Vnitřní pocit jistoty

Samozřejmě, ne všichni na sobě mají ten tíživý balvan plný očekávání, co všechno by měli zvládnout, jací by měli být a kolik zátěže mají vydržet. Ale mnoho lidí v mém okolí, a to nejen klientů, to tak má. Často je pronásledují výčitky a v hlavě jim téměř bez přestání zní ten divný hlásek: Teď ale nemáš nárok na odpočinek. Vždyť toho máš ještě tolik na práci. A ne že to pokazíš! Vždyť co by si o tobě pomysleli! Nedej bože, že uděláš chybu. Zase se ukáže, že jsi k ničemu.

Poznali jste se? Prvním krokem k vnitřní změně může být uvědomění, odkud se vlastně tyto požadavky vzaly. Kde se ten neustále požadující vnitřní hlas vlastně zrodil?

Myšlenka, že musíme být stále dokonalí, je balvanem na hrudníku. Někdy až nepředstavitelným způsobem dokáže náš život zatěžkat. Jasně, vždyť my víme, že nikdo není dokonalý. Ale když dojde na tu chvíli, že se nám nedaří, něco nám nejde, selháváme, jsme pomalejší, méně zruční, neefektivní nebo nemocní, jako bychom na to zapomněli. Jako bychom na sebe měli ten nejpřísnější metr.

Možná si dokážete téměř fyzicky představit ty nepříjemné pocity. Tlak na hrudníku, pocení, bušení srdce, bolest hlavy, svalů, zad, divný pocit v břiše. A navíc ty ošklivé myšlenky: Já nejsem dost. Protože to někdo řekl. Protože danému člověku někdo předhazoval či stále předhazuje myšlenku: Tak, jak jsi, nejsi správně. Musíš se víc snažit. Musíš uspět, jinak si nezasloužíš můj respekt, náklonnost ani lásku.

Pokud člověk „obdarovaný“ tímto sebekritickým metrem jde na pohovor, je obvykle několik dní předem svírán myšlenkou: Jestli se mi to nepovede, bude to tragédie. Co si o mně pomyslí? Ukáže se, jaká jsem nicka. Nemůžu si dovolit neuspět.

To je pěkná nálož na jednoho člověka, zvlášť pokud si ji držíme uvnitř sebe, necháme tyto vnitřní požadavky kupit jeden na druhý a seznam nikdy nekončí. Navařeno, uklizeno, postaráno o děti. Pracovní povinnosti odbyté. Ale stejně je určitě něco, co ještě můžu. Jen se podívej na Alžbětu, Mirka, Tomáše, Kláru… co oni toho zvládají. Ty jim nesaháš ani po kotníky.

Nejsi dost

A je vskutku možné, že někdo z našeho okolí nás přísným metrem „obdaroval“ a naší duši a mysli tím pěkně naložil. Možná se vám vybaví trpké okamžiky z dětství. Uvědomili jste si, že tyhle věty často slýcháte od svého partnera či partnerky. Nebo vás už mnoho let v práci nutí myslet si, že jakmile uděláte chybu, zboří se svět. Mohl to být rodič kritizující každý krok, který jste se rozhodli udělat. Možná už je to dávná, přesto bolavá minulost, nebo jsou tyto požadavky spjaty s jedním konkrétním člověkem.

Třeba teď vidíte onoho „viníka“ živě před očima. Člověka, který vám celé roky říká nebo říkal, že nejste dost. Nicméně může se stát, že jej ze svého života nechcete, případně nemůžete vymazat. Zkrátka je tam důležitý. Ono taky od těch nedůležitých lidí nám tyto věty příliš neulpívají – necháme je snáze proplout kolem. Ale od těch důležitých lidí, od rodičů, partnerů a někdy i od dětí se tyto věty zarývají hluboko pod kůži a my ne a ne je pustit z hlavy.

Takže, co s tím teď, když onen člověk, který den za dnem podlamuje naše sebevědomí, bude mít i nadále důležitou roli v našem životě? Zní to banálně, ale pomoci může uvědomění, že názor a hodnocení tohoto člověka není univerzální pravda. Soudy, které o nás pronáší, kritika, kterou slýcháme, je jen jeho či její pohled. I kdyby pro nás tento člověk byl autoritou, jeho názor není ze zlata. Můžeme mít ten svůj. A je jen na nás, zda mu dáme právo, aby nás hodnotil, tím, že jeho soudům budeme přikládat důležitost.

Na to, co o nás pronášejí druzí, mnohdy vliv nemáme. Ani na to, co si budou myslet o našem životě nebo co budou soudit o našich rozhodnutích. Ale co ve svých rukou máme, je naše vlastní hodnocení. Náš názor, naše přesvědčení a naše vlastní hodnoty. Tudíž:

• Jak byste se ohodnotili vy sami?
• Jak hodnotíte své výkony, úspěchy či neúspěchy?
• Odpouštíte si své chyby?
• Co si o sobě pomyslíte, když je někdo v nějaké oblasti lepší než vy?
• Umíte se ocenit, nebo se spíše kritizujete?

Kéž by se vám teď chtělo říct: Mně je úplně šumák, jak to mají ostatní. Já vím, co, jak a proč dělám. Je mi jedno, co si o tom kdo myslí. A když udělám chybu? Nevadí, zkusím to příště znova a lépe.

Jenže možná takhle vaše odpověď nezní – a jakmile je ve vašem okolí člověk, který pracuje, studuje, sportuje, učí se cizí jazyky, cestuje a ještě ke všemu se zdánlivě perfektně stará o svoji rodinu a vztahy, máte pocit, že jste k ničemu. Že nic neznamenáte, neumíte žít dobře a jste odsouzení k neštěstí. Že se jen potvrzuje, co si o vás doposud všichni mysleli.

Takže znova: Můžete dělat chyby. Můžete selhat. Nemusíte vědět. Nemusíte se snažit. Nemusíte o nic usilovat. Nemusíte být lepší než ostatní. Můžete si žít život po svém. Nemusíte nikomu nic vysvětlovat. Můžete odpočívat a můžete nic nedělat. A přesto můžete být až neuvěřitelně šťastní.

A jak to tedy udělat? Už jste přišli na osobu, která vám šlape po sebevědomí, a zamysleli jste se, že jeho či její názory nejsou nutně pravdivé a nemusíte si je brát k srdci. Co s tím dál?

Opřít se o sebe

Těžký krok. Vnitřní pocit jistoty: Tak, jak jsem, jsem správně. S nedokonalostmi, chybami i neúspěchy. Patří to ke mně a mám se za to rád/a. Někdy se snažím a nejde mi to. To ale nevadí. Učím se, poznávám a měním se. Co si myslí druzí, beru v potaz, ale kritiku pouze z plezíru, vzteku či negativity na sebe neberu.

Potřebujeme uvěřit v sebe. V naši hodnotu, která je nezávislá na tom, co splníme či nesplníme, zda uspějeme nebo neuspějeme. Tuto hodnotu si přiřkneme my sami na základě našich zkušeností a našeho názoru. Spatřit svoji vlastní hodnotu v tom, co děláme a jak žijeme, ale není jen tak.

Mnoho lidí, dokonce i těch neznámých, nám velmi rádo poví svůj názor – na náš styl práce, běhu, velmi často na výchovu dětí. Někdy stačí jen otevřít sociální sítě. Svět nám řekne, zda jsme „to“ udělali správně, splňujeme normu, odpovídáme ideálu či zda se chováme podle (často nepsaných) pravidel. A vůbec nejlepší na tom je, že každý nám řekne něco jiného.

Ve chvíli, kdy si nejsme jistí sami sebou, každý kritický názor povzbuzuje naše pochybnosti: Nedělám to špatně? Není možné to udělat líp? Takhle se přece správná matka / otec / zaměstnanec / manželka / manžel asi chovat nemá? Když to ostatní hodnotí tak negativně… Pohledů do nás samotných pak znatelně ubývá – schválení či odsouzení hledáme venku. Ale to je zrádná, nejistá a častokrát trpká cesta. Zkusme se tedy na moment podívat dovnitř sebe:

• Co znamenám pro sebe?
• Co musím splnit, abych se pochválil/a?
• Za jakých okolností si umím odpustit?
• Kdy si připadám hodnotně?
• Co říká moje intuice a moje pocity?
• Jak by zněl můj vlastní hlas, můj vlastní názor, kdyby názory všech ostatních utichly?
• Jak se cítím, když mám kolem sebe blízké lidi, kterým věřím?
• Co pro mě znamená můj vlastní názor?

Někdy je těžké svůj vlastní hlas zachytit a slyšet, ale já nepochybuji, že jej tam máte. Nepochyboval o tom Carl Gustav Jung, Viktor Frankl, rozhodně ne Carl Rogers a řada dalších skvělých a slavných psychologů. A jsem přesvědčená, že nepochybují ani ti neslavní, přesto skvělí terapeuti, kteří pomáhají lidem slyšet a najít jejich vlastní cestu.

To jen tak, abyste se měli o co či koho opřít, kdybyste náhodou zapochybovali, že vám říkám pravdu – že můžete na chvilku umlčet svět a lid okolo vás a zeptat se sebe samotných: A co si o tom myslím já? Jak bych to udělal/a či hodnotil/a, kdyby záleželo jenom na mně?

Možná by ubylo kritiky a drsných, tvrdých soudů, vnitřního strachu. Ubylo by úzkosti, co se stane, když uděláme chybu. Mnohdy se daleko více bojíme, co tomu řekne svět, co si pomyslí a jak nás bude hodnotit, než samotného faktu, že jsme neuspěli, něco nezvládli  či udělali špatně. To se zkrátka děje. A je to tak správně. Má se to tak dít, abychom se poučili, abychom to příště udělali znova a lépe.

A teď ještě jednou: Můžete dělat chyby. Můžete selhat. Nemusíte vědět. Nemusíte se snažit. Nemusíte o nic usilovat. Nemusíte být lepší než ostatní. Můžete si žít život po svém. Nemusíte nikomu nic vysvětlovat. Můžete odpočívat a můžete nedělat nic.

Věříte tomu o kousek víc? Opakujte si to často. Klidně každý den. Třeba jen proto, že Langrová to přece psala… Kritiku slýcháme během dne mnohdy několikrát. Hezkých slov, chvály, pochopení, vlídnosti, odpuštění a tolerance se ale některým lidem dostává jako šafránu. A tak raději třikrát dokola. Opravdu můžete a nemusíte! Nepochybujte o sobě jen proto, že o vás pochybují druzí.

Schůzka se sebou

A ještě poslední věc, kterou bych vám chtěla říct: dopřejte si čas pro sebe. Ono je těžké slyšet svůj vlastní hlas, když jsme přehlušeni celým světem; a že někteří lidé okolo nás opravdu umí křičet. Stačí si představit člověka, který dostane jednu nálož kritiky v práci, jednu doma, pak zabrouzdá sociálními sítěmi, aby zjistil, kolik toho ještě může dělat a zatím neudělal, a večer uléhá s hlavou tak těžkou, že vlastně ani není možné usnout.

Zdá se, že v takovém nabitém programu není na chvíle odpočinku a samoty čas. Ale ono jich nemusí být mnoho, stačí pár minut každý den. Třeba místo dvou zastávek MHD procházka. Místo půlhodiny na mobilu pět minut. Ukrást si čas jen pro sebe, pro svůj vnitřní hlas a svět, může být zpočátku dřina, ale za sebe to vřele doporučuji.

Jsou to momenty, kdy můžeme jen tak zírat do stromů, posedět v parku, koukat na oblohu. Být chvíli v tichu sami se sebou a nezahlcovat se světem. Opravdu se na pár minut zastavit a dýchat. Nemusíme na sebe mít požadavek meditace – klidně si můžeme přemítat o věcech, situacích či lidech, kteří nám přijdou na mysl. Důležité však je, že s těmito myšlenkami budeme sami. A my sami si také řekneme, co a jak bychom chtěli dělat, jak bychom to chtěli v životě mít a jak je to podle nás fajn.

Já vím, ono se to opravdu snadno říká, snadno se to píše a možná se to těžko čte či poslouchá a ještě hůře se to dělá. Kéž by někdy šlo prostě říct: Vykašlu se na názory ostatních. Zvýším si své sebevědomí. Tak si to budu dělat podle sebe… ale sami víme, že tak lehké to není.

Začněte postupně. Pomaličku. Den po dni. Zkuste si odpustit věci, které si vyčítáte. Udělali jste to, jak nejlépe jste mohli. Oceňujte se za drobné, maličké úspěchy. Chvalte se za to, co všechno zvládáte. Že jste zvládli náročnou poradu, domácí úklid či přípravu večeře. Zvědomte si požadavky, které na sebe máte. Zkuste jeden alespoň o kousek ubrat.

Netrýzněte se za chyby a věci, které už nemůžete změnit – anebo se alespoň netrýzněte dlouho a tvrdě. Zkuste o svých pochybnostech mluvit nebo alespoň psát. To vše může k sebepřijetí pomoci. A pokud je to stále málo, využijte pomoc ve svém okolí. Nechte se povzbudit, pohladit a přijmout někým blízkým, komu důvěřujete. Ať už je to partner, rodič, kamarád či terapeut.