Vnitřní sebedůvěra

Neustále hledám potvrzení ve vnějším světě a nedokážu si vnitřně důvěřovat, píše Mia. Vnímám, že tento problém vychází ze sebevědomí, které mám již od dětství potlačené. Jsem z rozvedené rodiny, otec je závislý na alkoholu a nezažila jsem otcovskou lásku a podporu, dětství nebylo šťastné. Snažím se na tomto tématu neustále pracovat, okolí mě paradoxně vnímá jako sebevědomou a velmi úspěšnou. Neustále hledám potvrzení – od kolegů, nadřízeného, kamarádů, partnera.

Přestože jsou sebedůvěra a sebevědomí nesnadno definovatelné či měřitelné pojmy, máme tendenci je považovat za něco jednoznačného, co existuje v jasných obrysech, a budeme‑li to vlastnit, rázem se všechno změní.

Důvěra v sebe a ve své schopnosti je ale spíše souhrn zážitků, zkušeností a znalostí (a hlavně našich dospělých rozhodnutí) než něco, co můžeme najít a mít. Záměrně zde píši výsledek našich dospělých rozhodnutí. Chci tím hned v úvodu naznačit, že nejsme odsouzeni zůstat po celý život sevření v limitech, které nám nastavilo naše okolí jako dětem. Že změna je možná.

V co vlastně věříme?

Jestliže bylo dětství kohokoliv z nás zatíženo závislostí, absencí podpory a v mnoha dalších ohledech zkrátka nebylo snadné, pochopitelně se nelichotivě promítlo do našeho vnímání sebe sama, do našich přesvědčení, strachů, postojů a životních strategií. Pokud pro nás bylo životně důležité vyhýbat se nebezpečí ze strany okolí, taktizovat a potlačovat své přirozené projevy emocí, naše pozornost se logicky zaměřovala na svět kolem a na druhé, abychom se včas vyhnuli bolesti.

Pozorování, vyhodnocování a analyzování situací je velmi užitečná dovednost, já sama ji ve své práci využívám takřka denně. Nepohoda začíná, pokud jsme toto umění rozvíjeli na úkor pozornosti vůči sobě. Výsledkem pak může být dospělý člověk, který je sympatický, úspěšný, oblíbený a objektivně schopný (ví přesně, co dělat, říkat, jak se tvářit, oblékat a chovat), který však sám sebe ocenit nedokáže.

Často trpí bolestmi hlavy, nespavostí a úzkostí a v oblasti intimních vztahů je vysloveně nesvůj. Neměl totiž prostor nasbírat praxi v pozorování a poznávání sebe, svých potřeb, hodnot, ale i přesvědčení a pravd, kterými se řídí. Jeho hlavním problémem však není nedostatek sebedůvěry, ale víra samotná.

Jsou‑li totiž naše pravdy o sobě, druhých a o světě nezdravé a nefunkční a my si jich nejsme vědomi, stává se z nich závaží, které nás táhne ke dnu. Posilovat víru ve své schopnosti je pak sice nadmíru důležité pro přežití, ale nemusí to stačit.

• Dejme tomu, že důkazy o vlastní hodnotě a úspěšnosti (uznání okolí, zapisování úspěchů) budou fungovat jako záchranná vesta, která nás udrží nad hladinou.
• Dokud budeme mít k nohám přivázanou kotvu v podobě destruktivní víry (nezasloužím si, nejsem dost), bude nás stát hodně sil a času udržovat vestu nafouknutou a funkční.

Můžeme se pak ocitnout pod nikdy nekončícím tlakem. Úzkost vznikající z rozporu mezi tím, jak nás vnímá okolí a jak se cítíme my, nás bude silně frustrovat a nutit nás se neustále snažit. Zvládat víc. Vědět víc. Rychleji. Staneme se zajatci svých vlastních dovedností, které nám kvůli našim nefunkčním přesvědčením přinášejí místo kýžené sebedůvěry ještě více utrpení.

Příkazy a zákazy

Moje oblíbená transakční analýza tyto dovednosti nazývá drivers neboli popoháněči. Jejich vysvětlování by vydalo na samostatný článek, nám pro tuto chvíli stačí vědět, že se jedná o umění potěšit ostatní, spěchat, snažit se, být silní, být perfektní. Jejich využití může být velmi žádoucí a pomáhat nám dosahovat našich cílů. Jsou onou pomyslnou záchrannou vestou, která nás drží nad hladinou. Často se však spouštějí bez našeho vědomí a nutí nás naplňovat jejich podstatu destruktivně a na maximum.

Drivers jsou protiváhou pro injunkcions neboli zákazy, které si neseme z dětství. Pravdy, kterým jsme uvěřili, ale jejich platnost buď už vypršela, nebo dokonce nikdy nenastala. Opět jsou velmi často nevědomé a o to více tíživé a nesnadno odhalitelné. Mnohdy tvoří neochvějné pilíře našeho života. Jsou však bohužel onou pomyslnou kotvou, která nás táhne ke dnu.

V další části Miina dotazu se dočteme: Pokud vyhovuji druhým, je všechno v pořádku, nicméně pokud chci něco já, dělá mi problém stát si za svým, asertivně si něco vyjednat. Argumentace druhých mě vždy „semele“, nevím občas, jak protiargumentovat, protože konfrontace je pro mě stresující a rozhodí mě. Nemohu s Miou mluvit, ale představuji si, že by její zákazy, kterým věří, mohly znít třeba nějak takhle:

• Nemám právo na svůj názor.
• Nesmím říkat ne.
• Nesmím se prosazovat…

Zbavit se jich znamená otřást vlastním světem. A i když se v dospělém věku logicky a racionálně rozhodneme s nimi něco udělat, nemusí to stačit. Proto vzniká onen zmíněný paradox mezi tím, jak vnímáme sami sebe, a tím, jak působíme na okolí.

Takhle od stolu bych si tipla, že Mia právě velmi podstatně zapracovala na svých dovednostech (její popoháněči jí v tom určitě pomohli). Proto ji okolí vnímá jako úspěšnou a sebevědomou. Její vnitřní zákazy jí však nedovolují uvěřit, že je to skutečnost, a tak se popoháněči nevědomky spouštějí dál a nutí ji neustále se snažit, těšit ostatní a podobně.

Péče, povolení, potenciál

Abychom mohli naše životní pravdy opravit, musíme svou pozornost upřít na naše vnitřní Dítě, které potřebuje opečovat a získat novou inspiraci, v co věřit. To ovšem není jen tak. Jeho původní přesvědčení, jakkoliv neužitečné, totiž znamená bezpečí.

U slova Dítě jsem použila velké D záměrně. Mám tím totiž na mysli termín, jak jinak než z transakční analýzy. Tohle Dítě je totiž spolu s Dospělým a Rodičem jedna ze základních složek naší osobnosti.

Asi se mnou budete souhlasit, že malému dítěti jen těžko dodáme sebedůvěru tím, že na ně budeme tlačit, vyhrožovat mu a kritizovat ho, že „už to má umět nebo vědět samo“ a že se musí víc snažit, či jakkoli jinak naše vnitřní (okoukané a naučené) dialogy často probíhají.

Nejprve musí mít od koho se to všechno naučit. Potřebuje někoho, kdo mu ukáže, jak na to. My všichni jako malí potřebujeme rodiče, kteří nás podpoří, pochválí, potvrdí, že jsme OK. A jako dospělí si takového Rodiče už můžeme cíleně vybrat. Můžeme se dospěle (tedy vědomě a kompetentně) rozhodnout, koho o potvrzení, povolení a podporu budeme žádat, proč a kdy.

Být OK v tomto kontextu neznamená bez chyb, ale být v pořádku takoví, jací jsme. Autor této teorie Thomas A. Harris vysvětluje, že do dvou let věku získá většina dětí přesvědčení o tom, že jsou OK – jde o přirozený proces, který je logickým vyústěním péče milujících rodičů. Jestliže milující a bezpečné prostředí chybí, dítě má sklony k sebeobviňování, smutku až depresím. Dospěje k závěru, že nejdůležitější je uspokojování potřeb druhých. V každé kritice vidí ujištění o vlastním „nejsem OK“ stavu.

Kolem 5. roku věku se postoj v ideálním případě mění na „já jsem OK, ty jsi OK“ – dítě se naučí vnímat druhé lidi jako někoho, kdo je v pořádku i se svými nedostatky. Řada z nás ale během života zakotví v ne‑OK pozici ať už vůči sobě, nebo okolí a nevěříme ve svou hodnotu, význam a moc. Jak jsem však avizovala v úvodu článku, změna je možná.

Bez dovedností to nepůjde

Argumentace druhých mě vždy semele, konfrontace je pro mě stresující a rozhodí mě, píše Mia. A tím mi tvoří krásný most od předchozích úvah a myšlenek dál. I když naše Dítě získá kýženou podporu, péči a povolení, jsme to my, kdo musí kultivovat své dovednosti a schopnosti. Jsme to my – Dospělí, kdo má kompetence a moc čelit překážkám. Dítě nám změnu dovolí, my jsme ti, kdo ji musí realizovat.

• Mohu v hloubi duše věřit, že mám v něčem pravdu. Mohu si být jistá svým postojem, a přesto pod palbou argumentů zůstat oněměle stát a odejít jako spráskaný pes.
• Mohu přesně vědět, co chci, a přesto pro mne budou konfrontace s druhými stresující.
• Mohu mít neomezenou důvěru ve své schopnosti. Pokud ale právě mé schopnosti argumentovat, vyjednávat, čelit kritice či manipulaci budou minimální, pak mne konfrontace založená na těchto dovednostech rozhodí.

A to se nám vlastně často děje, respektive právě našim vnitřním Dětem. Pokud o ně nebudeme pečovat a nedáme jim něco, o co by se mohly opřít, svět kolem je semele.

Vyjednávat s druhými je dovednost. Argumentovat je dovednost. Ustát konfrontaci a zachovat si zdravý postoj je dovednost. Komunikace samotná je dovednost, kterou si v průběhu života osvojujeme – každý dle potřeby a možností.

A není ostuda, pokud jsme dlouho tyto možnosti neměli nebo jsme o nich prostě nevěděli. Důležité je uvědomit si, že to není dar, který někdo má a jiný ne. Je to práce, která se vyplatí.

Nenechte se zaskočit

Výsledkem všeho výše popsaného by pak v ideálním případě byl kompetentní dospělý jedinec s neochvějnou důvěrou v adekvátnost svých reakcí a s vírou ve svou schopnost čelit důsledkům, protože si je vědom všech svých předností i neužitečných strategií.

„V ideálním případě“ píši proto, že si velmi silně uvědomuji, kolik úsilí může stát reagovat bez devalvace a hodnocení. Kolik přemýšlení a energie je potřeba, abychom přistupovali skrze OK optiku nejen k sobě, ale i k okolí a dokázali ustát výčitky – ať už naše vnitřní, nebo ty zvenčí.

Správná reakce totiž dle mého názoru existuje, ale má pokaždé jinou kvalitu, kontext, obsah a projev. Někdy bude znamenat stáhnout se a vyčkat, někdy se omluvit, někdy naopak tvrdě stát za svým. Abychom dokázali rozlišovat, co je v které situaci adekvátní a prospěšné, potřebujeme opravdu mít sebevědomí. Vědomí toho, kdo jsme a v co věříme. Vědomí toho, co cítíme a s čím ve skutečnosti bojujeme. Vědomí svých limitů, možností a potenciálu. A v ty pak můžeme věřit.

Je však mít na paměti ještě jednu velmi důležitou věc. Pokud se rozhodneme v duchu tohoto článku pro vědomou změnu, poctivě si zanalyzujeme situaci a opravdu se zachováme jinak než dosud, mohou se vnitřní výčitky dostavit poměrně silně, ačkoliv naše chování bylo vhodné.

Pamatujete na popoháněče a zákazy? Na nafukovací vestu a kotvy? Vystoupit ve svém chování a myšlení ze zaběhlých kolejí znamená vstoupit do neznáma a připustit si určitou míru nebezpečí. Že jsme se zbavili závaží, které nás táhlo dolů, poznáme podle toho, že dokážeme plavat bez záchranné vesty. Sundat ji ale s sebou nese riziko.

Pokud moje vnitřní Dítě například spoustu let žilo v přesvědčení, že nesmí nahlas říkat, co si myslí, může ho v okamžiku, kdy to udělám, zachvátit panika a výčitky. Protože se to přece nesmí! Je pak na mně připomenout si důvody, proč to dělám, znalosti, na základě kterých to dělám, a ujistit své malé já, že jsem si vědoma důsledků a že si s nimi jako Dospělá (na rozdíl od Dítěte) dokážu poradit. Jsem k tomu totiž kompetentní.

Ale co si budeme povídat – první kroky našeho Dospělého já mohou často připomínat nezkušené batole. Načasování, volba slov, intonace, postoj těla, to všechno jsou dovednosti vyžadující čas, hledání a nácvik. Změna nepřichází zázrakem se sebevědomím. Sebevědomí přichází s odpracovanou změnou. A tak do třetice všeho dobrého připomínám, že změna je možná.