Všichni máme pravdu

Ve své práci a vlastně i v soukromí se čím dál tím více zabývám otázkou: Co je to pravda? A která je ta pravá? Zavání to hlubokým filosofováním, ale opak je pravdou. Chci říci faktem. Rozhodla jsem se okolnosti ve svém životě i při práci s klienty raději nazývat fakty, názory či úhly pohledu než pravdou. Proč? Uvedu příklad:

Mladá žena se mi svěřila, že má trápení se svým partnerem. Došla k závěru, že jeho zájem o ni upadá, že pro něj už není dost dobrá. Začala se prý velmi snažit a nechápe, proč to u něj nevyvolává žádnou odezvu. Své vyprávění zakončila slovy: „Musím zjistit, co se děje. Chci znát pravdu!“ Na mou otázku, co že to ta pravda je a jak se hledá, reagovala velmi pobouřeným pohledem a téměř výhružně mi oznámila, že kdyby věděla, co je pravda, tak tu asi nesedí.

Ale v tom byl právě kámen úrazu. Nemůžeme nalézt to, o čem nemáme ani tušení, jak vypadá.

• Pokud chci dojet autem někam, kde jsem nikdy nebyla, pravděpodobně si zapnu navigaci nebo přinejmenším otevřu mapu.
• Když budu chtít získat novou práci v novém oboru, je dost pravděpodobné, že si nejdříve něco nastuduji.
• V restauraci si spíš nejprve projdu jídelní lístek a pak si objednám, na co mám chuť, než abych nechala volbu na obsluze a doufala, že se trefí.

Svou klientku jsem tedy zkusila na chvíli odpoutat od hledání „pravdy“, jak je to s jejím partnerem, a nasměrovat ji k popisu nejrůznějších událostí, k vyjádření jejího názoru na danou věc a hlavně k hlasitému projevu jejích pocitů v dané situaci. Nehledali jsme příčiny problémů ani zlomové okamžiky jejich vztahu, ale zaměřili jsme se na její prožitky, procesy a změny, které se odehrávaly v ní.

Když devět z deseti nic neznamená

Po několika setkáních jsme objevily zajímavou věc. Trápení s jejím partnerem začala v nachlup stejné době, kdy začala pochybovat o sobě kvůli jednomu pracovnímu pochybení. Tahle mladá žena byla velmi ambiciózní a úspěšná. Mezi úspěchem a chybami existuje jakási přímá úměry – čím více toho dosahuji, tím více chyb po cestě dělám.

Ona však nebyla schopna si své chyby odpustit a začala zvedat nároky nejen na sebe, ale i na okolí. Nabrala si víc práce, ale zároveň začala více pečovat o domácnost, více se věnovat přátelům a rodině a více toho dělat i pro partnera v očekávání, že se jí veškerá vložená energie vrátí a zahojí předchozí rány z neúspěchu.

Nakonec se začala fyzicky i psychicky hroutit. Své trápení pojmenovala „partner už o mne nestojí“ a to přijala jako svou pravdu.

V době, kdy zažívala v práci největší úspěch, byla absolutně povznesena nad partnerovy nedostatky. To však pominulo v okamžiku, kdy sama ztratila půdu pod nohama.

Pravda je taková, jakou ji vidíme. To, čemu věříme, se stává naší pravdou, naší realitou. A mění se stejně rychle, jako se mění naše názory, nálady a rozpoložení.

Na jednom z posledních setkání jsme s touto mladou ženou daly dohromady všechny zásadní a emočně výrazné události za posledních pět měsíců. Devět z deseti se vůbec netýkalo vztahu. Když klientka ve svých vzpomínkách zavítala ještě dále do minulosti, došla k závěru, že v době, kdy zažívala v práci největší úspěch, byla absolutně povznesena nad partnerovy nedostatky. To však pominulo v okamžiku, kdy sama ztratila půdu pod nohama.

Její zážitek z práce – v jejích očích pochybení – zaplavil veškeré její vnímání šedivou barvou a myšlenkou: „Nejsem tak dobrá, jak jsem si myslela.“ Ona ji přijala a tato myšlenka se tak stala její pravdou. V tom okamžiku začala hledat všude kolem potvrzení této pravdy a našla je. Přestože ještě před pár měsíci byla její pravda úplně jiná.

Jak se právě teď cítím?

Ve svém okolí vždy najdeme potvrzení toho, čemu věříme. To, čemu věříme, si většinou dovedeme velmi dobře představit, a proto snáz nalezneme ve své realitě pro svou víru různé důkazy. Je to obdobný princip, jako když si pořídíte nové auto. Známá značka, stříbrná barva. Najednou si začnete všímat, kolik stejných aut po městě jezdí. Podvědomě si totiž všímáme věcí, které známe či o kterých už něco víme.

Proto buďme opatrní při hledání pravdy. Nalezneme vždy jen to, čemu věříme, a svým chováním vytvoříme další a další důkazy této pravdy. A může se stát, že se nám nebude vůbec líbit.

Až nebudete vědět, jak se vlastně věci mají, zaměřte se na sebe. Na svůj pocit z dané situace.

• Co vás na ní tíží nejvíce?
• Jaké pocity ve vás vzbuzuje? Jaký na ni máte názor?
• Co cítíte v hloubi duše, ale zaživa byste to nikomu neřekli?
• A to nejdůležitější: Jak se chcete cítit? Co chcete v dané situaci zažívat?

Pokud nemůžeme změnit události kolem, můžeme změnit svůj postoj k nim.

Moje klientka došla k závěru, že trápení jí nezpůsobuje partner, ale ona sama tím, že nenaslouchá svým pocitům. Uznání v práci a nadmíra povinnosti pro ni byl jen způsob, jak potlačit pocit, že partner pro ni není ten pravý.

Když byla pracovně úspěšná a finančně zajištěná, dokázala si pocit bezpečí a jistoty vykompenzovat vysokým životním stylem a partnerovu „nedostatečnost“ přehlížet. Její pravda v jejích očích tehdy zněla: „Máme perfektní vztah.“ Po pracovním neúspěchu tuto pravdu vystřídala jiná, a to: „Nejsem dost dobrá, aby se o mne snažil.“ Do třetice už jsme se do hledání pravdy nepustily a raději se zaměřily na její postoj, názor a potřeby.

Využívejte celý web.

Předplatné