší dýchání.

Pláč novorozenců a kojenců má podobně jako projevy jiných mláďat za úkol přivolat pozornost a péči. Tato reakce na separaci funguje na podobném principu jako reflex – je vrozená, nepodléhá tedy sociálnímu učení. Lidský pláč se však od zvířecího liší ve dvou aspektech.

V drtivé většině se u zvířat projevuje pouze v nejranějším věku, zatímco lidské „mládě“ je na péči závislé mnohem déle. U zvířat se pláč také omezuje na vokální způsob vyjádření, produkce emočních slz je typická pouze pro lidi. Výjimkou jsou psi, u kterých je možné slzy pozorovat například v případě úmrtí majitele nebo pokud jsou týráni.

Slzy jako takové u člověka tedy nabývají na významu s věkem, křik se postupně vytrácí, avšak nevymizí zcela. Z evolučního hlediska je funkcí pláče vyvolat prosociální chování – je to způsob, jak získat pozornost a emocionální podporu. Slzy nás jako společnost stmelují.

Společenské souvislosti

A jak je to s pověstným rčením „chlapi přece nebrečí“? Dle výzkumů ženy skutečně pláčou častěji než muži, avšak u novorozenců, kojenců a batolat tento rozdíl není pozorovatelný. Objevuje se až v pozdějším věku vlivem rozdílů ve výchově a socializaci. Dospělé ženy pláčou v průměru pětkrát za měsíc a dospělí muži jednou. Není tedy pravda, že muži nepláčou vůbec.

Z biologického hlediska může za častějším pláčem u žen stát hormon prolaktin, který ho podporuje, kdežto testosteron, jehož hladina je u mužů vyšší, ho může potlačovat. Muži pláčou méně a kratší dobu. Jsou také méně ochotni vysvětlovat důvody, proč pláčou. Ženy častěji pláčou v reakci na frustraci a hněv.

Příčinou může být, že si nedovolí emoce vyjádřit jiným způsobem, pláč je pro ně přijatelnější než například verbální agrese. Ženy se někdy rozpláčou i v reakci na drobné každodenní záležitosti, zatímco muži se v těchto situacích více uchylují k nadávkám. Lidé, kteří pláčou, bývají okolím vnímáni jako empatičtější, spolehlivější, upřímnější a méně agresivní. Avšak také jako méně emočně stabilní.

Judith Kay Nelson zkoumala souvislost mezi pláčem a typem attachmentu. Lidé s bezpečnou citovou vazbou jsou více komfortní ve vyjadřování emocí a pláčou zdravým způsobem. Pokud jim je do pláče, nebrání se mu, nesnažím se ho potlačovat. Jsou si vědomi toho, že si mohou dovolit ukázat svou zranitelnost. Pokud pláčou, necítí se ohroženi.

Lidé s nejistou citovou vazbou se snadněji rozpláčou a jsou obtížněji utišitelní. Naopak lidé s vyhýbavým stylem připoutání pláčou nejméně a více se snaží nutkání k pláči potlačovat. Obávají se, že by pláčem dali najevo svou slabost, což by následně mohlo být použito proti nim.

Úlevný účinek pláče

Ze studie, do které bylo zahrnuto téměř tři tisíce žen a přes dva tisíce mužů, vyplynulo, že 90 % respondentů se po pláči cítilo psychicky lépe. Katarzní účinek vyplývá z vyjádření a následného uvolnění nadměrné emocionální energie, vlivem které se cítíme rozrušeni. Přináší uklidnění bez ohledu na to, zda zmizel vnější zdroj stresu, což je způsobeno uvolňováním oxytocinu, který uvolňuje tenzi a stmeluje.

Jde ale o návrat na předchozí emocionální úroveň a náladu. Nelze tedy tvrdit, že nám pláč jako takový náladu zlepší. Můžeme však cítit úlevu ve smyslu snížení psychického napětí. Aby byl pláč úlevný, je třeba, abychom obecně byli v dobré psychické kondici. Pokud pláčeme v reakci na situaci, kterou nemůžeme ovlivnit, jako je například úmrtí blízké osoby, nemusí být úlevný efekt tak výrazný jako u situace, kterou následně určitým způsobem ovlivnit můžeme.

Další výzkum, který vycházel z výpovědí 331 dospělých bez psychiatrické zátěže, zjistil, že 85 % dotázaných žen a 73 % mužů se po pláči cítilo lépe. Popisovali úlevu a referovali, že odplavili špatné pocity. Pociťovaný úlevný účinek pláče však závisel na situaci. Pokud se pláč vztahoval k traumatu, tolik úlevný nebyl. Naopak pokud se vztahoval ke ztrátě, úlevný byl. Pokud jde o přítomnost dalších lidí, přínosněji byla hodnocena přítomnost jedné blízké osoby než jejich vyšší počet.

Na úlevný účinek pláče má nemalý vliv reakce okolí. Pokud pláč přijímá, je úleva výraznější. Pokud ho odmítá, bagatelizuje nebo se nad ním pohoršuje, úlevné pocity nepřicházejí v takové míře a dostavuje se navíc stud. Pláč také bývá často ignorován. Okolí neví, jak se k plačícímu zachovat, co říkat, co dělat. A tak se často snaží pláč co nejrychleji různými způsoby zastavit.

Někdy pláč může sloužit jako naučený způsob chování přetrvávající z dětství: když brečím, přitáhnu si pozornost a péči. V dospělém životě to tak přímočaře mnohdy nefunguje, proto se úleva také nemusí dostavit, jelikož se nám nedostane požadovaného zájmu.

Pokud nejsme v kontaktu se svými potřebami a emocemi, snažíme se je z různých důvodů potlačit, nemusí být slzy úlevné. Rovněž slzy mnohdy nepřináší úlevu, když se nacházíme v depresivní fázi, nemusíme si být ani vědomi toho, z jakého důvodu pláčeme, cítíme všeprostupující smutek, ale jeho původ nám není zřejmý. 

Pláč má také komunikační význam. Podporuje empatii, prosociální a pečující chování a snižuje agresi. Avšak zejména akustický pláč může naopak vyvolávat podráždění, frustraci a vztek. Když pláčeme, zpracováváme emoce efektivněji. Z toho důvodu je zdravé si ho dovolit a nepotlačovat ho. Může nám být více ku prospěchu a užitku, než že by nám uškodil.

Více k tématu:Michael Trimble: Why Humans Like to Cry. Tragedy, Evolution, and the Brain