Vyděšení a ztracení

Je obdivuhodné a je to známka životaschopnosti, že hledáme. Hledejme, zkoušejme, číhejme na malé jiskřičky radosti, které by šlo rozfoukat. Zbystřeme pozornost, když je nám v nějaké činnosti nebo s některými lidmi dobře tak, že zapomínáme na své strachy, ale nestaňme se lovci neustálého pocitu štěstí.

Ne‑hledat, ne‑dělat

Někdy i ne‑hledání může být prospěšné. Zkusit se od svého úsilí na chvíli odpojit. Prostě nebojovat, nezkoušet strachy odstranit, nesnažit se o štěstí.

Zažila jsem období, kdy se radost z mého života poroučela na dlouhou dobu. Pokoušela se kvůli tomu o mě panika. Nevěděla jsem, jestli se radost hodlá ještě vrátit. Byla jsem na ni jednoduše zvyklá. Zvažovala jsem terapie a další možnosti, jak si pomoci.

Nakonec jsem se pokusila smířit s tím, jak se věci mají, a rozhodla se prostě čekat. Byla jsem také zvědavá, jaké to bude projít skrz bez vnějších zásahů. Zkrátka jsem to chtěla přečkat při plném vědomí, doufat, že je to jen období, které možná na konci přinese nějaké ovoce.

Nesvítila jsem na své zoufalství reflektorem, nekřičela na ně, nesnažila se smutek zahrabat, potlačit, nesnažila jsem se ho terapeutizovat, léčit, mazat mastmi, rozptýlit ho. Prostě jsem ráno vstala a večer šla spát, mezitím jsem žila běžný život, i když nehýřil barvami.

Bylo to nejisté, nepříjemné, prázdné, vyčpělé. Ale přečkala jsem to. Což není žádná univerzální rada, jen moje potřeba zmínit, že radost není nikde zaručená předem. Občas můžeme spadnout do pasti představ, že by život měl být jiný.

Umět se dívat

Milan Studnička doporučuje ještě jednu věc: nepřestávejme se divit. Zkusme si vzpomenout, jaké to bylo, když jsme byli dětmi a všechno bylo zázračně nové. Osobně mi tento přístup celý život přináší zdroje radosti a energie. Ani nevím, kde jsem ho vzala, ale je tam a nemizí, až na několik kratších životních etap.

Divit se jako dítě nám pomůže odpojit hlavu a narušit cyklus věčného přemýšlení, strachování se, točení se v kruhu obav, následků a výčitek. Pokud jsme už na tento stav pozapomněli, vyzkoušejme malé cvičení: nastavme si budík na několik časů během dne, a když zazvoní, podivme se tomu, co zrovna vidíme.

Obměnou by mohla být cvičení mindfulness, kdy se zastavíme a vnímáme co nejčistěji všemi smysly, nebo jednoduchá hra na pozorování vybrané plochy před námi, třeba venku na trávě. Zvolíme si čtverec o velikosti 30 ×30 centimetrů a pozorujeme, co se v něm děje. Zkuste klidně 5 ×5, budete vážně mile překvapení, jak to žije i na tak malém kousku země.

Strach nám lidem kdysi sloužil k ochraně života. Milan Studnička je přesvědčen, že mnohé dnešní strachy jsou zasety výchovou či okolím. Jako kráčet po lese v noci: hluk blízko naší hlavy zřejmě byla veverka, ale my si představujeme krvelačnou šelmu a chováme se podle toho.

Jakmile si vezmeme baterku a posvítíme si na ni, můžeme se smát. Samotné zapnutí baterky je ovšem strašidelné a často se nám do něj nechce. Proto všechna čest každému, kdo se nebojí a zkouší, hledá, rozsvěcuje. Nakonec má větší šanci, že si bude lesem taky poskakovat lehce a u toho si zpívat.

Všechno existuje současně

Z rozhlasové hry, jejíž název si už nepamatuji, jsem si kdysi vypsala myšlenku pronesenou Vlastimilem Brodským: Víte, život je nejen snesitelný, ale dokonce dráždivý, dužnatý a chřuplavý. Není jen kompost, plení a rozklad. Jsou také motýli, konipáskové a růže.

Co když je jádrem všeho právě ona směs dojmů, která ke mně přišla po přečtení dotazu, a co když se nejedná o žádný paradox? Co když prostě máme akceptovat nejen sebe jako celého člověka snažícího se o rovnováhu a pořád klopýtajícího, ale i celý svět a život jako místo, kde se neustále děje všechno zároveň?

Zároveň se můžeme vystavovat radosti i strachům, zároveň nás mohou ovládat i se nám podřizovat, zároveň můžeme vidět a být viděni růžově nebo černě. Zároveň se radovat a být si vědomi celé tíhy světa a bytí?