Volání do černé díry

Na základě rozhovorů s terapeuty pak vytvořil koncept takzvané trajektorie spoluprožívání deprese. V ní se pokusil popsat sérii fází, kterými prochází terapeut při setkávání s depresivním klientem. Depresi můžeme podle Jana Roubala chápat jako postupně se zužující, do svého centra pohlcující vír – člověk cítí, že do deprese doslova padá, že se úží prostor jeho prožívání a že se točí v bludném kruhu. Etymologicky deprese ostatně znamená pokles, propast či prohlubeň, takže již samo slovo v sobě nese odkaz na padání či propadání se.

Nebezpečné je na depresi mimo jiné to, že je „nakažlivá“ – při styku s depresivním člověkem nemůžeme necítit alespoň do určité míry obdobně tíživé pocity. To třeba filosof Evan Thompson vysvětluje tím, že před individuálním vědomím existuje vědomí „intersubjektivní“, mezilidské, v němž jsme všichni zasazeni a na základě kterého umíme vnímat emoce druhých. Gestalt terapie, kterou se Jan Roubal zabývá, popisuje intersubjektivní „pole“ jako vzájemnou propojenost osoby a situace, v níž se osoba nachází.

Na terapeuta je tedy při práci s depresivním klientem kladen obrovský nárok: vytrvat v depresivní atmosféře sezení a přitom neztratit sílu a touhu klientovi pomoci. K tomu se musí terapeut kromě empatie naučit i schopnosti sám sebe ochránit. Americký psychiatr Daniel Siegel to přirovnává k situaci, kdy letušky před vzlétnutím letadla instruují pasažéry: v případě nehody letadla si musí nejprve sami nasadit kyslíkovou masku, aby byli vůbec schopni pomáhat ostatním.

Společně na hraně

Jak může být tedy terapeut nápomocný klientovi v depresi a nezničit přitom sám sebe? Na to odpovídá Jan Roubal v následujícím rozhovoru.

Jak vás napadlo zpracovávat zrovna téma terapeutova prožívání práce s depresivním klientem?První impuls byl osobní, čerpal jsem z vlastní zkušenosti. Dlouhou dobu jsem pracoval jako psychoterapeut, setkával jsem se přitom s depresivními pacienty a po nějaké době práce s nimi jsem začal pozorovat, jak to ovlivňuje mne samotného. Vysávalo mne to, zhoršovalo mi to náladu, snižovalo energii a chuť do života. Nakonec to vedlo až k vyhoření, nutnosti změnit práci a starat se víc sám o sebe. Když jsem se o tom pak bavil s kolegy, zjistil jsem, že to vůbec není výjimečná zkušenost, že to kolegové zažívají také, jenom se o tom v naší profesi moc nemluví. Možná je to trochu tabu, lidé se o tom stydí mluvit, berou to jako selhání. Tak jsem si říkal, že by stálo za to se tomu věnovat výzkumně, a také jsem pak začal psychoterapii v klinické praxi učit, tak se to všechno pěkně propojilo. Začal jsem tedy zkoumat, jak kontakt s depresivními pacienty na terapeuty působí. Vedl jsem rozhovory s terapeuty o tom, jak sami na sobě prožívají blízkost depresivního člověka, se kterým pracují, a hledal jsem určité zákonitosti, které při tom objevují. Výzkum jsem pak publikoval a přednášel o něm a mělo to docela velkou odezvu, takže věřím, že se jedná o skutečně aktuální téma.

Přednáška 24. října 2024