Výchova bez násilí

Malé dítě nemá schopnost určovat si hranice, naprostá bezbřehost ho zneklidňuje a často reaguje pláčem a vztekem. Hranice jsou součástí bezpečí, ale měly by dostatečně pružně reagovat na vývoj dítěte a dítě by jim mělo rozumět. Pokud zažije přijetí v bezpečném a vlídně ohraničeném vztahu, naučí se na emoce zdravě reagovat a přiměřeně je používat. Zvolna přebírá zodpovědnost za sebe a lépe se začleňuje do fungování rodiny a světa.

Autoritářský přístup oproti tomu bývá častým zdrojem budoucích úzkostí a nejistoty. Přemíra zákazů dítě dusí, učí se respektovat rodiče jen ze strachu z trestu. Místo přemýšlení, jak dítě donutit, aby se chovalo podle našich představ, je dobré položit si otázku, proč se projevuje právě takto a co bychom mohli my dělat jinak. Rodina je totiž systém a změna v jedné jeho části přináší změny i v těch ostatních.

Rutina patří k bezpečí

Součástí hranic je možnost spolehnout se na rutinu a rituály. Jejich předvídatelnost uklidňuje, ukotvuje a pomáhá orientovat se v prostoru a čase. Rituály, ať už je to ranní kakao do vlastního hrníčku, nebo pohádka na dobrou noc, vytvářejí rytmus. Je však také potřeba počítat se změnami a předem děti upozorňovat, že něco bude jinak, než jsou zvyklé.

Rituály se s věkem mění a je dobré, kdy se na nich starší děti mohou podílet. Bolestivé změny je potřeba přiměřeně věku sdělovat. I když si myslíme, že dítě o ničem neví, vnímá tísnivou energii v rodině a často si dosazuje vlastní vysvětlení. Nezřídka taková, že problémy zavinilo.

A pozor – způsob, jakým se rodiče chovají k sobě, k dětem i k ostatním lidem, je silnějším vzorem než všechno výchovné krasořečnění. Důležitá je také důslednost a výchovný soulad rodičů.

Každý věk chce své

Kojenci

Z domova jsem si přinesla základní výchovnou poučku Bacha na ně, jsou vych… jak mraky. Jak jim začneš vysluhovat, mají tě v hrsti. Týkalo se to zejména ochoty spát po uložení do postýlky a tehdejšího výchovného stylu Nech je vybrečet, jinak se už nikdy nevyspíš. Nicméně o čtyřicet let později se v odborné knize dočítám: Děti se nechovají naschvál. Svým chováním nám říkají, takhle to teď mám. Pomoz mi tím projít. Pokud je necháváme vyplakat, ztrácejí důvěru v to, že tu je někdo pro ně. No nic, už se stalo…

Batolata

Na druhou stranu vzpomínám na batolecí tance Etě ťůat, etě bumbááát, kdy dítko pochopilo, že vyjádřením určité potřeby odloží otravné spaní a přivolá zábavu. Batolata naše ne podle odborníků potřebují – zkoumají jeho prostřednictvím svět a učí se oddělovat od rodičů. Jejich následné vztekání není charakterovou vadou, ale reakcí na přetížení a náročné situace, s nimiž si nevědí rady.

Zůstaneme‑li klidní a laskaví, dítě pozvolna začne emoce zvládat. Někdy stačí přesměrování pozornosti, což neznamená ucpat pusu jídlem nebo něčím sladkým. Ani klidné odvedení vztekajícího se potomka do pokoje, aby se tam uklidnil, což za nás byl výraz nejvyššího rodičovského zenu a sebeovládání, není tím pravým. Dítě se samo uklidnit neumí a mělo by vědět, že jeho vztek uneseme a chápeme. Uf!

Klidný rodič je pro potomka jistotou – no jo, ale co když klidní nejsme a reagujeme jako nášlapná mina? Kromě toho, že na sobě budeme pracovat, je tu ještě jeden důležitý krok k nápravě vztahu: již zmíněná omluva. Skvělý signál pro dítě, že se chyby dají napravit a že je dobré je přiznat a projevit lítost.

Předškoláci

Doba před nástupem do školy je obdobím velkého rozvoje, objevování světa a vyptávání. Děti začínají přicházet na rozdíly mezi pohlavími, objevují se první školkové lásky. I když nám zamilovaná mrňata někdy přijdou legrační, nikdy bychom jejich city neměli zesměšňovat. Také je potřeba být připraveni na trpělivé a věku přiměřené odpovědi na všechna záludná A proč?

Vztah s rodičem je totiž první zkušeností dítěte se světem. Pokud je obklopeno bezpečím a pochopením, vytváří si zdravou sebedůvěru, emoční gramotnost, schopnost vcítit se do pocitů druhých i odvahu říci si o pomoc. Člověk schopný empatie k sobě pak cítí i zdravou empatii k druhým. Děti autoritářů sice mají v rámci pudu sebezáchovy velejemné radary na pocity a potřeby druhých, ale aby neztratily lásku, často potlačují sebe a své potřeby.

Školáci

Nesrovnávat a netlačit na výkon by moudří rodičové měli od narození dítěte, ale začátek školní docházky je posledním zvoněním k tomu, aby si na to dávali pozor. Neúspěch není osobnostní selhání, ale důležitá součást učení se. Moudrý rodič nikdy nezapomene zmínit potomkovy silné stránky (No jo no, zas ta matika, ale ten obrázek, co máš na nástěnce, to je něco!) a má na paměti, že kárání na rozdíl od povzbuzování nepomáhá. Sebevědomí se netvoří z hodnocení, ale ze vztahu – další citace z knihy, která si zaslouží místo na rodičovské nástěnce.

Dospívající

Dospívání přináší ustupování z rolí. Dítě je stále samostatnější, rodič by měl trochu ubrat plyn a místo bezradných autoritářských výkřiků typu Protože jsem to řekl věnovat čas mnohdy náročné diskuzi s cizincem, v nějž se proměnilo do té doby roztomilé dítko.

Člověk, který na svých problémech z dětství a dospívání už poctivě pracoval, si může v pubertě dětí gratulovat. V tomto období totiž rodičovská traumata vylézají na povrch. Ať už jsme zažili šikanu, zneužívání, koketování s drogami nebo poruchy příjmu potravy, často se ocitáme v panice při sebemenším náznaku problémů. V náročných situacích oceníme, pokud jsme si vybudovali důvěru a dítě je ochotné za námi v případě průšvihu přijít.

I když nás doma vychovávali jen k výkonu a vítězství, rodičovství není olympiáda. Nejde v něm o výhru, ale o vědomou, dost dobrou a láskyplnou účast. Ta je o to snazší, pokud máme zpracované těžké věci z minulosti, víme, kdo jsme a kam jdeme. A také pokud respektujeme, že dítě do našeho života nepřišlo kráčet v našich posvátných stopách ani naplnit naše nesplněné sny, ale aby se stalo samo sebou a dokázalo naplnit maximum snů vlastních.