Vnitřní spokojenost

Oni to ale mnohdy tak nevnímají. Berou svou situaci jako samozřejmost. Mají se zkrátka víc snažit, zatnout zuby, zabojovat. Někdy také říkají: Asi mi to má něco dát. Asi se mám něco naučit. Možná ano, možná ne. Rozhodně by se ale nikdo neměl trestat, když na chvíli poleví, odpočine si, chvíli si dovolí nedělat nic. Uhádnete ale správně, že přesně takhle to většinou je.

Někdy nad těmito příběhy žasnu. Tolik síly, odvahy, energie a času, co lidé vkládají do starostí o štěstí a spokojenost ostatních. Tolik ústupků a snahy zachránit různé situace. Berou na sebe tíhu celého světa. Z jejich pohledu je to zcela normální a v pořádku. Možná si uvědomují, co všechno na nich leží, ale takto žít mnohdy berou jako svoji nepsanou povinnost.

Zodpovědnost za druhé

Majka musela dospět velmi brzy – neměla na vybranou. Rodiče se rozvedli, když jí bylo šest. Místo aby její matka poskytovala emoční podporu a útěchu Majce, bylo tomu přesně naopak. Matka si na její rameno chodila vyplakat své bolístky. Zatěžovala ji svým trápením a nespravedlností světa. Otec na Majku pohlížel jako na matčina spojence: on proti nim dvěma. Majce nikdy nic neodpustil. Byl k ní přísný a tvrdý, kritizoval její školní výkony i vztahy.

Majka se odmalička starala o to, co potřebují druzí. A když to dělala dobře, byla také dobrou dcerou. Když upozadila své potřeby, myslela na druhé a plnila požadavky, dostala pohlazení, přijetí, čas od času i vřelé objetí a lásku. A tak se jí do duše vryl vzorec: Když budu sekat latinu a starat se o ostatní, budou mě mít rádi. Ten ale s dětstvím neskončil. Naslouchá partnerovi a kamarádům, utěšuje své rodiče a zajišťuje jim kompletní péči. Zapomíná na sebe, aby potěšila své okolí, udělala druhým radost.

Nedělá to záměrně. Neupozaďuje sama sebe proto, aby ze sebe dělala chudinku, naopak. Nad svými starostmi obvykle mávne rukou se slovy: „To nic není. To by zvládl každý. Nejsem v ničem zvláštní. Myslím, že bych všechno mohla dělat ještě líp. Já si nemám na co stěžovat. Naopak můžu být vděčná, že mám, co mám…“

Jenže zapomínat na sebe dlouhou dobu se obvykle někde zúčtuje. Na těle, na duši, na mysli. Majka se někdy nepoznávala. Stačila maličkost a její emoce vybouchly. Byla vzteklá, podrážděná nebo propukla v lítostivý pláč. Někdy ji přepadly černé depresivní myšlenky, někdy začala cítit silný strach či ještě vtíravější vinu. Přestávala mít pod kontrolou svoje prožívání. Tak moc se snažila plnit potřeby ostatních, tak moc se snažila, aby byli všichni zabezpečení, až úplně zapomněla na sebe.

Co potřebuju já?

„Majko, co byste potřebovala vy?“ Majka nedokázala odpovědět. „Jak to myslíte, co bych potřebovala?“ „Co byste chtěla udělat nebo říct, kdyby teď nezáleželo na nikom jiném? Co by vám udělalo radost? Co byste si dopřála?“

Majce utkvěla v hlavě otázka Co byste potřebovala? Tak dlouho se o to nikdo nezajímal. Tak dlouho se nikdo neptal. Nebylo to důležité. Vždyť Majka působila tak spokojeně – nikdy si na nic nestěžovala, po nikom nic nechtěla. Obvykle ji přehlušil někdo, kdo si uměl o své potřeby říct daleko důrazněji. Partner, děti, rodiče, kolegové, vedoucí. Ne že by ji využívali záměrně. Častokrát ani netušili, že Majka taky něco potřebuje. A tak se nestarali a nakládali jí dál. Dokud to jenom šlo. A že to takhle šlo až příliš dlouho.

Majka si začala postupně uvědomovat, kolik toho o sobě vlastně neví. Jak dlouho se nestarala o svá přání a potřeby. Nešlo jen o to, že nebyla dlouho na masáži nebo s kamarádkami na víně. Šlo hlavně o emoce a prožitky, které v sobě dlouho dusila a které nemohly jít ven.

Měla pocit, že nikoho nezajímá, jak se cítí nebo co si myslí. Pokud se čas od času stalo, že projevila lítost, vztek, strach nebo nespokojenost, obvykle dostala zpětnou vazbu typu: Na co si chceš stěžovat, buď ráda, že jsi zdravá! Nebo: Kéž bych se měla tak dobře jako ty. Podívej se, čím si musím procházet já.

Stačily dvě tři takové odpovědi od blízkých, aby se Majka uzavřela. Mlčela, aby nepřidělávala starosti. Pokračovala dál ve svém scénáři. Na mně přece nezáleží. Majko, záleží. A moc! Záleží na tom, jak se cítíte, co prožíváte, a rozhodně záleží na tom, co potřebujete. Není možné, abyste poskytovala oporu všem ostatním, naslouchala, bezmezně pomáhala a zapomínala na sebe a své zdroje.

Rovnováha dávání a braní

Může se stát, že v našem okolí je nějaký „vysavač“. Určitě si většina z vás dokáže představit, koho tím myslím. Jsou to lidé, kteří z našeho života dokážou vysát radost. Využívají našich prostředků, podpory a energie a ani je nenapadne, že by i oni mohli poskytnout něco na oplátku. Jsou to lidé, kteří jen přijímají. Jak je ale možné, že někteří lidé těmto vysavačům nepodlehnou? Jak to, že někdo si udrží balanc mezi sebou a ostatními?

Podívejme se teď společně na příběh Majky. Dokázala si podle vás sama dovolit odpočinout? Prosazovala si svůj nárok na péči a zájem? Obhájila si sama před sebou svá přání? Dokázala upřímně mluvit o tom, jak se cítí? Projevit emoce a neomlouvat se za ně?

Tušíte či víte správně. Nikoliv. Lidé kolem nás jsou různí. Někteří to s námi myslí dobře, někteří ne. Jsou tací, kteří vědomě využívají naší dobroty, a další to dělají nezáměrně, nevědomky. Ale ta nejdůležitější otázka je: Jak my sami přistupujeme k sobě? Tudíž teď pár otázek pro vás:

• Víte, cítíte, co potřebuje vaše duše nebo tělo?
• Co se uvnitř odehrává za emoce?
• Co potřebujete říct svému okolí?
• Co potřebujete udělat či nastavit jinak?

To vůbec nejsou lehké otázky. Dejte si čas. Zapřemýšlejte.

• Je vám dobře v tom, jak žijete s druhými lidmi?
• Kolik zodpovědnosti za ně přijímáte?
• Kolik povinností si na sebe berete, abyste druhým odlehčili?
• Jaký je váš životní scénář?

Majka ví, že za ten svůj platí velkou daň. Jeho změna však vyžaduje velkou odvahu. Pokud začneme po dlouhé době myslet i na sebe, je možné, že někteří lidé v našem okolí nebudou z našeho nového směru úplně nadšení. I Majce naskakovaly v hlavě různé obavy, které ale neměly s realitou příliš společného.

Životní scénáře

V hlavě si nosíme mnoho přesvědčení a svých pravd. Své o tom věděl Aaron Beck, otec kognitivní psychologie. Svým způsobem je máme všichni a je to tak naprosto normální. Na základě několika minulých zkušeností (někdy stačí dokonce jedna jediná, když je intenzivní) jsme učinili závěr.

Vytvořili jsme si v hlavě schéma, jak fungují vztahy, co si o nás druzí myslí nebo co se stane, když se nějakým způsobem zachováme. Častokrát je ale toto přesvědčení zcela chybné – spojené s jedním člověkem nebo s konkrétní situací. My je však zobecníme na všechny další vztahy, kamarády, kolegy, vedoucí…, doplňte dle potřeby.

Podobně jako Majka. Žila v sevření svých schémat a scénářů a těžko z nich nalézala cestu ven. Měla pocit, že když nebude dost pomáhat, naslouchat, nebude dost druhým k dispozici, nebudou ji mít dostatečně rádi. Jakmile naruší zaběhnutý koloběh, který má s druhými lidmi vytvořený, přijde o ně.

Teď jedna záludná otázka na čtenáře: Co myslíte, že se stalo, když tento koloběh Majka narušila? Co myslíte, že se stalo, když řekla jednou ne? Když myslela na sebe? Když si dovolila odpočinek? Když začala myslet na svoje potřeby?

Možná mi teď v duchu odpovídáte: Určitě se nestalo nic. Určitě se ukázalo, že myslet na sebe je v pořádku. Anebo ne. Nebo vidíte za pomyslný psychologický roh a správně domýšlíte, že změna v Majčině životě, v Majčině scénáři, přinesla nové různorodé situace, a ne všechny byly jednoduché a rozhodně ne všechny vítané.

Partner nechápal, odkud se bere vzdor. Rodiče těžko přijímali, že Majka nebude neustále k dispozici se svou pomocí, s nákupy a s téměř stoprocentní lékařskou péčí. V práci už netrávila tolik času co dřív.

Riskovala hodně, ale věděla, že nechce prožít jediný další den v zajetí stísňujících myšlenek. Já mám taky právo na péči. Mám právo na to, aby mě druzí poslouchali. Mám právo na pomoc a zasloužím si ji. Postupně si začala uvědomovat, že tím nejdůležitějším člověkem, který by jí měl vytvořit prostor na její přání, je ona sama.

Svobodnější vztahy

V některých případech byla tato změna dokonce vítaná. Někteří její kamarádi a kolegové moc rádi viděli, že je Majce lehčeji. Že má víc energie a optimismu, vrátil se jí nadhled a humor, na který už tak dlouho nebyla síla. Majce se díky změně otevřely nové obzory. Žádná tragédie se nestala.

„Doma je to těžší,“ říká Majka. „Když nastolujeme nová pravidla, přijdou i hádky. Ne vždy to ustojím, jak bych chtěla. Častokrát ještě ustoupím. Ale to nevadí. Ostatní začínají vidět, že potřebuji i svůj prostor. Nejsem služka. Nemusím být. A když plním přání někomu dalšímu, chci, aby mě to alespoň těšilo. Abych nepřišla o všechnu energii, co mám.“ 

Začala dbát na svoje hranice. Více si uvědomovat, co zvládne, co unese, a co už je naopak příliš. Někdy řekla ne a necítila u toho výčitky jako dřív. Cítila, že na to má nárok – že dělá dost. Díky tomu, že nedržela své myšlenky a pocity uvnitř, získala perspektivu. Pátrala v realitě a hledala srovnání. Přestala tiše přemítat o svém vnitřním scénáři a obavách a začala se ptát, zda opravdu přijde o péči a pozornost, když začne dbát i o své potřeby.

A jak to cítíte vy? Umíte slevit ze svých vlastních požadavků? Umíte si odlehčit? Odpustit? Umíte povolit? Některým duším jde velmi dobře zpřísňovat své požadavky a přibírat si nové. Některým jde lehko říkat ano a velmi těžko ne. Jenže, kde je ta hranice, kterou ještě uneseme?

Možná, kdybyste teď začali druhému, nezávislému člověku vyjmenovávat všechny své povinnosti, úkoly a každodenní činnosti, žasl by. Stejně jako mnohdy já. Možná už též cítíte, že toho začíná být moc. Že nežijete tak, jak byste si přáli. Že jste na cestě, která je dlážděná spíše přáními ostatních, a vy po ní jdete spíše ze zvyku než z osobního rozhodnutí.

Pokud jsem vás zastihla právě v tomto okamžiku, jste hrdinové. Hrdinové, kteří se snaží nosit modré z nebes ostatním. Nicméně pokud to neděláte z vlastního rozhodnutí, z vlastní touhy, bytostně šťastní z toho nejspíše nebudete. A právě v tento okamžik bych vám chtěla říct: Nemusíte to tak mít.

Vím, možná je to odvážná myšlenka, ale nemusíte tu být proto, abyste činili šťastnými pouze druhé lidi. Též máte nárok, aby vaše potřeby a přání byly vyslyšeny. A prvním krokem k tomu je, abyste právě vy byli tím člověkem, který si to dovolí.

Pokud potřebujete, nechte se podpořit. Nechte si dodat odvahy. Dopřejte si přijetí a vyslechnutí. Když ne od někoho blízkého, tak od psychologa nebo terapeuta. Ať už bude cesta k vnitřní spokojenosti sebevíc trnitá, rozhodně stojí za to.