Vůdce a jeho ovce

Když se kolo života netočí vpřed, točí se dozadu. Když nedbáme o to, aby se naše vědomí čím dál tím více vyvíjelo směrem k rozlišování, je to, jako by člověk žil život směrem nazpět. Taková je pravda a realita duševního života. Nemysleme si, že když budeme stát v závětří a nebudeme se dopouštět vlastních zkušeností a jedinečných výpadků k uchopení poměrně složité reality života rozlišujícím způsobem, zůstaneme „normální a v pořádku“ aneb kdo nic nedělá, ten nic nezkazí.

Nic není vzdálenější pravdě. Vše, co se nevyvíjí, se zvrhne ve svůj protiklad. Ten, kdo žije nazpět, nestává se tou vytouženou hodnotnou bytostí, která si zaslouží úctu, obdiv a respekt, ale naopak poměrně snadno manipulovatelnou nebo manipulující osobností posedlou vlastním egoismem. Bytostí bez hodnot, etiky, prahnoucí po moci a zisku. Ve skutečnosti uvnitř se slabým, primitivním, infantilním a nevyzrálým duševním obzorem, utápějícím se v méněcennosti, strachu a slabosti, o čemž pochopitelně nemá egoista – ať už v jedné, či druhé poloze – ani tušení.

Je velmi těžké vysvětlit jednoduchým a srozumitelným způsobem tak hluboké a závažné psychologické skutečnosti, aniž by tím nebyl poznamenán důvtip lidské zkaženosti. V každém z nás níže popsané skutečnosti jsou stále živé a působí. Pracují skrytě a čas od času si zahrají v našem životě prim. Mají jeden a tentýž princip a tím je kolize s nevědomím.

Setkání s nevědomím a jeho procesy vede ke dvěma naprosto rozdílným způsobům deformace ega.

1. Jeden si buduje velmi nepříjemně nafouknuté a nedotknutelné sebevědomí. Stává se neopominutelně ješitným, všem přerůstá přes hlavu, jeho růst do nebe nelze ničím zastavit.
2. Ego toho druhého se naopak cítí být poraženo, jeho sebevědomí křehne, jde do regrese a postupně se stává rezignující bezmocnou ovcí.

Ti první, přestože jsou stejně nevyzrálí jako ti druzí, si však dík iluzi své velikosti osobují právo převzít nad ostatními moc. Jejich uměle nafouknuté sebevědomí jim přináší často bohorovnou závrať, a tedy i našeptává, že jsou lepší, silnější, dokonalejší, a mají tedy nad druhými navrch. Jejich víra v sebe a falešné sebevědomí však sahá příliš daleko a přesahuje veškeré meze a možnosti jejich skutečné zodpovědnosti. Ti na druhém konci nepřijímají zase vůbec žádnou zodpovědnost. Žijí v tísnivé bezmoci vůči světu a realitě. A zárodek problému, který může mít dopad na celou společnost mnohdy i po celé generace, je na světě.

Zkrátka když se nás něco dotkne, nejednáme v souladu realitou svého já, nerozlišujeme a máme poruchy hranic. Ti první rozšiřují sféru svého působení, ti druzí zase sféru svého zakoušení. Příčin, proč jednoho jeho nevědomí vynese do falešné výše a druhého zase srazí na kolena, je bezpočet a nechť to posoudí u každého z nás psychoanalytický proces. O tom není náš článek. Náš článek je o tom, co se reálně ve vnějším světě děje, když se tito dva najdou. A nejen dva. Spíše když na jedné straně stojí ten božský a na druhé straně stádo bezmocných, které jejich nevědomí pasovalo do role ovcí. Pojďte se tedy podívat na člověka a jeho duševní reakce a danosti ještě jinou optikou.

Přirozená bezděčnost a morální příkaz

Přirozený (čti přírodní, instinktům podléhající) člověk, který se jen tak na světě vyskytuje, není ani čistý, ani dobrý. I kdyby si to o sobě myslel, a dokonce i kdyby si to o něm mysleli i ti druzí. Kdyby se jeho život odvíjel jen čistě bezděčným způsobem, tak by se vůbec ničím nelišil od zvířete. Jeho život by byl vedený bezděčnými impulsy a jeho pudové chování by nebylo zasaženo ani korigováno rozlišováním.

Takový člověk tu pravděpodobně podle mýtu žil a s ničím si rozhodně hlavu nelámal, alespoň o něm bible mluví a nazývá ho Adamem. Je to přesně ten člověk, který dosud nepozřel jablka ze stromu poznání. Jeho mysl nebyla zasažená vědomím, a tak mu život plynul v sladké nevědomosti až do té doby, dokud nějaká tajemná síla nezasáhla a neřekla dost. Dost bezděčné, přirozené, přesto jen čistě přírodní nevědomé bytosti, žijící a jednající jen podle toho, jak ji vede nahodilost přírodních, pudových a emočních impulsů. Tato síla nastolila rozdíl mezi dobrem a zlem a nad tím zlým vyslovila přísný soud tím, že člověku dala vědomí viny. Bez vědomí viny není ani žádné etické svědomí – a bez vnímání odlišností a rozdílností či protichůdností by vlastně nebylo vědomí vůbec.

Tento tajemný zásah do bezděčného a zcela nevědomého plynutí života ve prospěch rozlišování morálních protikladů byl tedy skutečně prospěšný, protože bez něj by nebylo žádného vědomí. V tomto smyslu je zásah neviditelné síly do přirozeného a ničím nerušeného chodu přírody samotnou podstatou vědomého bytí. Podle křesťanského vyznání je touto mocnou silou Bůh.

Od chvíle mocného zásahu je člověk nucen rozlišovat, a je tudíž vystaven tlaku morálních protikladů. Přírodní instinktivní síly, které ho dříve bezděčně vedly životem, mu nyní způsobují nevýslovná utrpení. Zlo je podle biblického mýtu skryté v těle. Tato skutečnost odpovídá křesťany šířenému pohrdání vší přírodní pudovostí a tělesnou přirozeností. Při jemnějším rozlišování příroda, tělo ani jeho přirozenost samy o sobě zlem nejsou. Jako takové však byly morálně diskvalifikovány, aniž by bylo známo, jakou roli hrají v procesu diferenciace vědomí a ve fylogenezi, potažmo v ontogenezi vůbec.

O vnitřním působení přírody v člověku totiž jistě musí Bůh vědět, protože podle všech skutečných učení, poskytujících nám obraz vývojových přerodů člověka, spoléhá právě na její působení. Bez působení přirozené pudové síly by jeho morální imperativ vyzněl jako prázdný, moralistický přikazující duch a bez ducha by zase příroda vládla člověku dál v duchu bezděčné nahodilosti. Pravá i levá jsou tedy obě na správném místě. Je tu tedy ona přirozená síla bezděčného působení všech vášní, žádostí a averzí a je tu vědomý rozlišující duch, který ji musí ovládnout. A o tom je celý proces.

Vůdce

Berme však v potaz jeden velice důležitý psychologický fakt: některý obzvlášť perverzní jedinec zachází s poznáním a cestou vlastního osudu někdy velmi svérázným způsobem. Hledá zkratky. Celistvost si plete s domnělou vnější dokonalostí. Je v nás cosi perverzního, zkaženého, co nás nutí osobovat si dokonalost, která není pravá, která slouží pouze k budování sebeobrazu dokonalého a ideálního borce. Je to právě on, který byl neprávem vynesen na vrchol, aniž by musel ujít ten posvátný kus cesty údolím poznání, projevit pevnou a nezlomnou vůli, aby se jeho stav obohatil etickými výšinami duše. Když člověk nenajde přímý a skutečný vztah k vnější a vnitřní realitě, deformuje se u něj vztah k pravdě. Pravda tedy ve skutečnosti je s vnímáním a reflexí skutečné reality silně spjata.

Pojďme se proto na jednou již zmíněný mechanismus zásahu do přirozeného působení protikladných sil v člověku podívat na úrovni dítěte.

Dítě je pod náporem silných instinktivních sil a jeho jediným programem je tyto síly uspokojovat. Všechno je však jednou poprvé, a proto musí přijít i první zákaz. Zákaz, který ho uvrhne do nesnesitelného nebezpečí, když půjde dál bezděčnou cestou uspokojování. Čelí prvnímu velkému konfliktu. Vzdá se uspokojení svých pudových potřeb vlivem reálné hrozby, nebo se nevzdá a tuto hrozbu zavrhne, aby byla cesta k uspokojení stále volná? Jde tu tedy o úplně základní konflikt mezi nárokem uspokojit se a mezi zákazem, jehož původcem je vnější realita, do které se zrodil.

Ve skutečnosti se však dítě většinou nevydá jednou či druhou cestou, ale oběma. Na tento konflikt odpoví ještě zcela jinak: odmítne zákaz a podlehne pokušení, ale reálná hrozba zákazu takového uspokojení, která v něm stále přetrvává, se projeví jako reálný pocit hrozby někde v duševním pozadí. Dojde tedy k typicky patové situaci, ve které se nacházíme všichni. Na jedné straně si uchováme své uspokojení a realita vnějšího zákazu či příkazu je respektována tím právě velmi podivným pocitem viny a zvláštním, hrozivým duševním rozpoložením, když konzumujeme zakázané ovoce.

Takže nic není zadarmo, že? Řečeno jinými slovy, původní bezděčná jednota ega se poněkud natrhne vedví. Je to ústřední bod rozštěpení ega. Protože v nás stále pracuje připomínka celistvosti – jednoty a my ji považujeme za něco naprosto samozřejmého, spoléháme na to, že se rány zahojí. Tak to ale není. Protože díky smyslné pudovosti a morálnímu zákazu, který ji omezil, jsou tu specifické podmínky pro to, aby se obraz vnitřní jednoty změnil spíše v prožívanou rozervanost, než skutečně důsledně prožívanou vnitřní jednotu. Jak s tím nakládáme?

Víme, že není pro člověka nic obtížnějšího než se vzdát svých rozkoší a uspokojovadel. Možná se ve skutečnosti nedokážeme vzdát ničeho, pouze vyměňujeme jedno uspokojení jiným. Je to stejné jako vždy. Když jsou ve hře naše pudy, naše libido, nedokážeme se vzdát svého uspokojení. Člověk není ochoten opustit dokonalost „dětského“ uspokojování. Snaží se ji neustále křísit, dávat jí novou podobu, zkrátka si vytvářet neustále další a další fantazie o ideálním naplněném, uspokojujícím životě, o ideálu sama sebe, které pak promítá do vnějšího světa i na sebe.

A tak je tu fantazijní svět plný uspokojujících obrazů a zároveň vnější nepřátelská realita, která po nás chce, abychom něco dělali, něčím se stali a něčím byli, a klade nám nevýslovné překážky a zkoušky. A tady každý z nás narazí. Princip slasti a princip reality jsou ve vzájemném protikladu. Ideální představa narazí na realitu života.

Život, který plyne s rytmem vnější reality, nemůže být pouze zdrojem okamžitého uspokojení, to víme, kdežto pudový nárok takový je. Být skutečně velký a dospělý se vším, co k tomu patří, je považováno za základ ideálu sama sebe. Ovšem cesta je trnitá a ne každý se po ní chce vydat. Snění po dětském ideálu ničím nerušené jednoty je stále tady. Jaké že to hybridy takový konflikt plodí?

Zkratky a předstírání

Bohorovnost bez patřičné zralosti je ideálním podhoubím pro uctívání zkratek. Krátká spojení by nám měla zařídit jednotu bez trhlin, fikci zralosti. Stojí tu pak člověk ověnčen společenským uznáním, mocný patriarcha, který má svoji moc, své postavení, důležitost a svůj důležitý úřad, ale vnitřně nevyzrál.

Celá otázka vnitřní zralosti spočívá v jedné jediné věci: do jaké míry se dokáže člověk vzdát svého uspokojení? Nezralý člověk podvědomě odmítá čas jako životní rozměr, a tedy i překážky, které mu cesta přináší. Při jakémkoliv nárazu na překážku selhává. Vnitřně selhává a nemá sílu pokořit své touhy, proto se musí začít ve svém životě organizovat tak, aby je mohl uspokojit za každou cenu a dostát svému obrazu dokonalého. Mocné puzení po moci, touha po dokonalosti, touha ukázat všem svoji sílu ho nutí pokračovat dál. Má úřad, má moc, má vnější zdání síly. Nepůjde po cestě, na které by vnitřně vyzrával, ale vydává se na cestu zdání, falše a klamu.

Nástup falše a předstírání

Zkratky k domnělé osobní velikosti a dokonalosti znamenají vždy úchylku. Úchylku, která ze začátku může být jen malou trhlinou v duši člověka, později se však začne manifestovat jako určitá zvrácenost jeho charakteru a projevovat v jeho mocenských ambicích, v touze dosáhnout a získat vše jen z vůle své moci, nikoliv však tak, že by musel projít tou strastiplnou cestou plnou nástrah. Vnitřní nezralost s manifestem vnějšího zdání dokonalosti. Narazí‑li tento stav na zvrácené jádro, začne se osobnost formovat zvráceným způsobem.

Začne se chovat nesnesitelně. Její jednání vytváří jednu katastrofu za druhou a nenese známky jakékoliv reflexe. Je tu i velká přecitlivělost na vlastní domnělou moc a slávu, ješitnost a nedůtklivost. Takový si může dovolit všechno, aniž by hnul brvou. S obludnou nestoudností promítá své stínové stránky všude kolem sebe, přičemž zůstává sám stále nevědomým. Zakládá si na své přesile. Vydává zákony, které sám nectí a pro něj samotného nejsou nic než vzduch. A ještě k tomu pořád touží po tom, aby jej všichni velebili, a reaguje velmi citlivě na každé slůvko, které může zavánět příchutí kritiky. Chce být milován a uctíván, přičemž na svůj vlastní morální kodex vůbec nedbá, když jeho moc a z ní vycházející konání s paragrafy jeho kodexu koliduje.

Takovému se můžete podřídit jedině se strachem, úzkostí a obavami. Naklonit si jej lze jedině vychvalováním a poslušností. Jakýkoliv důvěrný vztah s takovou bytostí je totiž absolutně vyloučený.

Egoismus, mocenské právo, obcházení všeho, co obejít lze, klamání světa a sebe, diskreditace jakékoliv podezření říkají o něm víc, než on sám dokáže připustit. Etika je v nedohlednu a on sám za sebe si buduje podezřele schopný a dokonalý svět, který není narušován žádnou pochybností, ba dokonce žádným protikladem. Síla se tu neuplatňuje jako vnitřní princip, ale jako vnější zbraň, která má jediný smysl: zastrašit všechny, kteří jej mohou z domnělého trůnu sesadit. Tak funguje zvrácený jedinec.

Ovce

Tolik na jedné straně. Absolutistický vládce, egoisticky zvrácený, falešný a krutě nevědomý, který si může dovolit téměř vše, a proto si může založit i vlastní sektu. Tady je již každému jasné, jak to vypadá na druhé straně. Ta správně ponížená a bezmocná ovce je možná uvnitř ještě větším dítětem než její vůdce. Očekává, že bude vůdce spravedlivě bdít nad jejím životem s odpovědností doširoka otevřené náruče a reflektovat vlastní chyby (pokud se nějakých dopustí). Bude ctít vlastní zákony a rozhodně, opravdu rozhodně se nedopustí žádné morální křivdy, ba ani etického pochybení, protože vždy ví a bude vědět, kde je hranice mezi dobrem a zlem. Tak takový je ideál ponížené mysli každé ovce, který je promítám právě na (všeho) schopného vůdce.

Ten, koho nevědomí pošle dolů do bezmoci, do regrese, ten si kompenzuje svoji bezmoc tak, že sní o milé autoritě, které rád přenechá něco ze svého a na to konto se ocitne v její náruči. Představuje si, že takový je vždy hodnověrný, spravedlivý, spolehlivý, věrný, má uznání pro etické hodnoty a také se hlavně cítí být zavázán vlastním morálním stanoviskem.

Když se vás život dotkne takovým způsobem, máte tendenci k úplnému rozpouštění hranic já a odevzdáte svou moc úplně komukoliv. Takovýto duševní stav a předpoklad dává člověku možnost rychlé a takřka nepovšimnutelné identifikace. Tedy ke sklonu ztotožnit se s tím, co mu je právě nabízeno jako zdroj pro uspokojení jeho regresních nároků. Dochází u něj k naprosté ztrátě jedinečnosti, což se projevuje často identifikací se skupinou.

Představme si takovou skupinu. Je sjednocena čímsi. Může to být politické přesvědčení, náboženství či filozofické přesvědčení. Regrese totiž závisí na iluzi, jejíž úsvit vůdce slibuje. Takový příslib (či přímo slib) nebo proklamovaná budoucnost vzbudí touhu po ideálním splynutí ve světě bez hranic, kde je možné uskutečnit danou iluzi.

Členové uskupení ztratili svou jedinečnost, a proto se podobají hmyzu. Ztráta osobních charakteristik přispívá k tomu, že skupina se homogenizuje. Každý sám za sebe se však necítí být jen malou částicí celého uskupení, ale naopak se identifikuje s celým uskupením. Já jsem strana. Taková psychologická operace je bezděčná a především nebolestivá. Příslib budoucí iluze je opojný. Já má v tomto bodě identifikace podobu nadlidského tělesa. Všecko uvnitř strany (sekty) splývá ve zdánlivou jednotu.

Tedy pokud jste uvnitř skupiny. Nahlédnuto zvenku koukáte jako blázen, kam se poděl ten člověk, kterého jsem znal? Jak je možné, že někomu naroste hroší kůže natolik, že přestane vnímat sám sebe a ztotožní se s kolektivním ideálem? Stane se voskovou figurínou, ve které přestal proudit život ve prospěch slíbené iluze jednoty?

Taková skupina se nikdy nemůže vyhnout jistému obrácení na určitou víru. To je tu vždy. A jak víme, víra postavená na nevědomé vášni je úplně slepá. Taková skupina je ve své homogenitě semknutá proti všem, kdo iluzi nepodporují, ba dokonce ji ničí zvenku. Leninovo „kdo nejde s námi, jde proti nám“ tu nabývá pravého významu. Jak sílí vnitřní jednota a homogenita, poklesá zároveň etika kolektivního tělesa. Pocit jednoty, pravdy, velikosti a síly dává v kolektivním hnutí možnost projevit všechny zvrácené osobní sklony a touhy, které jsou normálně u jednotlivce podrobeny morálnímu vědomí. Můžete se tedy veřejně projevit i formou zločinu nebo souhlasem s ním, a dokonce můžete nechat zajít a uskutečňovat své zvrácené fantazie až do nejzazších konců.

Cožpak jsme už tolikrát v historii neviděli to, co se odehrává dnes opět přímo před našima očima? Bojíme se nahlédnout hlouběji pod povrch a myslíme si stále, že lidé v takových skupinách jsou schopni rozlišování. Ne, nejsou. Žijí v přesvědčení a ve víře, že se nacházejí na straně čistoty a dobra. Protože jejich vůdce jim slibuje něco na ten způsob. To je zákon kolektivní psychologie.

Ne každý z nás je nakloněn až takové ztrátě vlastní identity a jedinečnosti. Mnoho z nás, přestože se s námi život nemazlí, si své já udrží. Mnoho z nás se naopak může čas od času nechat zlákat k tomu, aby provedli něco podobného: odevzdali sami sebe něčemu líbivému, ale neživému. Každý touží po dobru a kráse a každý nese zároveň v sobě ono perverzní jádro. Záleží tedy jen na okolnostech, kdy a jak se dostane ke slovu. To však neznamená, že člověk nemá v sobě žádnou obranu před tak zhoubným obratem. Má, jenže se mu nechce se jí držet. Jak jsme říkali: realita života a realita slasti jsou ve vzájemném protikladu. Je na každém z nás, čemu dá přednost.