Výchova v klidu

Děti jsou zvídavé a kreativní, a to i v oblasti emočního učení. Ve své práci využívám metody play therapy. Pozoruji, co se děje, snažím se reagovat tak, jak dítě potřebuje, rozumět tomu. Ve hře se odvíjí příběh z vnitřního světa malého klienta – jen v něm najednou hrají jiné postavy, které mohou zkoušet, jak se zachovat.

Prožitek ze hry dítěti napoví, jak se zachovat. Bojovat? Najít si bezpečný prostor? Nebo si promluvit s blízkým? Zkušenosti, které si děti z herny odnášejí, jsou reálné, i když vznikly ve hře. Prožitek nás formuje mnohem intenzivněji než vysvětlování. Hraním se navíc dítě samo zklidní. Upustit páru v rámci hry je bezpečné a děti toho využívají. Vědí, že ubližovat druhým není hezké, samy by nechtěly, aby jim to někdo dělal.

Podobný přístup může využít i rodič, který chce své dítě podpořit. Naslouchat neznamená nedělat nic. Tato schopnost vám navíc pomůže dítěti lépe porozumět, sblížit se a prohloubit vztah. Tresty, zloba a nátlak mají efekt přesně opačný. Pokud máte obavu z překračování hranic, je dobré si uvědomit, kde je máte. Dítě vám samozřejmě nemůže ubližovat. Pak musíte jasně pojmenovat, jaké chování vám vadí a proč, a zastavit je.

Nemám ale pocit, že by děti stály o to „škodit“, pokud rozumí, co a proč druhému vadí, a pokud k tomu nemají důvod. Jestliže ho (byť jenom subjektivně) mají, je potřeba na něj reagovat. V podobných případech problematického vztahu mezi rodičem a dítětem bývá terapie nevyhnutelná.

Neblbnout (dítě)

Když se cítíme pod tlakem, míváme tendenci zkoušet cokoliv. Páté přes deváté uplatňujeme mnohdy protichůdné postupy, aniž bychom se zamysleli nad kontextem problému. Dítě pak reaguje na naši nervozitu. Je pro něj těžké jasně porozumět, kde jsou hranice, a ztrácí důvod se dál snažit.

Jistotu ztrácíme i my sami, když zažíváme při svých snahách o výchovu opakovaná selhání. Přestože víme, že nejdůležitější je důslednost, necháme se zmítat vlastní nejistotou. Už ani sami nevíme, co chceme a co děláme. Pokud bychom se dokázali zastavit, zklidnit a zamyslet, možná bychom si uvědomili širší souvislosti.

Symptom se vždycky děje z nějakého důvodu. Může být reakcí na stres stejně jako naučeným, zautomatizovaným vzorcem. To především v případě, kdy daným chováním dítě něco získává – pozornost, o kterou si nedovede říct nebo říká marně, péči, možnost být vyslyšené nebo jakoukoliv jinou výhodu.

Nedělá to schválně. Souvislost s odměnou se v mozku posiluje na fyziologické úrovni podmiňování, bez vědomého záměru. Do té míry dítě své emoce opravdu ovládat nedokáže, ač máme my dospělí tendenci tomu nevěřit. Na jednu stranu si stěžujeme, že se dítě neovládá, zároveň si ale dokážeme myslet, že snad promyšleně manipuluje. Jaký paradox!

Trpělivost a klid

Tyto dvě schopnosti rodiče potřebují především. Opravdu ne všechno ve vývoji dítěte záleží na vás. Dítě má vlastní potenciál učit se – k tomu ho směřuje přirozená vývojová zvědavost. Stačí, když dostane prostor a dobrého průvodce, který ho různými životními situacemi provede a pomůže mu porozumět.

Neuroplasticita dětského mozku hraje i ve váš prospěch. Cokoliv se stane, dá se napravit. Důležité je chybu si uvědomit a neopakovat. Každý se učí především to, co je pro něj prospěšné. A lidem jde hlavně o dobré, blízké, důvěrné a podporující vztahy – děti nevyjímaje.

Pokud je naučíte, jak takové vztahy prostřednictvím otevřené a autentické komunikace utvářet, získají od vás nepostradatelný dar do života: vnitřní klid a stabilitu. Mnohým lidem se toho bohužel nedostalo, a proto mají tendenci chovat se jako trucovité děti ještě dlouho do dospělosti.

Mnohé problémy navíc pominou, když „to nejde jinak“. Dítě nechce do školky, ale jednoho dne musí. A zvládne to. Stýská se mu na škole v přírodě, ale vy pro ně zrovna nemůžete přijet. Zavoláte si tedy, smutek odezní a za chvíli je zase líp.

Když osud umožní nervóznímu rodiči zbavit se tíhy zodpovědnosti za rozhodování, nastává klid. Je to úlevné, i když náročné. Rodič i dítě takovou zkušeností rostou. A každá další zvládnutá výzva pomáhá čelit těm dalším jako pevnější a odvážnější.