Všimnout si štěstí

Ono je někdy dobré ponořit se do toho, co nás trápí. Dívat se z různých úhlů na obtíže, které do našeho života přišly. A někdy je zase potřeba na chvíli poodstoupit. Nechat to být. Zkusit něco nového. Jelikož mnoho situací, do kterých se v životě dostáváme, třeba ani vyřešit nejde. Možná je jediným cílem přijmout je. Být v nich a žít s tím, jak to je.

No, to je teda krásný začátek. Takže to, co mě trápí, prostě takhle bude? Nic se nezmění? Nic se nezlepší? Tohle mi ten článek má říct? Rozhodně teď nechci zevšeobecňovat, jelikož můžu jen hádat, čím si kdo z vás právě prochází. Nicméně ze své praxe mohu s jistotou říct, že v některých situacích je tím nejtěžším údělem přijetí.

Možná znáte citát: „Bože, dej mi vytrvalost, abych překonal věci, které změnit nemohu, dej mi sílu, abych změnil věci, které změnit mohu, dej mi moudrost, abych tyto věci dokázal rozlišit.“ Abychom se dokázali smířit s těžkou a bolestnou situací, je potřeba hodně síly. Když to dokážeme, může v přijetí spočívat mnoho štěstí, klidu a spokojenosti.

Jasně, přijetí. Každý druhý článek je o přijetí. Jenže jak to mám udělat? Skvělá otázka, pokud vás napadla. Není nic lehkého opravdu být v tom, co se nám děje. Přestat usilovat. Přestat se navracet do „normálu“, nebo do situace před. Přestat bojovat proti tomu, co může, nebo dokonce má s jistotou přijít. Nemoc, rozvod, nehoda, úraz. Těžká finanční situace, ztráta zaměstnání. Neshody s kamarády, kolegy, vedoucím. Cokoliv, co nám zatěžkává hlavu. Jsou to všechny ty neřešitelné věci, kdy nezáleží na naší vůli nebo na našem usilování. Prostě se to stane.

Ano, je mi zle

Na prvním políčku cesty vedoucí k přijetí je vůbec přiznat si emoce. Strach, vztek, lítost, zloba, frustrace, rezignace, které ze situace (skutečné i potenciální) přichází. Mohou to být obavy, jak budeme fungovat. Co se s námi stane, jak můžeme skončit, čeho se musíme vzdát. Některé strachy jsou až katastrofické. Máme pocit, že je neuneseme. Jsou moc těžké na skousnutí a ještě těžší na to, abychom je někomu sdělovali.

Uvědomit si to, co prožíváme, je důležitý krok. Říct to a slyšet. Pozorovat, co s námi všechny tyto emoce dělají, když si je připouštíme. Možná některé emoce pocházejí z minulých zkušeností. Možná je to naše nejistota z neznámého. Obavy z toho nejhoršího. Možná je to jeden scénář, který nám nejčastěji přichází na mysl.

Intenzita emocí, zvláště těch negativních, narůstá, když jsme na ně sami. Když jsou uvězněné pouze v naší hlavě. Jakmile máme možnost je sdělit, rozebrat, nechat je působit v plné síle a zase odeznít, slábnou. Ztrácí na síle i díky tomu, že už nejsme sami, kdo je nese. Neřešíme je ani je neměníme. Zkrátka tam jsou. Působí a zase odchází.

Tato fáze není jednoduchá. Spočívá i v tom připustit si, že se s námi něco děje. Že něco v našem životě jde jinudy, než jsme si přáli. Že možná i potřebujeme podporu nebo pomocnou ruku. Pro někoho může být sdílení s druhým člověkem z různých důvodů problematické – pokud to tak je, doporučuji si své negativní prožitky alespoň zapsat. Nenechat je působit jen v hlavě. Tam bobtnají a páchají škody. Jakmile jsou na světě, mohou se rozpouštět.

A co tedy potom? Potom, co vyjádřím svoje obavy, zlost, lítost vztek…? Jak se zlepší moje situace? Jak budu šťastnější, když se reálně nic nezmění?

Pominu teď tedy to, že nemám žádnou představu, jaké těžkosti na svých bedrech nesete. Ale zkusím se vžít do pocitu, že to, co to je, nemůžete změnit. Se samotnou situací vlastní vůlí pohnout nemůžete. Ale něco přece jen v naší moci je. Pro tento článek to nazveme všimnout si štěstí.

Ale ještě než se na to společně vrhneme, mám potřebu říct, že tento přístup chce trochu času. Nejde to hned a je dobré na sebe nespěchat. Každopádně, pokud člověk cítí, že zoufale kousek toho štěstí pro sebe potřebuje, pojďme to společně zkusit.

Výhled ze sklepa

Ať už se v našem životě děje cokoliv bolestného, má tato bolest jednu až neskutečnou dovednost. Zastínit zbytek našeho života. Jako bychom najednou byli v tmavém sklepě a měli pocit, že už nikdy neuvidíme zbytek domu, zahradu, útulný obývák, náš pokoj, kuchyň provoněnou sladkým jídlem. Najednou jako by se celý náš psychický vesmír točil kolem oné bolesti.

Když už jsme ale v tomto sklepě lapeni až příliš dlouho, přestáváme skoro věřit, že může být jinak. Že opravdu nějaký hezký dům existuje. Naše pozornost se stane obětí bolesti, kterou zrovna zažíváme. Ale to, co můžeme dělat, je zase se pokusit vyjít schody, trošku otevřít dveře a pustit do svého sklepa kapku světla. Třeba jen na chvíli.

A jak na to? V tomto případě nabízí takzvaná pozitivní psychologie zaručeně osvědčené, krásné, vřelé techniky. Jednoduché, vhodné ke každodennímu používání a společně je můžeme, třeba jen pro tento článek, vyzkoušet.

Léčivý úžas

Začnu otázkou: Jak jste se ráno probudili? Na co jste nejdřív pomysleli? Jak jste se po ránu cítili? Někteří z vás si na svoji první ranní myšlenku či pocit možná ani nevzpomenou. Kolotoč povinností, zahrnutí zprávami, e‑maily, novými příspěvky. Plno informací, někdy i negativních, náš den nakopne v duchu dne předchozího. Jako bychom ani neměli možnost vybočit ze své nálady nebo myšlenek. Strach, vztek, zloba či lítosti, které nám třeba ani nedovolily spát, budou patrně ještě intenzivnější.

Teď tedy nabídnu čtenáři jedno cvičení. Jeho autorem je benediktinský mnich David Steindl‑Rast. Zen studoval u těch největších mistrů a tématem jeho duchovní činnosti je vděčnost. Cvičení je velmi jednoduché:

• Když se ráno probudíme a chceme otevřít oči, můžeme se zastavit. Můžeme se podivit a být překvapeni, že máme oči, pomocí kterých uvidíme. Čtyřicet milionů lidí je slepých, nevidí a neuvidí to, co my. Tímto způsobem se dá celý den moment za momentem procházet a být ze spousty maličkostí všedního dne překvapení. To je začátkem vděčnosti.

Neboť po tomto překvapení následuje chvíle, ve které se zeptáme: ,,Jak to, že mám oči? Jak došlo k tomu, že mi byl dán zrak?“ A pak v jednu chvíli dojde k tomu, že si začneme uvědomovat, že nám je vše vlastně dáno. Nekoupili jsme si to, nevydělali jsme si na to, ale – bylo nám to dáno.

To je cesta, která vede k poděkování a k vděčnosti. Je tedy třeba se pozastavit a být překvapen či udiven, co vše nám je dáno. Výhodou tohoto cvičení je, že při vděčném postoji můžeme dělat to, co běžně děláme, nemusíme sedět ani praktikovat obtížná tělesná cvičení (Always be Surprised, 2007).

Potkáváme se s klíčovým slovem zastavení se. Na chvilku přestaneme vymýšlet, konat, či dokonce překonávat. Jen tak ležíme v posteli, sedíme na lavičce, pozorujeme život kolem sebe. V některých chvílích během dne třeba necháme oči na pár minut zavřené a vnímáme své tělo. Můžeme poděkovat za to, že nebolí nebo bolí o něco méně. Nebo nás napadne něco jiného, co je v našem životě dobré, pěkné, co máme rádi.

V posledních pár týdnech na mě znatelně doléhalo zahlcení vlastními strastmi. Bolestmi těla, nejistotou, pochybnostmi a také strachem. Čekali jsme s manželem na výsledky ohledně druhého miminka. Do toho mě provázely bolesti spojené s těhotenstvím, ale také s neustálými ortopedickými problémy, které jsou definitivně během těhotenství neřešitelné. Těžké období, které mě na dlouhé chvíle pohltilo ve své neřešitelnosti, o bolesti ani nemluvě.

Zaměření pozornosti

Sama jsem cítila, jak potřebuji trochu toho štěstí pro sebe. Z vnějšku to nešlo. A nejen mě se potvrdilo, že některé techniky zkrátka fungují. A mohou fungovat, pokud uzraje ta chvíle, že je chceme vyzkoušet. Cvičení vděčnosti v jakékoliv formě přispívají k tomu, že můžeme něčím těžkým projít. Vidět svoje štěstí, které existuje. Které už v mém životě je. Nemusím se o něj snažit, nemusím nijak měnit to, co se právě děje. Jen trochu namířit svůj reflektor pozornosti na to, co je dobré.

Někdo může zkoušet vést deník. Pravidelně si zapisovat, co hezkého se nám v ten událo. Tento způsob terapeutické intervence byl poprvé popsán v roce 2003. Od té doby byl nespočetněkrát v různých obměnách využit s jasným výsledkem. Vděčnost, kterou si každý den zvědomujeme, kterou přinášíme do svého života, pod svoji lampičku, kam se zrovna díváme, definitivně zlepšuje kvalitu našeho života.

• Většina čtenářů dobře zná jednoduché cvičení tři dobré věci. Není v tom žádný háček. Jen zkrátka pootvíráme své dveře a díváme se jinam než na svoji bolest. Díváme se na hezkou chvíli smíchu, radosti, pohodlí, na něco dobrého v našem životě.
• Někdo by mohl uvítat aktivitu, jež se nazývá dopis vděčnosti. Jen pomysleme v tom všem těžkém, co právě řešíme, na lidi okolo nás. Možná, že někteří stojí po našem boku už dlouho. Možná nám nabízejí pomocnou ruku nebo svoji přítomnost. Možná máme někoho, komu bychom rádi vyjádřili poděkování za to, co nám do života přinesl.

Jenže bolest může toto vnímání zakalit. Chybí energie, abychom vyjadřovali vděčnost. Můžeme druhým odsekávat, vylévat si na nich svoji nespokojenost, svůj smutek, strach, zoufalost. A přitom to vlastně ani tak nemyslíme. Jen nám chybí odstup a energie, které bychom k vyjádření vděku potřebovali.

Napsat dopis jako vyjádření díků už samo o sobě říká, že si něčeho či někoho vážíme. Že něco v našem životě se stalo dobře. Někdo tam byl v pravou chvíli. Byl naší podporou, důležitým člověkem, který na nás měl vliv. Uvědomění si těchto okamžiků může odlehčit i těm přítomným. Možná tímto dopisem můžeme i trochu přivolat onoho člověka zpět do našeho života. Třeba jen v myšlenkách. A třeba jen proto, abychom ucítili onu sílu, když je někdo druhý v bolesti s námi.

• Martin Seligman s kolektivem v roce 2005 provedl pokus, ve kterém jeho účastníci neskončili u napsání dopisu, ale měli dokonce vykonat vděčnou návštěvu, tedy napsat dopis a poté zajít za někým, kdo k nim byl v minulosti obzvláště milý, ale oni jeho / její chování nikdy zvlášť neocenili.

No jen hádejte, co tyto návštěvy způsobily. Určitě tušíte správně. I po jedné jediné návštěvě, která byla motivována vyjádřením vděčnosti, se významně zvedla hladina štěstí (nebo se zmírnily depresivní symptomy). Návštěva byla pro účastníky studie tak intenzivní, že její účinek byl znatelný i po měsíci.

Cvičit svoji vděčnost je velmi jednoduché. Jsou to obvykle aktivity, které zabírají pár minut, ale jejich efekt může trvat dny, týdny i měsíce. Zvláště pokud je zkoušíme praktikovat každý den. Jako bychom stoupali po jednom schůdku ze sklepa, kde je vlhko, studeno a nevlídno.

Přečkat těžké období

Bolest psychická i fyzická nás umí srazit na kolena. Dokáže pokřivit náš svět a pohled. Lidé, kteří se nám snaží pomoci, nás někdy rozčilují už jen tím, že na nás spěchají nebo nerozumí našim obtížím. Pěkné věci, které se během dne stanou, jako by rychle bledly a neměly takový význam. Jsou zašpiněny blátem, v němž jsme uvízli.

Ale toto bláto můžeme právě vděčností rozpouštět. A znova podotýkám: ve chvíli, kdy sami ucítíme, že chceme. Dokud je v nás potřeba zavřít se ve sklepě, brečet, vztekat se, nadávat, cítit se ublíženě, je to v pořádku. Ale obvykle se nám v těchto stavech nechce zůstávat dlouho. Obvykle chceme mít chuť, šťávu a energii. Tíha na duši lidem příliš dobře nedělá.

Čtenáři zde nabízím jednoduché příjemné techniky, které nám mohou připomenout okolní svět. Pár hezkých věcí, dobré duše kolem nás. Momenty, ze kterých se můžeme těšit. Lidi, o které se můžeme opřít. Někdo by už teď mohl namítnout: Tím se přece žádná obtíž nevyřeší. Problém nezmizí…

A máte pravdu. Nezmizí. Vrátím se ale k pár svým slovům na začátku: Někdy se dostáváme do situací, které samy o sobě změnit nejdou… zkrátka v nich chvíli musíme být. Svojí vůlí je nezměníme. Samy o sobě jsou těžké. A vlastně to jediné, co můžeme, je zkusit se podívat, co se děje kolem nás. Ve světě, který naši těžkost nejspíše ani nezaznamenal a stále nabízí mnoho dobrých věcí. A právě pocit, emoce či stav vděčnosti může pomoci.

Jsou chvíle, kdy to jediné, co se dá dělat, je přerámování nebo zaměření se na to dobré. Můžeme zkusit zašeptat pár slov vděčnosti nebo si je napsat. Obrovskou sílu pak má, pokud pár vděčných slov někomu řekneme. Mnoho psychologických výzkumů jasně ukazuje, že to funguje. Naše životní spokojenost i pocit prožívaného štěstí stoupá.

V našem postoji, přístupu a pohledu na věc dříme obrovská síla. Síla, která dokáže mnohdy inspirovat i druhé, když zjistí, kolik věcí jsme zvládli na svých bedrech unést. A pokud cítíme, že my sami bychom zrovna teď potřebovali trochu inspirace či síly překonat těžké věci, může být dobrá cesta najít podcasty, profily, sociální či podpůrné skupiny lidí, kteří si prošli něčím obdobným. Možná pak ucítíte nejen vděčnost, ale i velkou sounáležitost, podporu, vlídnost a zájem.

Věřím, že každé těžké období má svůj konec. Ať už tak, že je překleneme a přehoupneme se do období lehčího, nebo je dokážeme přijmout a najít si v něm svůj komfort. I kdyby to bylo tak, že do svého pomyslného sklepa začneme přivádět lidi, knížky, filmy, které nám ten čas zpříjemní, dokud nebudeme připraveni vyjít ven.

Moc přeji všem čtenářům, aby si i v tom těžkém našli kapku štěstí. V myšlence, vzpomínce, v hezké chvilce.