Všechno špatně

Petra je zdravotní sestra. Žije v malé obci na jihu Moravy, pracuje v nemocnici. Už nějakou dobu vnímá jednání představitelů obce, vedení nemocnice, ale i vlády jako nesmyslné.

Stejně jako její kamarádi – Anna, která provozuje malý penzion, nebo Marek, který už několik let pracuje jako policista – má pocit, že přes deklarovanou usilovnou práci na zlepšení situace se nezlepšuje vůbec nic. Ba naopak. Služby nejsou snazší, penzion je stále prázdný, lidé často nervózní a dotčení. Petře se zdá, že uprostřed dění se ztrácejí opravdové problémy, nic nefunguje, fungovat nebude a svět se řítí do záhuby.

Není divu, že v takovém přesvědčení se jí těžko hledá způsob, jak podpořit Annu s Markem, jak se věnovat rodině nebo jak myslet na to, čemu věří a čeho chce dosáhnout. Petra teď nemá chuť cokoli měnit k lepšímu, někoho podporovat nebo prosazovat vlastní ideály. K čemu taky? Bojí se budoucnosti. Ztrácí chuť do života. Má pocit, že poslední zbytky sil ztratila v boji s větrnými mlýny.

Kousek jiného světa

V podobné situaci jako Petra jsou teď tisíce z nás. V různých školních třídách, povoláních, s různými názory na epidemii i na svět. Ať jsme jakkoli různí, všichni v tom, co se momentálně děje, potřebujeme vidět smysl. Ať už si myslíme cokoli, bez vědomí, že světu tak, jak se teď tváří, nějak rozumíme, přichází beznaděj a odchází chuť. Chuť ke změně, chuť čekat, něco hledat a místy stejně jako Petra vlastně i takovým způsobem žít.

Lidmi s tuhnoucím úsměvem na rtu se plní nejen čekárny a pořadníky. Přesto ale stále někteří z nás věří, že úsměv a smích může i v téhle situaci léčit a pomáhat. To, jestli to tak bude, se ale nedá napsat na recept a podle mě ani tak docela natrénovat – minimálně ne tehdy, když nás podobná situace, jako je tahle více než rok trvající epidemiologická, zastihne nepřipravené.

To, že natrénovat humor a vlastně i optimismus jako takový lze, je dokázáno. Jenže vytvořit mu patřičně výživný a pevný základ není jen tak – a tvořit ho v situaci, kdy nabírá na naléhavosti pocit, že nic nemá smysl, je zkrátka dřina a je naprosto „normální“ na ni postrádat síly.

Na druhou stranu, několikrát jsem sama u sebe, u svých blízkých i svých klientů zažila ten úlevný moment, kdy se tu špetku humoru, úsměvu, ulehčení podaří vydolovat. Neznamená, že máme vyhráno. Dokonce ani to, že je líp. Ale minimálně to znamená, že máme odkud dolovat. A že někde v té hrůze, kterou teď žijeme, je kousek jiného světa, který je taky náš, i když je zrovna dost vzdálený.

Nejpodstatnější je rozhodnout se, že půjdu optimismu a možná i humoru samotnému naproti. Že si ho budu hledat, všímat si, vnímat ho – a tomu, co mi brání, nebudu bránit, jen to nechám projít. Čím víc se totiž snažíme na něco nemyslet, tím víc naší pozornosti to dostává. Takže spíš prostě zkoušet směřovat pozornost tam, kam chci směřovat.

K tomu, co se (mi) dnes nebo jindy povedlo, čeho si (na sobě) cením, na co se těším, co mám. Prostě učit se vidět a vyhledávat cokoliv, co mi pomůže fungovat, přežít a věřit, včetně víry samotné, pokud k ní mám blízko. Do toho patří i články, které čtu, pořady, na které se dívám, témata, o kterých po práci mluvím… Možná to zní banálně, ale je dokázáno, že to funguje.

Odkud brát?

Jak se k onomu výživnému a pevnému základu dostat? Pokud váš vlastní základ je neotřesitelně optimistický, rozhodně to máte o něco snazší. Ale ani my ostatní, kteří jsme svůj optimismus zaházeli všelijakými zkušenostmi, pocity, lety a bůhvíčím ještě, nejsme bez šance.

Pamatuji si nedávný rozhovor s jednou klientkou, která se ke mně dostala po nečekané smrti blízkého člověka. Začít v takové chvíli tlakem na humorné okamžiky je samozřejmě nemožné, ony se k nám ale stejně dostaly. Po několika desítkách minut. Samy a naprosto přirozeně. Byly tam spolu se vzpomínkami na ztraceného blízkého. Pobavily. Mísily se slzami a zůstaly jen chvíli. Ale přesto tam byly a naznačily, že je odkud čerpat.

A právě to je podle mě to nejdůležitější. Mít odkud čerpat. Trénovat optimismus, smysl pro humor a ty „dobré“ okamžiky dřív, než se něco děje – tak, abychom je potom mohli tahat z rukávů. Víc než kdykoli jindy pokládám v téhle době za důležité hledat v jakémkoli dobrém momentu cokoli, co nás drží. Když se naučíme hledat detaily smyslu v obdobích, kdy ho máme v životě dost, věřím tomu, že ho snáz najdeme i potom, pod nánosy nesmyslu.

A když se to zkrátka nestihlo? Co když humor zmizel a smích se stal fantasy tématem? Když se zdá, že pod nánosy bahna a deziluzí se zkrátka žádný nenachází podobně jako u Petry? Pak je naprosto v pořádku ho nehledat tam, kde není, ubrat energii tam, kde stejně není, a přidat jinde – zaměřit se na jakékoli málo, které zbylo. V rodině, mezi přáteli, v hudbě, v přírodě… Kdekoli.

A s kýmkoli, kdo za to stojí. Partneři, rodiče, děti, kamarádi, známí i psychologové a psychoterapeuti. Ti všichni s vámi mohou pod lupou hledat ty špetky úsměvu nebo přímo smíchu nezávisle na šéfovi, obci i vládě.