Vnitřní policajt

Některá z těchto přesvědčení získáme tak, že nám je někdo během dětství a dospívání explicitně říká. Mohou to být věty předávané z generace na generaci nebo „lidová moudra“. Nezlob, nekřič, neběhej, buď hodná holčička, hodné holky se neperou. Nebraň se, nehádej se. Když ti někdo ubližuje, nastav druhou tvář. Sedávej, panenko, v koutě. Kluci nebrečí. On si šel stěžovat učitelce, žalobníček!

Dost často těmito pomyslnými zprávami ale prostě nasákneme – řídíme se tím, co kolem sebe vidíme. Jak se chovají a jaké klidně i nevyřčené postoje mají naši rodiče, blízcí v okolí, naše vzory (třeba i ty v knížkách!), jaký je kolorit ve skupinách našich přátel.

Můžeme od upracovaných rodičů odkoukat, že dobrý člověk musí být neustále produktivní: odpočívat smí jen s velmi dobrým důvodem anebo po zásluze. Tím, že je neustále vidíme uštvané, dojdeme k závěru, že jen uštvaný člověk je člověk hodný obdivu a soucitu ostatních, ostatní jsou flákači a povaleči. A jindy nasákneme tím, že tělesnost, sexualita a nedejbože snad masturbace jsou věci špinavé, špatné a zavrženíhodné – ne vůbec z toho, že by to doma kdokoliv řekl, ale spíš z toho, jak moc k tomu nikdy nikdo nic neřekl.

V literatuře se pro introjekty setkáte s různými pojmy. Například Heinz Peter Röhr ve své knize Nedostatečný pocit vlastní hodnoty označuje něco velmi podobného jako „tajné programy“. V rámci českého koučovacího bizáru (mluvím teď o samozvané koučovací scéně, ne o té s řádným akreditovaným výcvikem) můžete narazit třeba na „převratnou metodu emočních rovnic“.

Její zakladatel introjekty právě pod názvem „emoční rovnice“ prohlašuje za svůj osobní fenomenální objev a slibuje, že on nebo jeho kolegové s vámi vaše rovnice během jediného sezení identifikují, převrátí a budete mít vystaráno. Slib, který samozřejmě spolehlivě generuje u většiny psychoterapeutů povzdechy a hlavu v dlaních, ne‑li něco horšího.

Vždyť to ale přece opravdu nemůžu!

Když přichází člověk do terapie, v rámci sebepoznání objevuje také tato svá do hloubi duše vepsaná poselství. Do té doby podle nich automaticky a bez přemýšlení žil – dvacet, třicet, padesát let. Mnohdy poprvé se lidé setkávají s myšlenkou, že ve skutečnosti nejde o objektivní realitu, o jasně dané a nezpochybnitelné pravdy. Myšlenka, že by to tak nemuselo být, se často zdá zpočátku naprosto nepřijatelná, mnohdy vůbec „neprochází systémem“.

Pro jednu mladou slečnu jedna taková nezpochybnitelná pravda třeba zněla: Nemůžu říct nic špatného o svých rodičích, nemůžu jim nic vyčítat, oni mě přece přivedli na svět a vychovali. Cti otce svého a matku svou. Bylo těžké se tím pádem dozvědět, jak to u nich doma vlastně vypadá. Že žije v situaci domácího násilí, kdy otec útočí na matku fyzicky i psychicky, vzduchem létají věci a ona se reálně bojí opustit byt, aby její máma v její nepřítomnosti nepřišla o život.

Jiná mladá žena zase žila v přesvědčení, že věci v životě (a vztahy) se musí především vydržet. Znamená to například v sedmnácti si někoho najít, ať je to, kdo je to, a zůstat s ním už napořád. Takový člověk v pozdějším věku raději bere psychiatrickou medikaci, pije nebo zvažuje sebevraždu, než aby „nevydržel“ a prostě ze situace nebo vztahu odešel.

Velmi často se stává, že v průběhu psychoterapie začnou naše introjekty postupně erodovat. Nefunguje to obvykle tak, že bychom je za jedno sezení „obrátili“ a od té doby žili jinak. Častěji už jen myšlenka aha, on to není objektivní fakt stačí k tomu, abychom je začali zpochybňovat, aby tato přesvědčení přestala být tesaná do kamene a abychom si dovolili začít občas dělat věci i trochu jinak.

Mnohdy k velkému překvapení a často taky nelibosti našich nejbližších. Pokud se začneme chovat jinak, než jak velí rodinný úzus, otřásáme tím základy nejen našeho, ale i jejich světa.

Udělejte si inventuru vlastních introjektů

Pojďme se na introjekty podívat z výšky a konkrétně na ty vaše vlastní. Vezměte si tužku a papír, nebo si otevřete prázdný dokument ve vedlejším okně. A zkuste si zmapovat svá přesvědčení a introjekty v šesti oblastech (těchto šest kategorií přejímám tak, jako jsem se s nimi setkala na výcviku v Gestalt Theatre Therapy):

1. Peníze a práce
2. Partnerské vztahy
3. Sexualita
4. Sociální vztahy, interakce s lidmi, chování ve skupinách
5. Autority
6. Muži / ženy

Pište bez cenzury, co vás jako první napadá. K jakým přesvědčením jste v daných oblastech došli? O kterých víte? Dejte si na přemýšlení klidně dvacet nebo třicet minut, nebo si je naplánujte na později, pokud teď nemáte prostor.

Máte sepsáno? Pojďme na druhý krok – pro inspiraci přidávám vždycky pár příkladů, jak mohou introjekty u různých lidí vypadat. Může jich být samozřejmě nesčetněkrát víc a můžou mít mnoho podob, ale třeba vás i těch pár vět navede na myšlenky, na které jste v prvním kole nepřišli.

1. Peníze a práce

• Musím velmi tvrdě pracovat, ať mám dost peněz.
• Musím tvrdě pracovat, ať dokážu svoji hodnotu.
• Práce se musí přežít. Smysl a seberealizaci si mám vyřešit jinde.
• Práce musí být moje vášeň a poslání, jinak nemá smysl to dělat.

2. Partnerské vztahy

• Když si mnou ten druhý bude moc jistý, uteče. Nesmím lásku moc ukazovat.
• Všude je něco, nemá cenu nic měnit.
• Věci i vztahy se mají opravovat, ne vyhazovat.
• Ve vztahu mám říkat všechno, co mi běží hlavou.
• Musím si zachovávat samostatnost. Nesmím být moc závislá / závislý.

3. Sexualita

• Dobrý milenec vydrží co nejdéle.
• Dobrá milenka má vždycky orgasmus.
• Nesmím mluvit o tom, co se mi líbí, ať nevypadám jako nějaká coura.
• Normálního člověka vzrušuje XY. Pokud mě ne, jsem divná / divný.

4. Sociální kontakty a vztahy

• Měl/a bych druhým dělat radost. Je špatné někoho naštvat nebo zarmoutit.
• Musím s každým vyjít po dobrém.
• Kdo do tebe kamenem, ty do něj chlebem.
• Co si neurveš, nemáš.

5. Muži / ženy

• Žena s nadváhou nebude nikdy milovaná.
• Muž musí mít vždy dost síly pro sebe i pro partnerku.
• Muž, který vydělává méně než jeho žena, je méněcenný.
• Schopná žena při mateřské pracuje.

Zamyslete se znovu. Opravdu vám to slouží? Někdy si po inventuře řekneme: Ano, tohle je fajn, to si chci nechat. Mnohá přesvědčení o vztazích, životě nebo vlastním těle nicméně získáme během dospívání, ale v dospělosti zjistíme, že nás limitují a zavádí do nevýhodných situací. Stojí v pozadí toho, čemu se v populární psychologické literatuře říká „zaběhané vzorce chování“. Zvědomit si své introjekty bývá první krok k tomu vůbec umožnit, abychom je zpochybnili a časem třeba i změnili.

Touto změnou vás může provést psychoterapeut, ale taky blízcí lidé, se kterými si můžete dovolit začít se chovat trochu jinak. Někdy taky pomůže uvědomit si, kde jste k tomu kterému přesvědčení přišli. Od koho jste tu větu slýchali, od koho jste daný vzorec okoukali? Můžete mu třeba napsat dopis a vysvětlit, proč už tenhle dárek nechcete – dopis ani není nutné odesílat. Nebo vyrazit do přírody, danou větu zkusit vtělit do nějakého předmětu a ten na vhodném místě odevzdat. A třeba to bude jeden krok k větší duševní svobodě.