Výchova bez ponižování

Po zákrutech každého dospěláckého psychotématu, o kterém píšu, nakonec vždycky dojdu ke kořenům v dětství. Téměř všechno, co nás těší i trápí, prostě začíná v rukách rodičů. Pokud jsou vlídné, milující, respektující, tvořivé a zároveň schopné poskytnout oporu nezraňujících hranic, máme start do života náramně ulehčený. I s překážkami si většinou umíme poradit laskavě, kreativně a s nadějí, že všechno dobře dopadne.

Občas sním o tom, jak by na světě bylo, kdyby z něj zmizelo naprosto zbytečné ponižování. Zlobit se přece můžeme, aniž bychom tomu druhému vědomě ubližovali a pásli se na jeho slabých stránkách. Je skvělé, že spousta současných rodičů už s dětmi jedná s respektem, trpělivostí a láskou.

Ale taky vím, jak je těžké vystoupit ze starých vzorců, i když člověk proti nim odmalička protestoval, a najednou se vidí, že v afektu dělá přesně to, co jako dítě nesnášel. O to hůř, pokud si z dětství neseme perfekcionistickou povahu a pocit, že nesmíme selhat a nic zkazit. Stejně selháváme, kazíme a děláme chyby – nejen ve výchově, ale to je prostě normální. Chyba je neumět přešlapy uznat a nepokusit se o nápravu.

Rodičovství bez „řidičáku“

Pro mne byl před léty záchranou termín dost dobrá matka, díky němuž jsem si uvědomila, že mým úkolem je padat a vstávat, učit se, experimentovat, ale při tom všem sobě i dítěti věřit a milovat ho. A chovat se tak, aby vědělo, že je milované a má moji důvěru. I když už mám naštěstí hotovo (míru úspěchu nechť zhodnotí potomek), občas jen tak ze zájmu sáhnu po nějaké knížce o výchově. Rakouské autorky Daniela Gaigg a Linda Syllaba tu svou nazvaly Výchova bez ponižování: Sedm kroků k láskyplnému vztahu rodičů a dětí.

Na to, aby člověk mohl být psychoterapeutem, musí vystudovat vysokou školu a absolvovat náročný výcvik. Rodičem, který formuje další lidské bytosti a předurčuje jejich život, se může stát každý. Takže je skvělé, že jsou matky jako Daniela, které si vezmou na pomoc psycholožku (Linda), spřátelí se a procházejí spolu mateřskými vzestupy a pády krok za krokem a o své cestě podávají svědectví.

Je fajn, když odborníci jen nekážou, ale čtenář cítí, že je s nimi na jedné lodi. Většina poznatků, k nimž autorky během života s dětmi došly, je obecně platná. Víte třeba, že existují studie, z nichž vyplývá, že děti jsou peskované po většinu času, který tráví s dospělými? Výchova přece může probíhat jinak než ponižujícím káráním (i když mnohdy by spolucestující v tramvaji dali nevím co za to, kdyby maminka prosazující volnou výchovu své řádící ratolesti dokázala trochu usměrnit).

Rovnocennost posiluje spolupráci

Autorky vycházejí z toho, že i ten nejmenší člověk je něčím zvláštní. Něčím, co si zaslouží respekt a rozvíjení, ne násilné tlačení do škatulky, kterou má spousta rodičů připravenou. Základem úspěšné výchovy a vůbec celé rodiny je respektovat se navzájem, včetně odlišností. Láska je totiž poznání, že se v mnohém lišíme, ale přesto se máme rádi a vycházíme si vstříc, aniž bychom další členy rodiny včetně dětí předělávali k obrazu svému.

Rovnocenný přístup rodičů k dětem podporuje dětskou chuť ke spolupráci na výchově, která pak probíhá bez extrémních nároků, ponižování a boje o moc. Tradiční autoritativní protože jsem to řekl může dítě zastrašit, ale také v něm vyvolat zatím jen doutnající vzdor.

Dřívější výchovné modely považovaly dítě za neplnohodnotnou asociální bytost, kterou je potřeba výchovou vybrousit k dokonalosti, ať to stojí, co to stojí. Dítě se samozřejmě musí obrovské spoustě věcí naučit, ale jde to i jiným než direktivním způsobem a snižováním jeho hodnoty. Na rozlitý čaj se dá reagovat vlídněji než vzteklým ty jsi ale nešika.

K peskování nejčastěji dochází v situaci, kdy je rodič vyčerpaný a ve stresu a snadno sjede ke starým scénářům z vlastního dětství. Nikdo nejsme robot, a proto někdy více pomáhá mluvit o tom, jak se rodič cítí a co s ním dělá, když děti křičí a vytvářejí nepořádek, než je peskovat nebo vyhrožovat. Dítě lépe přijme sdělení Bolí mě hlava, mohl by sis prosím hrát tišeji? než Přestaň už konečně dělat randál, nebo dostaneš na zadek.

Příklady táhnou

Chceme‑li vychovat laskavé a empatické bytosti, uděláme to jedině vlastním příkladem. Dítě navzdory všem výchovným proslovům totiž bude dělat to, co děláme my. Když ho budeme pořád poučovat a dirigovat, naučí se to dělat ostatním. Zastrašující autoritativní výchovou sice můžeme posílit jeho schopnost číst druhým přání z očí, aby ušlo trestu a domohlo se pochvaly, kterou považuje za projev lásky, ale zpravidla při tom ztratí schopnost stát si za svými potřebami.

Autorky zmíněné knihy doporučují nedělat dětem policajta ani jim neodebírat veškerou zátěž, ale klidně jim dopřát zkušenost vlastního selhání. A zadávat jim úkoly, které ve svém věku mohou zvládnout a mají z jejich splnění radost. Vzpomínám, jak jsem jako pětiletá měla jít o prázdninách na náves pro tvaroh. Byla jsem na to neskutečně hrdá a natěšená a považovala jsem za obrovské ponížení, že babička nakonec raději šla se mnou. O pár let později jsem už misi dojdi nakoupit vnímala jako protivnou povinnost, ne dobrodružství a uznání toho, co už zvládnu.

Kouzelné slůvko ne

Jednou z náročných věcí ve výchově je vztekání, které je v řadě rodin potlačované silou úměrnou vzteku dítěte. A rodič u toho někdy řve a vyvádí více než potomek. Hněv je naprosto přirozená emoce a dítě, které je přijímáno, i když je protivné nebo se vzteká, zjistí, že jeho rodiče jsou dost silní, aby jeho hněv unesli. A časem se naučí nevoli projevovat kultivovanějším způsobem, zejména když má doma dobrý příklad. Výchova v rodině, kde se dospělí hádají a křičí a dítě je za stejný projev trestáno, je poněkud schizofrenní. Jak to, že oni mohou, a já ne?

Spousta rodičů se bojí dětem něco odepřít ve strachu, že jim tím ublíží nebo že udělají scénu na veřejnosti. Přitom je ochuzují o zkušenost s kouzelným slůvkem ne. Vidí‑li děti, jak rodič vyrovnaně brání vlastní integritu, s největší pravděpodobností i tuto schopnost odkoukají a budou jednou respektovat sebe i druhé. Vhodným používáním laskavého ne lze předejít vlastnímu vyčerpání a zbytečným scénám, ale hlavně dítě naučíme, že existují hranice. Bude‑li znát naše, bude si umět postavit i ty svoje. Na dovednosti říkat ne a stát si za svým je dobré začít pracovat už v době, kdy jsme bezdětní.

Integrita a hranice souvisejí s další důležitou součástí života, kterou je sebehodnota. Díky ní v dospělosti můžeme zrale procházet nejrůznějšími životními výzvami a vědomi si své hodnoty zdvořile odmítat to, co se nám nelíbí nebo co nechceme dělat. A pozor – hluboce zakořeněná sebehodnota by měla zahrnovat naše dobré i špatné stránky bez oddělování. I když jsme naštvaní, protivní nebo něco zkazíme, jsme to pořád my a zasloužíme si přijetí a lásku. Už od narození…

Výchovné trauma se může stát zdrojem celoživotního chronického stresu, který vyvolává další traumata. Některým životům kvůli výchově prostě chybí určitá lehkost a radost. Hluboce mě zasáhl citát z knihy Waltera Kohla – staršího syna bývalého německého kancléře – Žít, nebo být žit: „Nebyl jsem sám sebou. Byl jsem dálkově řízený, výkonný pečovatelský stroj, který zoufale toužil po uznání.“ Takoví lidé pak čerpají radost jen z vděku druhých a z pocitu nepostradatelnosti, ovšem jejich vlastní život je často míjí. A to si přece žádný rodič pro své dítě nepřeje, i když byl třeba sám vychován podobně.

To je jen část postřehů ze sympatické knížky pro rodiče. Třeba bude stále méně lidí, pro něž platí název knihy psychoanalytičky Alice Miller Dětství je drama, ale více bude těch, kteří se ztotožní s myšlenkou, že výchova a život nejsou dřina, ale skvělé dobrodružství. A nemusí být stoprocentně dokonalé, dost dobré stačí.