Všechno se dá vyřešit

Četba lákavých výzev za deštivého dne v posteli pod dekou a se šálkem voňavého čaje probouzí sny o tom, že to přece taky dáme. Podtrháváme, vypisujeme, největší borci začnou některé poučky praktikovat, ale většinou to skončí jako s permanentkou do fitka. Uf, to bolí, nebaví a efekt v nedohlednu! Přesto bych všechnu motivační literaturu neházela do jednoho pytle.

Knihu s vystajlovanou krasavicí na obálce bych si nikdy nekoupila, přistála mi na stole náhodou. Vyklubala se z ní však vcelku originální, svižně a srozumitelně napsaná publikace. Titul s optimistickým názvem Všechno se dá vyřešit od americké podnikatelky Marie Forleo si klade za cíl zbavit nás všeho, co nám zbytečně brání v rozletu v jakékoliv oblasti života. Nabízí nejen cennou inspiraci, ale také příběhy z autorčina života. A ty táhnou více než suchopárné poučky.

Marie Forleo si totiž úspěch tvrdě vybojovala. Životní heslo Všechno se dá vyřešit zná od své matky, dcery dvou alkoholiků, která vyrůstala v sociálním bytě ve státě New Jersey. Nutnost ji naučila vyjít s málem a je to jeden z nejvynalézavějších a nejpilnějších lidí, jaké si umíte představit. Jednou mi řekla, že si málokdy připadala oceňovaná, milovaná nebo krásná, ale pevně se držela slibu, který dala sama sobě: až bude dost velká, najde způsob, jak žít líp, vzpomíná na matku Marie. Zároveň zdůrazňuje, že právě matka jí poskytla pevný základ a hodnoty, které jí pomohly stát se úspěšnou podnikatelkou, mentorkou a inspirací pro mnoho lidí.

Zabrat musí čtenář

Obsah knihy je postaven na myšlence, že téměř jakýkoli problém nebo překážku v životě lze vyřešit, pokud máme dostatečné odhodlání. Není však potřeba se obávat instantní toxické pozitivity za každou cenu. Autorka má dar podávat inspirativní myšlenky velmi vtipně, s nadhledem, a pokud je to potřeba – i za použití sprostých slov nebo příkladů z praxe, které čtenáře rozesmějí a nalákají k vyzkoušení.

Každou kapitolu totiž doplňují nástroje a praktická cvičení, které nám pomohou postupně přenastavovat mysl, překonávat výzvy a dosáhnout svých cílů. Základem je podle autorky víra ve vlastní schopnosti a řešení problémů s pozitivním nastavením mysli. Pravděpodobněji vždy uspěje člověk, který věnuje více energie hledání řešení než vymýšlení důvodů, proč daná věc nejde uskutečnit.

Tato myšlenka zní velmi jednoduše: Nemůžeme nijak výrazně změnit svět, pokud nebudeme nejdřív mít odvahu změnit sami sebe. A abychom se mohli změnit, musíme nejdřív věřit, že to je možné. Ovšem cesta k jejímu uskutečnění tak snadná není (potvrdí každý, kdo se někdy pokoušel zhubnout, přestat kouřit nebo prokrastinovat, o vybudování firmy ani nemluvě). Do batohu je potřeba přibalit pokoru, odvahu, shovívavost sami k sobě a chuť experimentovat. Důležitou potravou na cestě je smysl pro humor a opravdu nekonečná dávka trpělivosti.

Buď pracujeme na tom, abychom byli nešťastní, nebo abychom byli silní. Množství té práce je v obou případech stejné, tvrdí Carlos Castaneda, ale… Je v tom stejný háček jako v tvrzení mé babičky (polosirotka z 1. světové války a zdroje všeho skvělého i pekelného v naší rodině), že mám za stejný peníze, jestli se budu smát, nebo plakat. Někdy je prostě brečet potřeba a těch, kteří ignorovali své pocity, jsou plné hřbitovy. Jen člověk musí vědět, kdy přestat naříkat, a dát se do práce.

Autorka upozorňuje na důležitou věc, a to že žádná poučka z její knihy nezabere, pokud nezabere čtenář. Doporučuje experimentovat s nápady a výzvami k činnosti aspoň třicet dní. Protože koleje životních návyků jsou hluboce vyjeté a překopat či nově vyasfaltovat je nikdo nezvládne za den. Kdo vydrží poctivě a pravidelně trénovat, po měsíci si všimne zlepšení.

Přesvědčení neodfoukneme

V mozku, stejně jako v počítači, neustále běží nějaký program. Je jenom na nás, zda nám bude prospívat, nebo škodit. Marie Forleo varuje před viry destruktivních myšlenek, které se často objevují při osvojování nových dovedností. Ten první vypadá celkem nevinně a sebevědomě: To už vím. Jenže mozek na něj reaguje tím, že se o danou věc přestane zajímat. Proč by to taky dělal, když už to ví? Druhý vir je tradiční pochybovačné Tohle u mě fungovat nebude a podobně (nezvládnu, nenaučím se, nejde…).

Dají se však nahradit otázkami, co se z toho můžeme naučit nebo jak by nám to mohlo fungovat. Jedna věc je jistá. Když jste přesvědčení, že něco nemůžete dokázat, tak opravdu nemůžete, říká Marie Forleo tvrdě. Protože naše přesvědčení určuje náš osud. Podle něj jednáme a sklízíme následky, může nás dovést k vítězství nebo k prohře bez ohledu na reálné možnosti. Kvůli negativnímu přesvědčení můžeme prohrát i s rukou plnou trumfů.

Jasně, je to pěkné povídání, ale co dělat, pokud jsme od malička při každém neúspěchu slyšeli, že jsme neschopní, hloupí nebo líní…? Nebo nám rodiče negativistický koktejl hlášek typu Nelítej, upadneš, no vidíš, vždyť jsem ti to říkal občas opepřili výpraskem? Čím hlouběji jsou přesvědčení zakořeněná a s čím silnějšími emocemi se pojí, tím hůře se jich zbavujeme.

Navzdory tomu, co jsme dostali do uzlíčku na cestu do světa, jsou naše přesvědčení volitelná. A těm destruktivním se můžeme odnaučit, i když to dá práci. Pomáhá představa, že přesvědčení je jen myšlenka, které se držíme.

Každopádně přesvědčení spojená s traumaty jsou spíše tetováním nebo cejchem. Jejich odstraňování je náročnější než odfouknutí volně poletující myšlenky. Ostatně, kdo kdy zápolil s ruminací, dobře ví, že snáze zažene stádo krav než vtíravé opakující se myšlenky.

Myslím, že kdybych se věnovala studiu tolik jako seberozvoji, vědecké tituly se mi nevejdou na vizitku. Nicméně vyjeté koleje dávného přesvědčení, že jsem sobecká, nešikovná a tlustá, v náročné situaci spolehlivě prorazí asfalt všech poctivých pokusů o přeprogramování. Ale možná by mi na to autorka řekla: Výmluvy zabíjejí sny. Když jim to dovolíme, zavřou nás do vězení, které jsme si sami postavili. Pokud člověk hájí svoje omezení, zůstanou mu.

Strach není nepřítel

V poslední době se hodně mluví o neuroplasticitě mozku, který se dá v každém věku posilovat jako sval. Jen je ho potřeba pozitivně využívat, vytvářet nová nervová spojení a učit ho přemýšlet pozitivním způsobem. Nepoužívané negativní myšlenky zeslábnou a časem nám přestanou podrážet nohy.

Většina negativních myšlenek se pojí se strachem, z kterého se v moderní době stal strašák číslo jedna. Původně byl naším pomocníkem, který nám pomáhal přežít, v současnosti nám brání v dosažení cílů. Místo toho, abychom před ním utíkali, měli bychom se naučit realisticky vyhodnotit jeho zprávy a výstrahy. Být opatrní, ale nedovolit si zamrznout ani utéci.

Strach není nepřítel. Nepřítel je čekání, až se přestanete bát, tvrdí autorka. Je potřeba navzdory strachu jednat, odhalovat, rozvíjet a sdílet naše schopnosti. Za dobu existence lidstva zůstala v zemi spousta talentů zakopaných ze strachu a nízké sebehodnoty. Pojďme vykopat alespoň ty své, ať jednou nelitujeme. Já zatím hrabu v zemi týden, tak pokud vydržím oněch třicet dní, dám vědět.