Vy nejste problém

Tak znovu. Svírá vás úzkost, cloumá s vámi strach, přepadá vás deprese, ovládá vás smutek, komunikace drhne, vztahy zamrzají na bodu mrazu?

Zkuste se na chvíli vrátit, klidně si obě věty přečtěte ještě jednou. Všimněte si, co s vámi dělají. Co cítíte u první varianty? I když se vás třeba netýká, možná máte tendenci se bránit. Opravovat. Obhajovat se. Možná máte řadu jiných pocitů. Skoro bych se ale vsadila, že ne moc pozitivních. A to i přesto, že se třeba ve skutečnosti vůbec necítíte nemožní, úzkostní ani ustrašení. Ať cítíte cokoli, je to normální. Je normální se necítit dobře, když na vás někdo útočí…

A teď druhá varianta. Co vám říká ona, všimli jste si? To úzkost, deprese, smutek, komunikace – problémy se na vás přilepily a moc dobře vědí, jak vás ovlivnit. Cloumají s vámi, drhnou, svírají vás, přepadají… zkrátka ovládají řadu triků, jak cvičit s vámi i vaší náladou. To je sice nemilé, nicméně pozitivní na tom je, že nemusíte ztrácet čas sebeobhajováním a sebeobranou. Vy totiž NEJSTE PROBLÉM, vy potřebujete na problém vyzrát.

Pokud jste četli předchozí článek o bubácích, možná už trochu tušíte, o čem mluvím. Pamatujete? Pojmenovávali jsme tam náš strach, kreslili jsme ho, vymýšleli strategie, jak na něj. Podstata externalizace, jak se takovému způsobu přemýšlení o problémech říká, ale není obklopit se obrázky bubáků, strachů a zamrzlých vztahů, byť v některých případech jsem pro takové obrázky všemi deseti. Základ je, abychom si uvědomili, že MY NEJSME PROBLÉM, že problémy existují odděleně od nás a mají vlastní principy fungování.

Nový, lepší příběh

Naučit se přemýšlet podobným způsobem může být docela dřina. Od dětství se přece učíme, že jsme „takoví“. Malí, velcí, ukecaní, málomluvní, zvědaví, aktivní, líní… Nebo zkrátka problémoví. Považujeme za normální, že k nám patří určité vlastnosti. Někdy až tak normální, že se při výtce zmůžeme jen na rezignované, nebo naopak bojovné „já už jsem takový“. Snadněji zkrátka podlehneme tomu, že „to se nedá nic dělat“.

To je rozhodně taky jedna z cest, ta ale v tom, v čem nám není dobře, nic moc nezmění. Stejně tak se toho ale moc nezmění, pokud vše skončí tím, že konstatujeme, že problémy jsou a budou a my s nimi nemáme nic společného. Úspěch totiž začíná až tam, kde si uvědomíme, že problémy nás ovlivňují, mění náš život k horšímu a že to vlastně chceme a zvládáme občas měnit.

Podle narativní terapie, z které externalizace vychází, právě ve chvíli, kdy najdeme takový okamžik, můžeme začít tvořit nový příběh. Příběh, ve kterém budou problémy, které nám komplikují život, ve vedlejší roli.

Ptáte se, jak je na vedlejší kolej dostaneme? Problémy za sebou, stejně jako my, vždycky mají nějakou historii, daly a dají se nějak ovlivnit, mají své slabiny a místa, kde se objevují méně. A protože existují nezávisle na nás, mají také své nepřátele v podobě našich silných stránek, schopností, zvládacích strategií.

Máme tedy šanci uvědomit si vlastní zbraně a možnosti. Najednou nemáme jen problém, ale i schopnosti, opory. A právě to nám dává možnost svěřit hlavní role v našem příběhu těm schopnostem, dovednostem a vlastnostem, které si sami vybereme a které můžeme a chceme postupně posilovat.