Všechno není dobré

Pokud jde o přístup k životu, považuji se za optimisticky naladěného realistu. Neprobouzím se do nového dne s rozzářenýma očima a pocitem, že všechno bude skvělé, protože vím, že všechno skvělé nebude. V posledních pár letech jsem si nicméně osvojila schopnost na všem něco pozitivního najít. Svítí sluníčko? To je moc dobře. Zítra bude pršet? Taky dobře, alespoň se příroda zavlaží.

Částečně je to vypěstovaný povahový rys, částečně obranný mechanismus a také důsledek příchylnosti k východním filozofiím, specificky k zenovému buddhismu. Ten mimo jiné učí přijímat přítomnost takovou, jaká je. Nesoužit se tím, že mohla být jiná, protože jiná není. Je taková, jaká je, a akceptovat ji je jednou z cest k vnitřnímu míru.

Dalo by se možná namítnout, že takový přístup má k realismu daleko. Že je to právě jenom ten obranný mechanismus, který zařizuje, aby člověk nebyl permanentně v depresi z životních nezdarů. Já si ale nemyslím, že by pozitivní stránky zdánlivě negativních prožitků byly iluze. Nežijeme v černobílém světě a podstatná část toho světa je umístěna v naší hlavě. Naše realita je formována tím, jakýma očima na ni pohlížíme.

Dívat se na věci pozitivně je vědomá volba, která není realitě o nic vzdálenější než dívat se na ně s chmurami – oba pohledy budou nutně subjektivně zabarvené. Důležitý rozdíl ale je, že ta první možnost přináší více štěstí, více spokojenosti a klidu v duši, méně trápení. A když si člověk může vybrat, zda být šťastný, nebo nešťastný, kdo se zdravým rozumem si vybere to druhé?

Problémy existují

Bylo by hezké, kdyby na spokojený život existovala takhle jednoduchá formulka. A pokud je člověk dostatečně osvícený, možná to opravdu tak jednoduché je. Jenže kdyby k osvícení existovala tak přímočará cesta, jsme už dávno všichni buddhové.

Dlouho jsem si myslela, že změna nastavení mysli a příklon k pozitivnímu myšlení jsou klíčem k životnímu štěstí, a ochotně bych to doporučila každému, kdo by byl ochoten mi naslouchat. Časem jsem ale pochopila, že zamávat kouzelnou hůlkou a říct „mysli pozitivně“ někdy opravdu není řešení, ale spíš věta na pár facek.

Jedna moje kamarádka se v zaměstnání musí často potýkat se špatně vymyšlenými pracovními procesy nebo s prapodivnými, od reality odtrženými nápady vedení. Jelikož je pracovně velmi angažovaná, nenese tuto realitu nejlépe. Ne však v tichosti – sem tam se odváží ozvat, že něco podle jejích zkušeností není dobrý nápad, snad se i pokusí navrhnout smysluplnější řešení.

Místo konstruktivní debaty se ale pravidelně setkává s odpovědí, že si má odpustit negativismus a že musí myslet pozitivněji. Že všechno bude určitě v pořádku. Protože když se chce, tak to jde. Jenže někdy věci prostě nejdou, i když se chce. A někdy se třeba ani nechce, protože nápad zkrátka není dobrý.

Jakmile se ukáže, že to či ono opravdu dobré není, člověk si pak jenom musí kousat rty, aby z něj nevypadlo já vám to říkal. Pokud si podobným cirkusem procházíte pravidelně, dovedu si představit, že na jakoukoli poznámku o tom, že máte „myslet pozitivně“, začnete být pořádně alergičtí. Ať už je to v práci, nebo mimo ni.

Z pozitivního myšlení je najednou past. Už to není nástroj k dosažení klidu a spokojenosti, ale bič k trestání „negativistů“. V tomto kontextu se tím míní lidé, kteří nabízejí konstruktivní kritiku nějakého problému, který problémem bezesporu je a na kterém by se pozitivní stránky hledaly opravdu jen velmi těžko.

Není to ani zdaleka poprvé, kdy je někdo z mého okolí pranýřován za domnělou negativitu. Někdejší nadřízený mého přítele se mu jednu dobu snažil pravidelně podsouvat, že neuvažuje dostatečně pozitivně. V praxi to znamenalo, že měl tu drzost poukazovat na problémy a nedostatky, se kterými byl v rámci pracovního procesu konfrontován.

Absurdní na tom bylo, že jakožto IT technik měl řešení problémů prakticky v popisu práce. Kdyby neexistovaly problémy, minimálně ty technické, byl by bez zaměstnání. Pokud nabíráte člověka na takovou pozici, chcete, aby problémy viděl. Ne aby kolem nich chodil po špičkách a měl tendenci je bagatelizovat.

Nechcete, aby nad nimi uvažoval „pozitivně“. Chcete, aby každý problém neúprosně definoval a dal mu nálepku problém, protože to je koneckonců první – a naprosto nutný – krok k jeho vyřešení. Po takovém člověku pak ale nemůžete chtít, aby tuto svou mentalitu přepínal, jak se vám to zrovna hodí. Představte si takový pracovní rozhovor asi takhle:

• „Tak jsem dneska klientovi vysvětlil, že má opravdu velký problém, může přijít o veškerá firemní data kvůli nedostatečnému zabezpečení a že to musí brát opravdu vážně a řešit to…“
• „Svatá pravda. Dobře jsi mu to řekl.“
• „Když už jsme u toho, my bychom tady u nás taky mohli některé věci dělat lépe…“
• „Víš, co je tvůj problém? Že pořád všude vidíš nějaké problémy. Musíš uvažovat víc pozitivně.“
• „Ale ty sis mě najal na to, abych viděl a řešil problémy!“
• „Vezmi si támhle z knihovničky motivační příručku, aby ses naučil, jak máš změnit přístup.“

To s tou motivační příručkou mimochodem není žádná nadsázka, taková knížka skutečně na pracovišti existovala – a možná nejen jedna – a její četba byla zaměstnancům doporučována, aby získali ten správný přístup. (Správný znamenalo „můj“.)

Zdravá pozitivita

Někteří z nás zjevně žijí v prostředí, v němž je konstruktivní kritika brána jako něco negativního a negativita je zlo, které je třeba vymýtit. Všichni se musí souhlasně usmívat a volit slova opatrně, aby náhodou nebyli nařknuti z nedostatečně nadšeného přístupu. Jak si potom můžu vůbec dovolit někomu radit, aby myslel pozitivně, byť vyzbrojená vlastními dobrými zkušenosti se změnou mentálního nastavení?

Ne vše, co funguje mně, bude fungovat i druhým. Můžete napsat stovky motivačních příruček (nebo je doporučovat zaměstnancům), ale nakonec vždycky narazíte na to, že není prospěšné ani přijatelné nutit někoho do určitého stylu myšlení. Člověk zkrátka a dobře musí sám chtít. Já vám doporučuji, abyste chtěli. Abyste chtěli vidět věci v dobrém světle, abyste pracovali na tom naučit se rozpoznávat pozitivní stránky toho, co se vám nebo kolem vás děje.

Hledat pozitivní stránku věcí je přínosné mentální cvičení, které radím trénovat stejně jako svaly nebo paměť. A že to vyžaduje opravdu usilovný a vytrvalý trénink! Troufám si říct, že většina z nás je nastavena přesně obráceně. Soustředíme se na to, co je špatně, co se nám nepovedlo, co nám zkazilo den. A ještě se v tom utvrzujeme, vzájemně si stěžujeme, co hrozného nás zase potkalo, co nás otrávilo, společně porovnáváme drobná denní příkoří.

Je to zdravé? Určitě ne – ani pro mysl, ani pro tělo. Není divu, že optimisté se statisticky dožívají vyššího věku. Pro některé lidi je ale označení „optimista“ synonymem pro „hlupák“ nebo „naivka“. Takže vám nebudu radit, abyste byli optimističtí. Raději opět zopakuji, že vnímat pozitivní stránku věcí je vědomá volba, kterou může učinit i zapřisáhlý realista. Nikdo neříká, že si máte ten pozitivní aspekt vybájit. Ale on tam (většinou) někde bude. A pod správným úhlem pohledu ho najdete.

Čím víc budete tuto schopnost trénovat, tím snazší bude vidět to dobré a nedbat na to špatné. Dnes jsem měla mizerný den dost často znamená prožila jsem si mizerných pět minut, kdy se stalo něco nepříjemného, a rozhodla jsem se po zbytek dne rochnit v sebelítosti. A pokud máte pocit, že vás za celý den opravdu nic pozitivního nepotkalo, pak buď lépe zapátrejte v paměti, nebo začněte aktivně plánovat činnosti, které vás potěší. Běžte se projít do parku. Vyzkoušejte novou kavárnu. Udělejte si příjemný večer. Vytvářejte hezké vzpomínky a ty špatné nechte sejít z mysli.

Protože nějaké špatné zážitky vždycky byly a budou. Nevyhnete se jim, ale zároveň jim nemusíte dávat nad sebou moc. To vy naopak máte moc určit, jak na sebe takovou situaci necháte působit. Přijmete, že je na ní něco dobrého, a vyjdete z ní bez stresu a bez negativních pocitů? Nebo možná usoudíte, že zrovna tato záležitost pozitivní stránku nemá, a tudíž je místo marné snahy o pozitivitu třeba zjednat její nápravu.

Člověk to totiž nesmí přehánět s ničím, ani s pozitivním myšlením. Stále je třeba také poslouchat zdravý rozum a umět adekvátně vyhodnotit situaci, umět rozlišit, zda je pozitivní myšlení vůbec namístě. Přispěje ke zdárnému řešení, nebo nám jen zastře oči a zabrání nám vidět, že tahle konkrétní sklenice není ani poloprázdná, ani poloplná, ale dočista rozbitá?