Vnitřní pustina

Bytí a setrvávání ve vztahu je hnáno různými motivy:

• něco nám to přináší – citově, materiálně, statusově
• s druhým jsme z vypočítavosti: dlouho nemůžu na nikoho narazit a tento mě má rád, tak to nebudu komplikovat; raději než být sám budu ve vztahu s ní
• máme strach ze samoty: raději setrvám v nefunkčním vztahu, než být sám
• žijeme v páru z pohodlnosti: sice nejsem moc spokojená, ale jsem líná s tím cokoliv dělat, protože to jakžtakž funguje

Pokud přijde rozchod, zažívá každý pocity prázdnoty a osamocení. Trvají určitou dobu, u někoho kratší, u jiného delší, a různí se i svou intenzitou, což může být dáno okolnostmi rozchodu, angažovaností ve vztahu a podobně.

Po nějakém čase se však postavíme na vlastní nohy a opět fungujeme nezatížení bolavým srdcem. Samotu dokážeme vyplnit různými způsoby, takže už ji pak ani nevnímáme. Každý má svůj vlastní způsob, který mu pomáhá, od sportu po ponoření se do práce přes vymetání večírků a navazování povrchních pseudovztahů.

Emoční závislost

Emočně závislí jedinci jsou po opuštění naprosto zoufalí. Jejich duše se rozprskne do všech stran, nedrží pohromadě, chytají se jakéhokoliv stébla, jen aby nebyli sami. V reálu to může vypadat tak, že se mermomocí snaží rychle navázat jiný vztah, přestože ještě nejsou „uzdraveni“ ze vztahu předchozího.

Protože ale vlastně nevědí, co chtějí, jdou do vztahu víceméně s každým, kdo projeví zájem a alespoň trochu odpovídá jejich představám. Důležité je, že jim jeho pozornost a zájem, ať už opravdový, nebo povrchní, zaplní vnitřní prázdnotu. Prahnou po tom k někomu patřit, mít vztah. Nemusí se jednat o vztah partnerský, tato potřeba může být realizována i ve vztazích přátelských nebo rodinných.

Jsou lidé, kteří jsou závislí na vztahu jako takovém. Zaplňuje bezbřehé prázdno v nich. Protějšek ve vztahu nefunguje jako partner v pravém slova smyslu, ale je na něho nahlíženo jako na funkci, která má za úkol zaplnit vnitřní pustinu a nicotnost. I ve funkčním vztahu stále trpí strachem z opuštění. Pociťují také hluboké pocity stesku – pokud nemohou být s partnerem či partnerkou, stesk dorůstá do takových rozměrů, že jsou téměř paralyzováni a takřka odpočítávají hodiny do shledání se svou milovanou osobou nebo tou, na které jsou závislí.

Bez vztahu jsou naprosto ztraceni, plácají se ve svém vnitřním světě, který je najednou těžko uchopitelný, trpí pocity zdrcující prázdnoty a osamocení. Mohou kolem sebe mít spoustu přátel, podporující rodinu, naplňující zaměstnání, vést aktivní život, nic však nezaplní jejich vnitřek jako vztah a emoce z něho plynoucí. Nezáleží na tom, jestli jsou pozitivní nebo negativní. Hlavně že nějaké jsou. Potvrzují totiž jeho samotného, že existuje a je vnímán. I projevy hněvu jsou pro něho přijatelnější než projevy žádné nebo lhostejnost. Vnitřní prázdnota mu neumožní se opřít sám o sebe. Protože vlastně není o co.

Emočně závislý člověk sytí svou hodnotu a sebevědomí prostřednictvím druhých. Má velmi nízkou sebedůvěru, zkreslený obrázek o sobě samém, není schopný nahlédnout své kvality, natož je ocenit. Takoví lidé jsou submisivní, mají pocity nedostatečnosti a méněcennosti. Mohou být velmi úspěšní, nikdy však se sebou nebudou spokojení. I kdyby dosáhli vrcholu všeho možného, stále budou vnitřně prázdní, pokud nebudou mít vztah, který je naplní.

Neustále potřebují potvrzování sebe sama zvnějšku a povzbuzování. Vnímají se jako neschopní. To způsobuje nesamostatnost, která byla podporována v dětství rodiči, zejména pak matkou. Mají tendenci k tomu přenechávat důležitá rozhodnutí na jiných osobách, bojí se převzít zodpovědnost. Jako by nechtěli dospět. Děsí je představa, že se o sebe musí starat sami, že jim s tím nikdo nepomůže, že je to celé na nich. Pod tíhou těchto pocitů se u emočně závislých často rozvíjí deprese, která tuto problematiku maskuje. Sklon k závislostem se mnohdy projevuje i v inklinaci k návykovým látkám.

Opomíjení vlastních potřeb je dalším znakem, který se line jejich životem. Potřeby a přání druhých nadevše. Toto neuspokojování vede k tomu, že v nich bobtná tenze, a pokud se sejde kombinace špatného dne, protivného naladění a dalšího, byť malého neprosazení sebe sama, tedy dalšího přehlédnutí toho, co vlastně dotyčný chce, často bouchnou, protože už toho prostě bylo moc.

Okolí může tento podnět vnímat jako maličkost a být udiveno přehnanou reakcí. Pro dotyčného je to opět zátěžová situace, protože svou reakci vnímá jako selhání, což opět vzbuzuje pocity méněcennosti a vede k dalšímu neprojevování negativních emocí. Potlačování agrese se projevuje i na tělesné úrovni, například stažením čelistí a bolestí svalů ve tvářích nebo v podobě nočního skřípání zubů.

Příliš starostliví rodiče

Přehnaná péče a starostlivost ze strany rodičů v dětství podporuje rozvoj emočně závislé osobnosti. Hyperprotektivita způsobuje nedůvěru ve schopnosti dítěte, brání jim v podstupování rizikových situací, které však k vývoji patří. Zejména jde o matky, které ze strachu ze své vlastní prázdnoty nejsou schopné dítě vést k samostatnosti. Obávají se toho, že je dítě nebude potřebovat a tím pádem je opustí. Nevědomě tedy zabraňují dítěti v osamostatňování se a zrání. Jakékoliv projevy osamostatňování se jsou zapuzeny. Takové matky samy vyvolávají závislost, protože jsou závislé a nesnesou své prázdno.

Dítě nahrazuje rodiči partnera, což je úkol, který nelze splnit. V podstatě se jedná o nevědomé emoční využívání. Dítě pak přestává být v kontaktu se svými emocemi a se sebou samým, vlastně pak neví, co chce – nemyšleno pejorativně, ono to opravdu necítí, nevnímá své potřeby, nerozeznává je. Je v tom bezradné. To vede k pochybám o sobě a k velmi nízkému sebevědomí.

V rámci psychoterapie lidé s touto tendencí vytváří závislost také, může jim dokonce po určitou dobu saturovat tuto jejich potřebu, často jdou do terapie právě s touto nevědomou motivací. Přesouvají zodpovědnost za svůj život a rozhodování na terapeuta. I malý náznak nepřijetí z jeho strany vzbuzuje opět pocity nedostatečnosti, méněcennosti, hluboce snižuje náhled na vnímání jich samotných. Velkým tématem pro terapii je prozkoumávání toho, proč je samostatnost a autonomie tolik ohrožující.

Problematiku emoční závislosti podrobně popsal psychoterapeut Heinz Peter Röhr v knize Závislé vztahy (2016).