Všichni jsme podivíni

Na základní škole jsem měla kamarádku Jarku. Jarka znala jména snad všech východoněmeckých, polských a sovětských herců a hereček a sbírala jejich autogramy. Po škole jsem chodila k nim domů a nahrávaly jsem spolu na kazeťák „rozhlasové hry“. Společně jsme obdivovaly Deana Reeda a Joffreye de Peyrac (to je ten kulhavý parťák filmové Angeliky).

Před spolužáky jsem se ale k Jarce moc nehlásila. Byla totiž divná. Ostatní děti se jí posmívaly, že nosí pořád stejné manšestráky, a já se bála, že bych od ní její divnost mohla chytit jako nakažlivou nemoc.

Ve skutečnosti jsem si samozřejmě připadala divná i já sama a úzkostlivě jsem se snažila tuto skutečnost před ostatními utajit.

Být oblíbený: práce na plný úvazek

Nevím, co dělá Jarka dnes, ztratila jsem ji z očí krátce po absolvování základky. Ale klidně by mohla být filmovou producentkou nebo šéfovat nějaké soukromé televizi. Docela často se totiž stává, že z podivínských dětských outsiderů vyrostou úspěšní dospělí.

„Samozřejmě, že jsem toužil být oblíbený. Jenže jsem to nechtěl dost. Bylo tu něco, co jsem chtěl ještě víc: být chytrý.“

Americký autor Paul Graham ve svém eseji Why Nerds Are Unpopular dokonce tvrdí, že existuje přímá souvislost mezi vysokým intelektem a společenskými neúspěchy na střední škole:

„Proč jsou chytré děti tak často outsidery? Odpověď zní – protože nechtějí být populární. Kdyby mi to někdo v té době řekl, vysmál bych se mu. Že jsem byl mezi spolužáky neoblíbený, mě přivádělo k zoufalství. Samozřejmě, že jsem toužil být oblíbený. Jenže jsem to nechtěl dost. Bylo tu něco, co jsem chtěl ještě víc: být chytrý. Ne jenom se dobře učit, ale taky navrhovat raketové motory, dobře psát nebo rozumět počítačům. Hlavní důvod, proč jsou outsideři neoblíbení, je, že se zajímají také o spoustu jiných věcí než o svou popularitu,“ píše Graham.

Jistě, jeho teorie, podle níž je postavení populárního teengaera něco jako „práce na plný úvazek“, je založena na zkušenostech ze světa amerických středních škol, který je jiný než ten náš. Můžeme‑li soudit podle hollywoodských teenagerských komedií, rozdělení studentů na kastu půvabných roztleskávaček, atraktivních sportovců a podivínských „nerdů“ je v něm poměrně rigidní.

Přesto má jeho a moje zkušenost některé styčné body: máte‑li v dětství a dospívání vlastnosti a zájmy, které vás vyčleňují z kolektivu, pravděpodobně tím trochu trpíte. A jak je to v dospělosti?

Přednáška 24. října 2024