Vnitřní vězení

Osvobodit nás může jedině ten, kdo nás odsoudil, tedy my sami. To není právě lehký úkol a my budeme na cestě ke svobodě potřebovat i dobré průvodce, oporu – psychoterapii, přátele, knihy… 

Jednou z nich může být i kniha Dar volby: 12 praktických lekcí, jak změnit svůj život americké psycholožky maďarského původu Edith Eger. Je přitažlivá už tím, že za ní stojí silný příběh samotné autorky, je čtivá a přitom velmi návodná. A i když vám nezmění život, může vás posunout o krůček blíž k rozhodnutí, k síle i naději.

Autorka v knize symbolicky nabízí dvanáct klíčů, které nám mohou pomoci odemknout dvanáct bran vlastního vězení: vězení oběti, nepříjemných pocitů, zanedbávání sebe samého, tajností, viny a hanby, vězení nedořešeného smutku, strnulosti, hněvu, ochromujícího strachu, hodnocení, beznaděje nebo neschopnosti odpustit.

Každý z nás se v určité životní etapě (možná právě teď) v některých z těchto pomyslných vězení ocitá. Někdy se cítíme jako oběť, máme nepříjemné pocity, strach, vztek, zanedbáváme sami sebe. Otázka ale je, jak často a jak dlouho. Jestli je to jen přechodný stav, nebo je takový náš život stále. A pokud je to setrvalý stav, co s tím? Jakým klíčem brány vězení odemknout?

Opravdu tohle chci?

Člověk často přemítá o tom, co mu chybí, co již nemůže udělat, co nemá. Často se ptá: „Proč právě já?“ Egerová vysvětluje, že ti, kteří tak jako ona přežili koncentrační tábory, se spíše ptali: „Co teď mohu udělat?“ I když odpověď mohla znít: „Teď nemohu udělat nic.“

První krok, jak se vymanit ze stavu, který mě omezuje, znamená přijímat vše, co se děje, přestat se vzpírat a bránit, ale zároveň převzít odpovědnost za své chování – začít se věnovat něčemu, co nás přesahuje, být zvědavý, spojit se s podobnými lidmi. Pokládat si otázky:

• Jaké jsou mé hodnoty?
• Jaký život chci žít?
• Jaké chci mít vztahy?
• Čím chci naplnit svůj čas, den po dni, hodinu po hodině?
• Prospěje mi to, co dělám nebo co chci udělat?
• Vyčerpá mě to, nebo mi to dodá sílu?
• Čeho tím chci dosáhnout?

Tedy ptát se stále dál a konkrétněji při rozhodování o běžných každodenních záležitostech: Chci se opravdu scházet se ženatým mužem, vymýšlet pomstu, pomoci přátelům, chodit tancovat? Chci být příkladem a oporou dětem, pobavit se, odpočinout si, prosadit spravedlivé řešení? A tak dále a tak podobně. I když odpověď nepřijde hned, může se objevit později, zcela nečekaně, kdy si jen řekneme „aha, takhle to je“.

Je přirozené, že se nevyhneme negativním pocitům, i když se snažíme „všechno dělat správně“. To je ale jen další zbytečná past, protože jsme lidé omylní a není v našich silách ovlivnit vše. I té nejsnaživější matce se může stát, že její dítě neudělá maturitu. Negativní pocity jsou v takovou chvíli zcela přirozené.

My ale nejsme naše pocity – pořád máme život, který za to stojí, i když jsme zrovna smutní, naštvaní nebo unavení. Vyjádřit své pocity je poctivější než obviňovat druhé z vlastní nespokojenosti. Náš život neztrácí s negativními pocity hodnotu. Neonemocníme z toho, co cítíme a vyjádříme, ale spíše z toho, co tajíme.

Odmítané emoce

Pokud máme potřebu něco skrývat, pravděpodobně se za to stydíme nebo se odsuzujeme. Je ale jen na vás, jaký význam věcem přisoudíme. Nikdy nás nebudou mít rádi všichni. Většinou nedostaneme vše, co chceme, ve chvíli, kdy to chceme. Nic z toho nás ale nedefinuje.

Jsme to my, kdo rozhoduje, jakým způsobem k sobě budeme přistupovat. To, čemu věnujete pozornost, vaše myšlenky, ovlivní to, jak se budete cítit. Čemu věnujete pozornost, to nabírá na síle. Všichni jsme to zažili – myšlenky na to, co se nedaří, na zklamání, na selhání.

Jak už bylo řečeno, není cestou to popřít, ale není ani cestou utápět se ve svém problému zas a znova. Vina nám brání radovat se z našich vzpomínek. A brání nám naplno žít. To, že vaše dítě neudělalo maturitu, nesmazalo roky, kdy jste se mu věnovali, nedělá to z vás špatné rodiče.

Vyrovnat se se smutkem znamená vymanit se ze zodpovědnosti za to, co jsme ovlivnit nemohli, i za to, co jsme udělali v našich očích špatně. Stejně jako přestat podléhat hodnocení druhých. Z blízkosti našich nejbližších se můžeme radovat, ale zároveň se od nich musíme naučit odpoutat. Nemělo by snad i pro ně být nejlepší, pokud budeme všichni žít životem podle vlastních hodnot, přání, přesvědčení?

Čas sám o sobě nehojí všechny rány. Záleží na tom, jak s ním naložíme. Některé věci (jako krutost a podobně) nikdy nedokážeme pochopit a je zbytečné se o to pokoušet. Smutek může být pozvánkou na přehodnocení životních priorit a přijetí nových rozhodnutí – vpustit radost, hledat smysl, přijmout, že je čas najít nový směr, a být svojí nejlepší současnou verzí. Nutí nás ujasnit si, co je mojí úlohou, co ode mě život očekává.

Upřímnost a laskavost

Uznání svých pocitů vede k poznání našeho skutečného já a smíření se s ním. Jste nepořádní, trápíte se v dobře placené práci nebo vás rozčilují děti, ale před okolím (a tedy i sami před sebou) se to snažíte nedávat najevo? Pak prožíváte neřešitelný rozpor mezi vaším ideálním a skutečným já. Nelze ale prožívat obojí společně. Pokud žijete dvojí život, vždycky vás to doběhne.

Upřímnost začíná tím, že přiznáte pravdu sami sobě a v souladu s tím povedete svůj život. Často jsme smutní kvůli tomu, co nám kdo udělal – neměli jsme chápavé rodiče, nemáme takového ani partnera. Jediná cesta je to přijmout. Vy rozhodujete o tom, jestli vás vaše vztahy oslabují, nebo vám dávají sílu. Jestli dokážete milovat. Láska není jen to, co cítíte, láska je především to, co děláte.

Na druhou stranu často i my sami od blízkých očekáváme, že se přizpůsobí obecně přijímané pravdě, místo abychom se učili, jak řešit konflikt. Jak se zbavit potřeby vše řídit? Seberte svoji vnitřní sílu a buďte laskaví. Laskavost je vždy správná volba. Naučte se ptát, co je pro vás v danou chvíli nejlepší, co vám dává sílu. Klíčem k řešení konfliktu je schopnost držet se svého názoru, své touhy a zároveň se vzdát potřeby vše řídit a ovládat.

Každý má právo na svůj názor a pro nás je to možnost podívat se na věc z jiného úhlu pohledu. Nikoho se ale nemusíme ptát na dovolení, pokud chceme něco udělat. Nemusíme nikomu nic dokazovat, nemusíme mít poslední slovo. Ani nemusíme být bez chyb, nikdo není neomylný.

Nikdo není povinen dokazovat svoji cenu. Dokud má člověk potřebu něco dokazovat, je stále ve vězení. Dávejte si pozor na slova odsouzení, a pokud se s nimi sami potkáte, nenechte je proniknout do duše. Vaše duše je vždy svobodná, jen na to nesmíte zapomenout. Za všech okolností máte právo na radost.

Klíče jsou v zámku zevnitř

Chcete‑li odemknout brány svých vězení, vyzkoušejte nové způsoby chování:

• Pokud jste zvyklí ustupovat, nahraďte tento návyk tím, že trváte na svém a svému protějšku věnujete úsměv a laskavý pohled.
• Poslouchejte se a nahraďte slova „nemohu, snažím se, potřebuji“ slovy „chci, jsem ochotný, vybral jsem si“.
• Pokud o něco usilujete, dělejte to. Buď něco děláte, nebo ne.
• Pokud něco chcete, můžete se proto svobodně rozhodnout.

Změna vždycky vyžaduje vaši sílu, ale někdy stačí malý krok. Sepište si své strachy a potom se zamyslete nad tím, do jaké míry jsou reálné a jak by bylo možné je zmírnit. Nečekejte, že vaše strachy zmizí, ale převezměte nad nimi kontrolu. Nemusíte usilovat o dokonalost, spíš sebrat odvahu být nedokonalí. Pokud riskujete a neuspějete, pravděpodobně se budete cítit lépe, než kdybyste se o nic nepokusili.

Vždycky si můžete vybrat:

• Jakým způsobem budete uvažovat – jako člověk, který má otevřenou budoucnost, nebo jako ten, kterého už nic nečeká.
• Jakými činnostmi vyplníte svůj den a zda bude dostatečně naplněný – jestli budu tančit, číst knihy, které pomáhají odhalovat smysl, chodit do divadla, vychutnávat si dobré jídlo, sport v přírodě, trávit čas s lidmi, kteří jsou laskaví a charakterní.
• Jak naložíte se starými traumaty – zda si dovolíte znovu žít naplno, vyhledáte pomoc.

Když rozmlouvám s lidmi při natáčení příběhů pamětníků, vidím, že je to možné. Lidé, kteří sedí před kamerou, často vyprávějí i to, co běžně neříkají, co často nevědí ani jejich děti. V každém z těch příběhů jsou doby velmi těžkých chvil, bolesti. Na konci často přichází i okamžik zklamání z toho, kam se dnes svět ubírá.

A přece za tím vším je téměř vždy naděje, víra, že dobro je silnější než zlo, i když někdy trvá celou věčnost, než dostane příležitost. A také neúnavná snaha pro to něco udělat, nevzdávat se. Přijímat život jako dar.

Přijímat život jako dar, jako dobrodružství a neustálé překvapení je příležitost znovu začínat, měnit se, učit se. Je to možné v každém věku, v každé situaci. Dokážou to ale jen ti, kteří neztrácejí naději. Naděje je i schopnost udržovat si zvědavost a pěstovat to, co vnáší světlo do temných koutů. Nevědomost je nepřítelem naděje.

Naději si může uchovat člověk, který se nezaměřuje na to, co ztratil, ale co může předat. Na svůj úkol, ke kterému je předurčený. Ti, kteří mu ublížili, mu v tom nemohou zabránit. I svých zranění se můžeme naučit vážit si. Přijmout život znamená nalézat dar ve všem, co se okolo nás děje, dokonce i v časech, které jsou náročné a plné nejistoty. Žít ho s radostí, láskou a nadšením.