Vnitřní scénáře

A stejně jako je tomu na divadle, i v našich životech existují scénáře různé. Konkrétně v transakční analýze (TA) najdeme tři základní scénářové principy: vítězný, poškozující a banální. I bez jejich znalosti asi tušíte, jak podle nich hlavní hrdina dopadne. Buď mu scénář předpovídá úspěch a odvahu, nebo naopak věčnou smůlu. Třetí princip se hlavnímu hrdinovi snaží namluvit, že vůbec hlavním hrdinou není, ba naopak že je zbytečný, nepodstatný a na ničem vlastně nezáleží.

Ačkoliv jsme autory scénářů my sami, tvoříme je na základě pravd a omylů, které nám od narození předkládali rodiče, autority a svět kolem. V šesti letech máme základní mozaiku. V dospívání ji více či méně divoce revidujeme a obsah našeho scénáře přeskládáváme, kolem 20. roku života držíme ve svých rukou jeho finální verzi – plán, kterým se většinu života řídíme, netušíce, že nám dost možná brání se svobodně rozhodovat.

Držíme jej v rukou bohužel jen metaforicky. A v tom tkví asi největší kámen úrazu. Pokud bychom si mohli svůj scénář prostě přečíst, pravděpodobně bychom jej jednoduše proškrtali a přepsali. My ho však do slov musíme nejdříve převést z útržků vzpomínek a pocitů.

Rodičovská poselství – zákazy

Dnes chci zmínit pouze jednu dílčí část našeho Scénáře: Rodičovská poselství a Dětská rozhodnutí. Obojí píši záměrně s velkými písmeny, protože v TA jsou pojmy Rodič, Dospělý a Dítě názvy jednotlivých částí naší osobnosti. Zákazy nebo také injunctions jsou jakési návody, vzkazy, které nám ti velcí dospělí kolem nás (většinou nevědomě) předali. Často ani ne tolik slovy jako svým chováním a reakcemi na chování naše.

Takový zákaz může znít například: „Nebuď sám sebou!“ Jak jsme k němu přišli? Třeba tak, že nás rodiče či učitelé často srovnávali s ostatními, poměřovali naše schopnosti s jinými dětmi anebo nás za naše tehdy ještě autentické a neregulované projevy trestali mlčením či kritikou. A tak jsme z jejich projevů usoudili, že aby nás měli rádi, bude lepší, když nebudeme takoví, jací jsme, ale takoví, jaké nás chtějí mít.

Ráda bych se ale vyhnula případné, pro tuto chvíli nežádoucí kritice vlastních rodičů či okolí. Věk, ve kterém jsme si tyto základní zákazy osvojovali, je mezi třetím a šestým rokem. Je tedy nutné dodat, že stejně jako mohly tyhle nešťastné vzkazy vzniknout nevhodným rodičovským přístupem, mohlo také jít o nedorozumění či nepochopení rodičovského poselství.

Nedokážu a neumím

Transakční analýza rozeznává celou škálu Zákazů a právě na jeden z nich jsem si vzpomněla, když do redakce doputovaly tyto dva dotazy.

„Nedokážu důvěřovat ve vztahu. Mám pochybnosti, ale cítím, že to nejsem já. Velmi mě ovládají emoce. Jsem čím dál víc vážná, žárlivá, majetnická. Cítím, že je ve mně nevyléčené dítě, které potřebuje lásku a pocit jistoty. Jak s tím pracovat? Jak se uzdravit?“

„Rozešla jsem se přítelem. I přes velké propojení mi chyběla opravdová blízkost. Snažila jsem se hledat cestu, jak být spolu, ale nenašla. A taky jsem měla pocit, že ji hledám sama. Přes všechnu hyperzodpovědnost mám pocit, že jsem udělala málo a neumím dostatečně pobláznit muže. Jak se ujistit, že jsem v pořádku?“

Pro potřeby článku jsem si dovolila je zkrátit a jejich podstatu parafrázovat. Zákaz, který mi při přečtení vytanul na mysli, zní: „Nebuď důležitý!“ Tenhle vzkaz mohl vzniknout mnoha způsoby, například:

• Opakující se poznámky typu Ale prosím tě, když dítě sděluje svůj názor.
• Věta Co zase? vyřčená v okamžiku, kdy je dítě víc zranitelné.
• Opakované přerušování dítěte, skákání do řeči, když něco vypráví.
• Soustavné ignorování jeho emočních projevů.

Pokud dítě podobné projevy zachytí ve chvílích emočního vypětí, může usoudit, že není důležité. Že jeho potřeby, emoce, myšlenky, přání dost možná i druhé obtěžují. Je však na rodičích závislé. A přirozeně touží po lásce, bezpečí a jistotě, že ví, co může čekat. A tak svým malým mozečkem udělá analýzu situace. Vytvoří si přesvědčení. Základ pro celoživotní Scénář.

Pokud by to dokázalo formulovat slovy, mohla by jeho přesvědčení znít třeba takto: Nezáleží na tom, co chci a potřebuji. Nikoho o tom nedokážu přesvědčit. Když to zkouším, dostávám samé nepříjemné reakce. Stále však potřebuje strategii, co dělat a jak se v takových podmínkách chovat, aby mu nehrozilo příliš velké nebezpečí. Pro inspiraci se logicky opět obrátí k rodičům a z jejich chování se pokusí vyčíst, co by se jim líbilo nejvíc.

Rodičovská poselství – příkazy

Nebo také Drivery jsou další návody, které jsme v dětství dostali, ať už verbální, či neverbální formou. Tyto „popoháněče“ nám dodávaly a dodávají potřebné palivo, abychom mohli dosahovat toho, co chceme. Je to náš vnitřní oheň, který odpovídá popisu dobrý sluha, zlý pán. Není žádoucí se jich zbavovat, ale naopak se je naučit vhodně využívat. TA jich zná pět:

1. Těš ostatní.
2. Spěchej.
3. Buď silný.
4. Buď perfektní.
5. Snaž se.

To, že po nás něco takového rodiče „chtějí“, vyčteme například z nespokojeného mlasknutí, když dáme najevo svou nelibost. Z pohrdlivého tónu věty Ale no tak, když se rozpláčeme nad rozbitou hračkou. Nebo z neustálého opravování a řízení toho, jak malujeme obrázek. Anebo třeba i z toho, že když děláme všechno, co rodiče chtějí, jsou pak milejší a ochotnější něco přehlédnout.

Dětská strategie

Nabízím zde oběma čtenářkám hypotézu na základě dílčích informací, přesnější náhled na celou situaci by vyžadoval podrobnější prozkoumání nejlépe v psychoterapii. Pro představu a pro inspiraci však snad poslouží. Pokud bych celou tuhle teorii vztáhla na zmíněné dotazy, mohl by základ životního plánu (Scénáře) tazatelek vypadat třeba takhle:

• Nejsem důležitá. Moje pocity nikoho nezajímají. Nemůžu ostatním důvěřovat, že od nich dostanu to, co potřebuji. Bude lepší nic nechtít. Musím být silná.
• Nejsem důležitá. Nikdy nedostanu to, co potřebuji, jen tak. Musím se hodně snažit a nejdřív druhé potěšit. Pak dojde řada na mě. Pokud nemám, co potřebuji, snažím se málo.

První teoretický Scénář je navíc zákeřný v tom, že všechny po dlouhá léta potlačované potřeby a pocity musí vždy někde vybublat – většinou v ty nejméně vhodné okamžiky. Nedůvěra ve svět dítěti a později i dospělému brání osvojit si vhodné a úspěšné metody, jak své potřeby a pocity komunikovat či ventilovat.

Druhý Scénář zase tazatelku může nutit neustále pochybovat o tom, zda udělala dost. Víra, že si musí druhé získat, aby o ni měli zájem, je velmi limitující. Implicitně však říká ještě něco o kousek zrádnějšího. Že když se bude doopravdy hodně snažit, druzí ji neodmítnou.

To by se opět slovy transakční analýzy dalo nazvat pojmem magické myšlení. Jako dospělí samozřejmě víme, že vyhnout se odmítnutí v životě nejde. Že ostatní mají právo říkat ne. Dítě však v touze ochránit se před zraněním (se kterým neví, jak se vyrovnat) věří, že to možné je. Že nějakým kouzlem toho lze dosáhnout.

Funguje to, ale…

Pro Scénář je typické, že nám nedává možnost volby. Nezáleží na tom, že nevede ke kýženým výsledkům. To, že jej máme od raného dětství, mu dává auru pravdivosti a domnělého bezpečí. Je to zkrátka něco, co známe, čím jsme se dlouhou dobu řídili a hlavně: co ve své podstatě fungovalo a pomohlo nám přežít.

Protože je ale Scénář přímím opakem spontánnosti a autenticity, kterou bychom mohli opsat jako stav, kdy máme možnost svobodné volby, často vede k velkému vnitřnímu tlaku.

Potlačované emoce vybuchují. Na situaci a problém se nedíváme jen pohledem teď a tady, ale míchá se nám do ní bolest z celé naší minulosti. Klademe si stále dokola stejné otázky, které ale nevedou k nalezení odpovědí. A vlastně vůbec nevyužíváme svůj veškerý potenciál. Ztrácíme ze zřetele své Dospělé možnosti a držíme se stále jen těch Dětských. Pisatelky samy ve svých dotazech zmínily:

„… v hloubi srdce cítím, že to nejsem já, že mám nevyléčené dítě, které potřebuje pozornost, ujištění, lásku a pocit jistoty.“

„Uvědomuju si, že to hodně vypovídá o mé vlastní nejistotě, sebevědomí, sebehodnotě, se kterou bych měla líp pracovat. Má otázka asi je, po jaké literatuře sáhnout, abych sebe přestala trápit a ujistila se, že jsem v pořádku.“

A zde je podle mě odpověď na otázku, co je to ta nejistota. Jednou z příčin může být právě rozpor mezi tím, co jako Dospělí tušíme, že můžeme a dokážeme, a tím, čemu naše vnitřní Dítě na základě Rodičovských vzkazů stále věří a bojí se to opustit.

Jste OK

Všem, kdo tuší, že jejich život se aktuálně řídí Scénářem, který pro ně není vítězný, bych touto cestou chtěla říct: Jste v pořádku takoví, jací jste. Můžete cítit to, co cítíte, můžete mít svá přání a potřeby. Máte potenciál si o jejich naplnění říkat, a dokonce i rozpoznat, komu a kdy to bude nejvhodnější. Možná bude potřeba hledat inspiraci. Možná potřebujete povolení uvažovat jinak. Možná se potřebujete od jiného integrovaného Dospělého ujistit o legitimitě svých pocitů. To jsou však jen nástroje, pomůcky, abyste mohli využívat to, co v sobě už dávno máte.

Právě pochopení, že jsem OK, může přinést nové možnosti, jak se v některých situacích cítit, co si myslet a jak jednat. Optika já jsem OK – ty jsi OK dává možnost volby, a tím pádem i šanci nalézt vhodné řešení. Psychoterapeut v tomhle ohledu může hodně podpory, ujištění i povolení nabídnout. Čím „hladovější“ je naše vnitřní dítě, tím víc péče potřebuje. Kritika a odmítání ho jen utvrdí v původním (nepravdivém) přesvědčení, že není důležité.

Více k tématu:Thomas Anthony Harris: Já jsem OK, ty jsi OKIvana Veltrubská: Životní scénářeClaude Steiner: Scripts People Live. Transactional Analysis of Life Scripts