Výchova důvěrou

Spousta z nás neumí snést jakýkoliv nesouhlas, natož ze strany dítěte. Čekáme a potřebujeme od něj hlavně vděk a lásku. Jenomže tady máme být my dospělí pro dítě, ne naopak! Po dětech chceme, aby respektovaly, když nám se něco nelíbí – a mnohdy jim ani nevysvětlíme proč. Věřím, že většina z nás se o respektující výchovu snaží, jak nejlíp dokáže. Často ale narážíme, protože neumíme respektovat sami sebe. Kde se nacházejí naše vlastní hranice? Které z nich už jsou nepodkročitelné? A jak je dokážeme ochránit?

Děti nejsou bestie, které nás hodlají zničit. Děti nás potřebují – živé, zdravé a vlídné. Abychom si uhlídali vlastní limity a nepřekračovali je, to je především úkol nás samých. Nejprve je tedy musíme poznat. Vůbec netvrdím, že jde o něco snadného. Ale opět: jak nás má dítě respektovat, když nepozná, co už je „za čárou“, protože všechno vždycky nějak (na vlastní úkor) zvládneme?

Myslíte si, že se dlouhodobá frustrace rodiče do vztahu s dítětem nepromítne? Těžko. Radši chvíli strávit o samotě a pak být s mrňousem naplno, než nonstop, ale tak nějak napůl. Je potřeba umět si říct okolí o pomoc a podporu, kterou si zasloužíte. Říct si o to, co potřebujete. Chovejte se tak, jak chcete, aby se chovalo vaše dítě, až dospěje.

Důvěra!

Je to zároveň jednoduché: důvěřujte. Sobě i dítěti, že oba děláte to nejlepší, co dokážete. Je to úleva. Nebojte se chyb. Naučte své dítě na vlastním příkladu, že dělat chyby je lidské, ale že klíčové je umět se z nich poučit a napravit je. Posílíte vzájemnou důvěru. I dítěti se uleví, že ho jako nedokonalé nezatratíte, ale pomůžete mu s tím, s čím si samo neví rady.

Zní to banálně, ale je to tak: děti se učí strašně rychle. A učí se to, co se jim hodí – proč by to mělo být jinak! Učí se chování, které se jim vyplatí. Vyplatí se zatloukat a lhát, aby si udržely vaši přízeň? Budou to dělat. Podobných příkladů bych našla více. Děti ale naštěstí (na rozdíl od nás dospělých) zatím nemají četnými vnitřními zraněními deformovaný svůj vnitřní kompas. Budou se tedy chovat hlavně tak, aby vám dělaly radost. Dávat najevo lásku, která je tak upřímná, jako všechny dětské emoce.

Vaším úkolem jako rodiče je tuto lásku umět přijímat a rozvíjet na jejím základě s dítětem otevřený, podporující vztah. To úplně stačí. Nemusíte se obávat, že něco zanedbáte. Každé dítě má vlastní tempo a je pro ně přirozené objevovat svět. Jeho svět může být v mnohém jiný, než je ten váš. Dejte mu prostor hledat svoje vlastní já. Samo se bude postupně pouštět dál a získávat tím sebedůvěru, když mu budete důvěřovat.

Dobrý rodič je především empatický. Takový, který se snaží porozumět a komunikuje jazykem dítěte tak, aby porozumění mohlo být vzájemné. A který je optimistický a klidný, díky čemuž dítě vnímá, že svět je v pořádku a nemusí mít obavy ho zkoumat, otevřeně komunikovat a být samo sebou.

Chybující rodič

Největší chyby ve výchově plynou ze strachu na straně rodičů. Veškeré zákazy a obavy se dějí na základě anticipace. Dítě si tak velmi rychle osvojuje vnímání světa jako nebezpečného místa k životu, kde si jeden nemůže být nikdy jistý. Kde je potřeba zůstávat stále ve střehu, z čehož je snadno unavené a podrážděné.

Pokud vaše obava o dítě plyne z vaší vlastní nejistoty, brzděte! Je to něco jiného, než když ho chytíte, aby nevběhlo pod auto, a ochráníte ho tím před reálným nebezpečím, které se díky tomu naučí předvídat. Pokud budete respektovat nedůvodné obavy dítěte, budete je posilovat. Takovým je potřeba se postavit.

Je možné pochopit, že je třeba před nástupem do školky váš potomek nervózní. Čeká ho nový kolektiv a nová životní etapa. Můžete se o tom spolu i bavit, což dítěti hezky pomůže, aby lépe porozumělo vlastnímu vnitřnímu dění. Není ale důvod strachu ustupovat, když reálné nebezpečí nehrozí. Pokud dítě podpoříte, dáváte mu najevo, že věříte, že obavy a nejistotu zvládne. To není málo.

Na závěr položím kvízovou otázku: Jak poznáte, že máte obavy? Je dobré se nad tím zamyslet. Protože právě v tomhle stavu máme nejčastěji tendenci dopouštět se přesně těch přešlapů, kterých se snažíme zuby nehty vyvarovat. Strach je ok. Problém je skrytá úzkost. Dítě ji vnímá a vztahuje ji na sebe, protože jeho svět, to jste vy a ono.

Když máme strach, který si neuvědomujeme, můžeme se chovat odmítavě. Můžeme být zahlcující a neodbytně vysvětlovat dítěti, že máme pravdu, slovy, proti kterým nedokáže argumentovat. A můžeme se uchýlit i k trestání, protože trestem může být také odnětí výhody. Trestem největším pak odejmutí lásky.

Přála bych všem rodičům, aby svým dětem dokázali důvěřovat víc než sami sobě a vzájemně se díky tomu od sebe učit. Protože dobrým rodičem není rodič dokonalý, ale ten, kdo svým potomkům umožní, aby jednou navázali na to, co je naučil, dál to rozvíjeli a překonali jeho samého.