Vykolejení

Říkala jsem si, že být sám sebou je jakási mantra opředená řadou mýtů a iluzí o tom, jak jsme v hloubi duše vlastně všichni harmoničtí, moudří, vyrovnaní a vůbec lepší než většinu času. Měla jsem v plánu popsat příběhy lidí, kteří se tímto doporučením řídili, aniž by tušili, kdo vlastně jsou a čemu věří.

Logicky jsem pak ve svých úvahách došla k závěru, že zmíněná rada je vlastně úplně nesmyslná, protože nikým jiným být ani nemůžeme. Dokonce jsem vymyslela metaforu o duhovém jednorožci a o přízemní každodenní upachtěnosti, která představovala kontrast mezi naší idealistickou představou o tom, jací jsme, a tím, jací jsme doopravdy. Říkala jsem si, že celý problém je jen v neochotě přiznat si, že to ošklivé, zlé a neférové k nám taky patří, že to jsme taky my. Vyplynulo to zřetelně, jasně, nekompromisně.

Bylo to, jako by mě ovládala cizí síla, energie, která mě nutila přemýšlet a chovat se jinak, než je mi přirozené. Chvílemi jsme měla dojem, že za to může okolí, lidé, celý svět, který mě nutí, abych byla tvrdá a nekompromisní, i když nechci, a kladla jsem mu to za vinu. Tohle přece nejsem já, běželo mi pořád hlavou.

Chvílemi jsem si zase spílala, že se neumím postavit a být sama sebou za všech okolností. Jenže se mi vytratila i ta základní představa o tom, co to vlastně je. Původní text byl prodchnutý arogancí a nadřazeností. Až se mi při čtení zdálo, že existuje jedna jediná pravda a to je ta moje. Pociťovala jsem zvrácenou kombinaci uspokojení, že jsem to zase světu natřela, a zároveň mě děsila představa, že takové dílo bude někdo číst.

Smířit se s tím, že mne posedl zlý duch nebo se na mně podepsalo postavení planet a měsíce, mi ale nepřišlo jako dlouhodobě funkční řešení – ačkoliv vliv něčeho, co přesahuje běžné hranice myšlení, vůbec nepopírám, ba naopak.

Pak mi došlo, že tenhle stav nezažívám poprvé – a to přece nemůže být jen náhoda. Nicméně stále jsem byla na mrtvém bodě. Kladla jsem si otázky, ale nenacházela odpovědi. Ta zatracená divná energie se mě držela a nechtěla mě pustit ani o kousek dál. Několik dlouhých dní jsem tak prožila v jakémsi bezčasí. Bez nápadu, bez chuti, bez energie. Přitom ale opustit tohle téma bylo nemyslitelné. Už jsem ho přece slíbila.

A navíc mi začalo vrtat hlavou, proč mají tyhle motivační poučky typu Buďte sami sebou, Věřte své intuici takovou moc pomáhat i bez hlubšího zamyšlení nad tím, co vlastně reálně znamenají. Proč potřebujeme slyšet slova, která nám radí dělat něco, co by nám mělo být naprosto přirozené? A kde se bere pocit odcizení, že to, co žijeme, myslíme, cítíme, nejsme my?

Rodič – Dospělý – Dítě

Jací byste byli, kdybyste byli úplně sami sebou? Povězte to nahlas. Nebo aspoň v duchu. Je to příjemné, že? Vsadím se, že si představíte něco hezkého, co chutná po svobodě. Možná pocítíte i příval síly a odhodlání. Kdo byl někdy na meditaci, józe či nějakém relaxačně‑rozvojovém semináři, moc dobře ten pocit zná. Dostaví se rozhodnost a lehkost. Proudí energie. Někomu vydrží. Někomu ji sežehne nekompromisní a krutá „pravda“, že by bylo sice fajn být sami sebou, ale že to vlastně nejde.

A právě tahle energie je pro mne osobně klíčem k rozluštění záhady, zda jsem, či nejsem sama sebou. Lépe řečeno tahle psychická energie. Než vám ale předložím své úvahy, musíme si ujasnit pár pojmů.

Přirozenost (autenticita) bývá někdy mylně chápána jako právo dělat a říkat cokoliv se nám zachce. Dovolím si tvrdit, že to tak rozhodně není. Autenticita je schopnost prožívat sebe sama, druhé a svět kolem v reálném čase a svobodně, avšak s plnou zodpovědností, volit své reakce a postoje. Stephen Joseph ve své knize Autenticita mluví o třech krocích k autentickému žití. Prvním krokem je poznat sám sebe, druhým vlastnit sám sebe a třetím být sám sebou. Už z toho je patrné, že být sám sebou nemusí být tak samozřejmé a snadné, jak se na první pohled zdá.

Naše já totiž není tvořeno jednou jedinou stavební kostkou. Transakční analýza rozlišuje minimálně tři a nazývá je ego‑stavy. Ego, tak často haněno a považováno za příčinu všeho neštěstí, je v tomto pojetí základem naší osobnosti. Chtít se ho zbavit se rovná, nebojím se říct, duševní sebevraždě. (Východní filozofické směry používají slovo ego v jiném významu a v jiných souvislostech, a proto je tento pojem tak často v našem středoevropském myšlení mylně interpretován.)

Poznat sám sebe tedy znamená pochopit, co tvoří naši osobnost. V tomto případě jsou to ego‑stavy Rodič, Dospělý a Dítě. V krátkosti se pokusím akcentovat ty nejdůležitější projevy pozorovatelné v našem chování a myšlení. Některé jsou prospěšné a žádoucí, jiné nikoliv – ale i ty jsou součástí nás samých. Pouze tehdy, pokud je budeme znát, budeme je vlastnit a díky tomu budeme sami sebou.

Rodič může být kritický nebo pečující. Může kritizovat konstruktivně a dohlížet na pravidla. Je to část našeho já, která hlídá naše hodnoty a chrání naše osobní pravdy. Může být také laskavý a ohleduplně se starat o ostatní. Nabízí podporu a péči, je‑li to potřeba. Může být ale také útočný, zlý nebo dogmatický. To je stinná stránka kritického přístupu. Péče se zase může zvrhnout v nežádoucí spasitelství.

U vnitřního Dítěte rozeznáváme také různé formy chování. Reagující Dítě se dovede přizpůsobit, je‑li to nutné, nebo zdravě rebelovat, hodí‑li se to do situace (ono takové láskyplné vědomé rýpnutí někdy zmůže víc než hodinová analýza). Stinná stránka spočívá například v bezbřehém apriorním přizpůsobení se vždy a všude bez ohledu na okolnosti nebo naopak v principiálně vzdorovitém postoji, který si asi všichni dovedeme představit v podobě pubertálních dětí. Svobodné Dítě je takové, které dává průchod svým potřebám a pocitům, aniž by k tomu potřebovalo nějaký impulz zvenčí. I to však má svůj nezdravý protějšek v podobě projevování bez jakýchkoli hranic či vyžadování naplnění svých potřeb, opět bez ohledu na okolnosti a potřeby druhých. V dítěti je však zdroj naší životní energie, naše hravost, kreativita a fantazie, díky které můžeme vymýšlet nová řešení.

Mezi těmito dvěma si představte Dospělý ego‑stav. To je část našeho já, která ví o zbývajících dvou a díky této znalosti zohledňuje jejich vliv a vyhodnocuje vhodnost jejich chování. Jako když policista řídí provoz ze dvou sbíhajících se silnic tak, aby nedošlo ke srážce nebo nevyváženému provozu. Z Rodiče využívá například schopnost kriticky uvažovat, plnit dohody, dodržovat disciplínu, ale také nabízet pomoc, dávat energii bez nároku na odměnu, pečovat. Z Dítěte pak čerpá kreativitu, hravost a elán, ale i schopnost poslechnout a plnit úkoly.

Psychická energie

Naše psychická energie je v případě zdravého člověka stejnou měrou rozdělena do všech těchto ego‑stavů. Říká se jí energie vázaná. Jednoduše řečeno má každá naše část jakési základní množství energie, která ji udržuje při životě. Tuto energii nemůžeme nijak živit ani tlumit. Existují však ještě volná a uvolněná energie, které se mezi všemi složkami naší osobnosti mohou přelévat. Napadá mě přirovnání ke svobodné vůli. Všichni se rodíme s nějakým základním nastavením, genetickou výbavou, dokonce i s predispozicí prožívat štěstí. To neovlivníme. Díky své víře prostě nevyrostu o deset centimetrů. Můžu se ale rozhodnout, co udělám s těmi sto šedesáti dvěma, které mám, a být s nimi šťastná.

Máme‑li nejvíce své energie v Dospělém já, cítíme se být sami sebou. Prožitkově je to pocit celistvosti, jednoty. Vědomí vlastní síly a limitů. Smíření s nezměnitelným, odvaha změnit, co neprospívá. Klid a vyrovnanost. Odolnost vůči nepohodě. Vlastně je to všechno to, co slibují zázračné metody a knihy ve svých prospektech. Nabízejí jakýsi lék na nepohodu a smutek. My ale nepotřebujeme lék na nemoc. My potřebujeme pochopení a dovednost ovlivňovat, co se se námi děje, a na to potřebujeme být ve svém středu.

V dospělém já cítíme svou moc, kompetence i hranice. Proto je tak snadné uvěřit a sáhnout po zázračných přípravcích, pokud je provoz na pomyslné křižovatce zrovna přetížen a policista je mimo službu. Bez něj to ale dlouhodobě fungovat nemůže. Užitečným způsobem nastavovat a dodržovat pravidla a zároveň je s ohledem na situaci a potřeby přenastavit můžeme zase jen v Dospělém ego‑stavu. Dokážeme se v něm radovat, smát, snít a zároveň neutíkat stavět vzdušné zámky do iluzorního světa. Patří sem ale i nepohodlí, neklid, nejistota a strach. Kontakt s realitou, která je opravdu někdy ulepená a bolestivá.

Protože se ale volná energie může volně pohybovat, může bez našeho povšimnutí zakotvit někde jinde než uprostřed. Namísto toho, aby provoz řídil policista uprostřed křižovatky (Dospělé já), chopí se iniciativy jeden nebo druhý pruh (Rodič nebo Dítě). Zůstaneme‑li v tomto stavu delší dobu, zjistíme, že nám něco chybí a něco naopak přebývá.

V mém případě byla ta síla, která mi připadala cizí, vlastně nahromaděná energie v kritickém Rodiči. Zbylé dvě složky tak ustoupily do pozadí. Chyběl mi nadhled Dospělého, chyběla mi radost a energie Dítěte. Můj pohled ovládla kritika, hodnocení a také určitá zapšklost, která mi bránila se pohnout z místa.

Proč se to děje?

Pokud v životě zažíváme stres a reálnou či domnělou míru ohrožení, naše podvědomí automaticky zavolá na pomoc všechny možné reakce, které se nám někdy v minulosti osvědčily jako (i jen částečně) funkční. Vymýšlet reakci za pochodu bylo totiž historicky životu nebezpečné: tváří v tvář tygrovi naši předkové neměli čas dlouze analyzovat situaci.

Problém spočívá v tom, že naprostá většina stresu, který dnes prožíváme, náš život bezprostředně neohrožuje, ale pramení spíše z nepříjemných zkušeností z minulosti nebo strachu z budoucnosti. Reakce však zůstává stejně rychlá a repertoár našich možností je omezený tím, co jsme viděli u rodičů a autorit a na co jsme sami jako malí přišli. Naším úkolem je tedy zjistit, co to je, a pokusit se rozšířit škálu svých možných reakcí a postojů.

Pokud se nás někdo dotkne, něco nás vykolejí a překvapí, naše energie se často přesune z Dospělého já někam jinam. Doslova cítíme, že nejsme ve svém středu, že jsme nějak vychýlení, ale netušíme proč. Pokud už se nám podaří na chvíli pozorovat své chování a prožívání, nepoznáváme se. Jednáme totiž doopravdy jako někdo jiný – někdo, koho neznáme nebo spíš znát nechceme. Tím někým je právě vnitřní Rodič nebo Dítě, o kterých toho moc nevíme. Logicky tak dojdeme k závěru, že to tedy nejsme my. A když to nejsme my, nemůžeme dělat nic víc než počkat, až to přejde. Vzdáváme se tak své moci přesměrovat svou energii zpátky tam, kde pro nás i pro ostatní bude zdravá a funkční.

Co s tím? Často někde uvnitř řešení vlastně tušíme, aniž bychom znali všechny výše zmíněné pojmy a teorie. Uvědomujeme si vnitřní překážky, zákazy, kterými se řídíme, ale neumíme je pojmenovat. Máme touhu udělat něco, co jsme nikdy neudělali, ale strach z následků nás brzdí. To jsou ty momenty, kdy potřebujeme popostrčit. Podpořit v odvaze nebo naopak vrátit nohy na zem. V mém případě se jednalo o obě varianty.

Konfrontace s realitou

Když jsem svému nastávajícímu manželovi dala jako pokaždé ještě před odevzdáním přečíst původní článek, jeho reakce byla sice opatrná, ale přesto silně odlišná od těch, které znám. Protože většina mé energie byla už delší dobu soustředěná do nezdravě kritického Rodiče, okamžitě jsem jeho nelibost nad mým textem přisoudila jeho rozpoložení. Celou svou volnou energii jsem využívala pro nadřazený postoj, který by se dal vystihnout slovy: Já vím víc a líp než ty, ale velkoryse to přejdu.

Ale střet s realitou už proběhl. Můj partner už je roky ověřeným prvním čtenářem všech mých textů, moje Dospělé já tak jeho reakci nemohlo ignorovat. Dostavila se první jasná zpráva, že něco není v pořádku. Trochu energie se uvolnilo a já si mohla udělit dvě povolení ze svého Dospělého já. Za prvé změnit pojetí tématu. Za druhé neposlat článek přesně v termínu, který jsem si sama pro sebe stanovila (můj nezdravý vnitřní Rodič prostě porušování dohod nepřipouští za žádnou cenu). Přesto trvalo dalších pár dní, než jsem znovu usedla ke klávesnici a pustila se do článku, který nyní čtete.

Z kritického Rodiče se moje energie přesunula do přehnaně reagujícího Dítěte, které pro změnu přijalo kritiku a samo ji ještě nafouklo do obřích rozměrů. Podlehla jsem tak přesvědčení, že dělám všechno špatně a o ničem nemohou rozhodovat sama, psaním počínaje a vlastní existencí konče, což se projevilo i v mém chování. Schlíplá ramena, plačtivý pohled, pocit bezmoci.

Část mne stále věděla, že to není konec světa. Že není tak zle, jak si to maluji, ale ne a ne se vrátit zpátky k sobě, ke své síle. K tomu, co jindy nazývám „být zase sama sebou“. Jako Dítě jsem potřebovala podpořit a ujistit, že jsem v pořádku taková, jaká jsem, ale nezachraňovat. Nenabízet řešení a plané sliby, které by mne zbavovaly zodpovědnosti. Přijetí zodpovědnosti za danou situaci byla právě ta pomyslná jiskra, která mne vytrhla z odevzdanosti a pasivity.

Čeho je moc a čeho málo?

Kdykoliv jsme mimo svůj střed, zdá se nám, že ztrácíme energii, že někam utíká. Ale opak je pravdou: naše energie se naopak někde hromadí. Svou pozornost upínáme k tématům a otázkám, které z této pozice nemůžeme vyřešit. Provoz v naší hlavě je jednostranný a nevyvážený.

Buď totiž příliš lpíme na přesvědčeních, příkazech a pravidlech (to je ta negativní, nezdravá stránka vnitřního Rodiče), anebo se topíme v bezmoci, kterou střídá silná touha od všeho utéct a zbavit se zodpovědnosti (přehnaně reagující Dítě). V jedné poloze potřebujeme povolení zmírnit, například svou přísnost, a udělat změnu v pravidlech vzhledem k okolnostem, a v té druhé zase podpořit víru ve svou vlastní sílu a kompetenci.

Ačkoliv se může zdát, že pomoct si v takové chvíli je raketová věda, můžu vás uklidnit, že často je řešení mnohem prostší a jednodušší, než si naše rozvířená fantazie představuje. Uvedu jen pro inspiraci pár obecných příkladů, kterak je možné uvolňovat energii nahromaděnou na nežádoucím místě. Základem úspěchu je však inspirovat se dál, hledat a zkoušet.

• Rozhovor, ve kterém jsme jen posluchačem a druhá strana po nás nežádá řešení. Někdy si zkrátka potřebujeme připomenout, že svět se bez nás nezboří a bude se točit i bez našeho zásahu. Přítomnost kompetentního člověka umí být podpůrná.
• Řízená, systematická činnost, která nám připomene, že stále jsou věci, které můžeme vyřešit a dokončit sami.
• Počkat, pokud to okolnosti dovolí, den nebo dva a dovolit si soustředit se jen na základní potřeby, jako jsou spánek, jídlo, pití. Rytmus našeho života, je‑li vesměs zdravý, nás může po nějakém čase přirozeně vrátit do sedla.
• Vystavit se řízené, ale zdraví prospěšné nepohodě, díky které si připomeneme svou odolnost a sílu. Brzké vstávání, studená sprcha, sportovní trénink, úklid celého bytu a podobně nám mohou vrátit pocit vlastní moci.
• Promluvit si s někým blízkým o tom, co prožíváme, a nechat se obohatit jeho pohledem na danou věc.
• Správně vybraná řízená imaginace zaměřená na posílení vlastního uvažování nám zase může pomoct prohlédnout možnosti, které jsme za běžných okolností schopni využít.

Pokud se vám podaří uvolnit přemíru energie z jednoho jízdního pruhu a přesunout ji zpět do Dospělého (k policistovi na křižovatce), dostaví se výsledek nejen v podobě teoretických slov. Doslova se vám vlije energie zpět do žil. Můžete pocítit nával horka, úlevu, pomalé odplynutí nebo nečekaný elán. Jste znovu ve své síle a můžete využívat celý svůj potenciál. Pak přichází ten správný čas na kladení otázek typu co udělat teď a co potom. Máte totiž zpátky svou plnou moc.

Píšu právě poslední odstavec a moje tělo zaplavuje pocit lehkosti. Zprvu nenápadně se tento článek stal důležitou součástí mého vnitřního procesu ztráty a znovunalezení sebe sama a já se i díky němu něco nového naučila.

Na začátku jsem chtěla kriticky poukázat na nadužívání a zneužívání rady buďte sami sebou a na důsledky pramenící z mylné představy, co to vlastně být sám sebou je. Nyní vám jednu takovou radu chci taky dát. Věřte, že jste v pořádku takoví, jací jste. Ne neomylní, ne perfektní, ne lepší než ostatní. Prostě v pořádku. A ať už je vaše volná energie právě nahromaděná kdekoliv, má to nějakou příčinu. Kritizovat se za to nikam nevede.

Nadechněte se a ptejte se sami sebe: Co mi chybí? Čeho mám moc? Co potřebuji? Promluvte si s někým, kdo vám připomene, jací jste, když jste ve své síle. Být sám sebou totiž není nějaký trvalý neměnný stav harmonie. Je to umění balancovat a vyvažovat všechna ta (ne)milá šťouchnutí, která nám denně přináší život.