Vyberte si klid

Každému z nich náleží jeden okruh autonomního nervového systému – napětí má v referátu sympatikus a odpočinek parasympatikus. Ke slovu by se měly dostávat v přiměřených intervalech stejnou měrou, jen tak si udržíme zdraví.

Pokud se totiž ve vypjatých situacích pohybujeme dlouhodobě, stres nám začne hučet do uší nepřetržitě a nedá se ničím vypnout. Vzpomínám na náročná životní období, kdy jsem i k mechanické přípravě jednoduché snídaně přistupovala s podobnými pocity jako pyrotechnik přemýšlející, zda štípnout modrý, nebo červený drát.

Kolik stresu unesu

Světová zdravotnická organizace považuje stres za mor 21. století, protože tak dlouho se chodí se stresem za krkem, až nám přejde do krve a začne škodit nejen v mysli, ale v celém těle. Na většině civilizačních nemocí má nezvládnutý stres velký podíl. Čím dříve se s ním dokážeme vypořádat a používat ho jen ve svůj prospěch, tím lépe pro nás i pro okolí. Protože asi všichni dobře víme, jakou atmosféru kolem sebe vystresovaní lidé šíří a jak je takové napětí nakažlivé.

Jacob Drachenberg, autor knihy Stres jako příležitost, je bývalým profesionálním hráčem vodního póla a kapitánem bundesligového týmu. Se syndromem vyhoření a depresí vyvolanou stresem se utkal v pouhých 23 letech. Nicméně jako vrcholový sportovec se potížím postavil a posléze se stal psychologem a koučem pomáhajícím jiným stres zvládat.

Dnes už může tvrdit pro mnohé neuvěřitelnou větu, že stres je otázkou volby. Rodí se totiž v hlavě a ta má na výběr, čemu bude věnovat pozornost, jen ji to musíme naučit. V den, kdy jsem začala knížku číst, jsem objevila definici úspěchu amerického herce Denzela Washingtona: „Úspěch pro mě je, když cítím vnitřní klid.“ A došlo mi, že větší ambice fakt nemám. S o to větší chutí jsem se pustila do Drachebergových devíti kroků k pohodovému životu.

Autor sportovně přistupuje i k biologické podmíněnosti stresu a jeho nemožnosti vypudit ho ze života: Záleží na vás, jestli stres přiberete do týmu, místo abyste se ho ze svého života snažili dostat. Stres tam patří – a to je dobrá zpráva.

Je to vlastně něco podobného jako oblíbené doporučení obejměte svůj strach. Když se totiž něčemu panicky bráníme, nepříjemná věc jenom sílí. Stresu nás nikdo a nic nezbaví, ale každý z nás má možnost jeho úroveň snížit. V první řadě je potřeba pochopit, že klasický (nikoli chronický) stres je reakce na vnější podněty. Tělo si s jeho pomocí připravuje energii na únik z nebezpečí – živé organismy tak reagují po miliony let své existence.

Plazí mozek se dá ukecat

Možná stojí za rychlé zopakování, jak na ohrožení reagujeme. Máme tři možnosti – boj, útěk nebo zamrznutí (či ztuhnutí). Tyto pradávné reakce plazího mozku nám však fungují třeba při napadení psem, setkání s nebezpečným člověkem, uskočení před autem či útěku z hořícího domu.

V zácpě na dálnici nebo při dramatické poradě tělo vyplavuje stresové hormony jako při útoku vlků, ale v autě můžeme leda sprostě nadávat, na poradě ani to ne. Brání nám v tom vyspělejší část našeho mozku uložená v čelním laloku mozkové kůry, která je zdrojem našeho racionálního myšlení. Díky němu můžeme – na rozdíl od zvířat – bouři v našem plazím mozku trochu uklidnit.

Jenže když je stresu příliš nebo se stane chronickým, plazí mozek bez milosti převezme vládu. Proč by sakra to, co mu fungovalo miliony let, nefungovalo i dneska? Co mu do toho nějaký neopeřený floutek neokortex bude kecat? K tomu, abychom splašené kobry tlaku, tepu a emocí dostali zpátky do koše, potřebujeme spoustu kázně a pozornosti. A je to jako u každé dovednosti, začne nám fungovat, až z ní vytvoříme zvyk a staneme se v ní mistry. Zkratky a zázraky neexistují.

Takže jsme zase u pasti skryté ve většině seberozvojových knih. Buď si je jen přečteme, nebo podle nich začneme makat! Ostatně o tom je jeden z příběhů o dvou mužích s pilou. První naříká, jak se mu s tupým nástrojem těžko pracuje, druhý nabízí, že ho naučí řezat s motorovkou. Na to ale udřený majitel tupého nástroje nemá čas ani chuť. Je to jeho rozhodnutí – možná se v lese s tupou pilou lopotí dodnes… V tomto čtivém duchu se nese celá publikace.

A teď je čas na chvilku přestat číst a zamyslet se nad autorovou otázkou: Podle čeho bychom poznali, že nám kniha o zvládání stresu pomohla? Odpovědi stojí za zaznamenání, může to být kompas, na co se přednostně zaměřit.

Devět kroků

Stres nám nezpůsobují zlí oni, kteří toho po nás příliš chtějí, nedodávají věci včas nebo neplatí faktury. To jsou jen spouštěče. Pouze deset procent stresu prý má na svědomí vnější podnět, za zbytek vděčíme vlastní reakci. A tu se můžeme naučit zvládat! Klíčové je odhalit osobní stresové vzorce a snažit se o jejich konstruktivní změnu. Celou cestu autor knihy shrnul do devíti zdánlivě jednoduchých kroků. Při bližším zkoumání jsou sice podobně náročné jako skloubení krokových variací soutěžní samby, ale dají se postupně vypilovat.

1. Všechny změny začínají první krokem. V případě stresu přebíráme odpovědnost. Náš současný život je souhrnem našich minulých rozhodnutí. Je jen na nás, zda staré vzorce odhalíme a změníme, nebo se jimi necháme vléct dál.
2. A pak hned přijímáme to, co je. Jsou věci, které nezměníme, kdybychom se rozkrájeli, a čím více se proti nim budeme naštvaně vymezovat, tím se bude náš stres a pocit nepohody zvyšovat. I samotný stres se lépe snáší, pokud ho pojmenujeme a přijmeme. Včetně toho, že na rozdíl od druhých nás třeba hluk, vedro nebo napjaté termíny prostě štvou. Ano, jsme takoví, ale můžeme si danou situaci maximálně zpříjemnit.
3. Jakmile tohle ovládneme, nastává krok tři – učíme se ze svého stresu, poznáváme své stresové rysy a typické reakce. A to, co si uvědomíme, můžeme začít postupně měnit. Někdy stačí jen prozkoumat a přepsat zakořeněná přesvědčení typu Jsem starý nervák, všechno mě rozhodí. Co třeba Jsem extrémně vnímavá/ý, ale naučím se to využívat ve svůj prospěch? Jasně, na papír to napíšeme za pár vteřin, zapsat si to za uši trvá mnohem déle.
4. Čtvrtý krok, v němž zpochybňujeme své myšlenky, je ještě kreativnější. Myšlenkami totiž tvoříme svou realitu, jakkoli se od ní mohou značně lišit. Opravdu nás šéf zítra zabije, když nedodáme slíbený projekt? Fakt jsme totálně neschopní pitomci, protože jsme zapomněli koupit dálniční známku? Zcela mimo knihu jsem našla vlastní protistresové cvičení – každé ráno se z jógové pozice dítěte znovu rodím laskavým rodičům. A jako takový rodič se sebou celý den mile rozmlouvám, chlácholím se, dodávám si odvahy a dovolávám se předchozích úspěchů. Zejména chytám v zárodku léty zažité tvrzení Ty jsi ale lempl!
5. Pátý krok je moje nová láska – mindfulness. Prostě soustředíme svou pozornost a nenecháme se zaplavovat jen negativy. Autor doporučuje, abychom si našli čas na vděčnost, ať už prostřednictvím deníku, nebo soustředěním na vyprávění o hezkých věcech, které nás potkaly, místo nekonečných stížností.
6. Můžeme pokračovat krokem šest – stojíme si za svým. Zdravě nesobecky, ale pevně. Člověk, který dbá v první řadě o sebe, má překvapivě mnohem více na rozdávání, zejména dobré nálady.
7. V sedmém kroku necháme jít to, co nás zatěžuje. Třeba vysoká očekávání, která máme sami od sebe, dokážou spustit lavinu stresu.
8. Poslední dva kroky jsou už docela příjemné. Aktivně se staráme o svůj odpočinek, protože odpočatý organismus čelí stresu lépe.
9. A sami si vybíráme své cíle. Mnoho lidí totiž časem přijde na to, že je stresuje zejména život nalinkovaný někým jiným. Třeba podle rodinné tradice studují medicínu, přestože by raději navrhovali zahrady.

Zvládání stresu si lze usnadnit výběrem kroku, který nám půjde nejlépe, nemusíme začínat od jedničky. Od něj pak zvolna vystavíme vlastní protistresovou choreografii.