Vnitřní osvobození

Vina je jako kletba, kterou na vás někdo uvrhl. Vina vždycky přichází zvenčí. Její podstatou je hodnocení. Jde v zásadě o celkové odsouzení vás jako osoby – proto dokáže tnout tak hluboko. Pocit viny máme tendenci nasát jako houba, plně se s ním ztotožnit. Přestat rozlišovat, kdo jsme my a kde se vzala ona. Stávat se jí.

Obvinění je jako zemětřesení, které má sílu destabilizovat základy, z nichž vyrůstá naše zdravé sebevědomí. Vina je jako tajfun, který smete naše já. Ve kterém se zamotají všechny jeho komponenty, až se nám z toho pěkně zatočí hlava a třeba i udělá nevolno.

Zdroje sebehodnoty

Znáte přebíjenou? Je to dětská hra, v které vítězí ten, kdo vyloží silnější kartu. Někteří lidé se chovají v životě stejným způsobem, jako by tuhle hru neustále hráli. Jsou to lidé, kteří vlastní sebehodnotu odvozují od toho, kolik lidí „přebijí“. V dětském věku je soupeření na základě vymezování se přirozenou vývojovou fází. Dítě se učí vymezovat vlastní hranice, najít samo sebe. Polární vidění světa dětem, které se teprve učí a hledají, zjednodušuje orientaci.

Hloupé je, když se ze hry stane způsob života „občankově“ dospělého člověka. I mnozí lidé, kteří jsou vyššího věku, se bohužel chovají jako malé děti. Vzhledem k tomu, jakou mají sílu, pozici a možnosti, však jejich chování může okolí významně škodit.

Sebehodnota zralého člověka by se měla odvíjet od schopnosti realisticky zhodnotit své silné a slabé stránky. Základním předpokladem k tomu je přijetí faktu, že nikdo z nás není dokonalý. Zdravě sebevědomého člověka toto vědomí neoslabí, ale motivuje k práci na sobě, k hledání cest, jak být lepším, jak se z chyb poučit.

Někteří lidé však v raném dětství zažijí takové trauma, že se jejich psychický vývoj, velmi zjednodušeně řečeno, zastaví. Takoví lidé soutěžit nepřestávají. Zůstávají závislí na vnějším hodnocení, které z jejich pohledu reprezentuje přijetí. Na tom zase závisí přežití – tedy člověka jako lidského druhu, což máme hluboko v nitru každý z nás důkladně zakódované.

Zůstávají lapeni v kleci vlastní soutěživosti, nikdy nedojdou klidu. Bohužel do klece s sebou často zavřou i někoho z nejbližších. Obvykle takového, který je v závislé pozici – dítě, případně někoho, kdo je s nezralým dospělým v citovém vztahu, a proto je zranitelný. Kdo si nemá schopnost uvědomit, že jej někdo vmanévroval někam, kde nemusí být a kam vlastně vůbec nepatří.

Hranice osobní zodpovědnosti

Jak z toho ven? Základem je naučit se rozlišit, kdo jste vy a co je jen zvenčí přicházející myšlenkový konstrukt zvaný „vina“. Jak na to? Potřebujeme poznat realitu, jaká opravdu je. Může k tomu vést dlouhá cesta. Klíčem je vystoupit z proudu silných emocí na břeh. Na chvíli je odložit a bez hodnocení s čistou myslí pozorovat a vyhodnotit:

• Má vina, kterou pociťuji, racionální základ?
• Nesu opravdu za situaci odpovědnost, která je mi předkládána?
• Byl jsem vůbec schopný v dané chvíli dělat aktivní kroky nebo relevantně vyhodnotit situaci a předejít problému, za který je mi spíláno?

Lano ze břehu vám může hodit třeba váš terapeut. Může vám pomoci pocítit pevnou půdu pod nohama, jistit vás, abyste tak snadno neuklouzli. Když situaci popisujete někomu jinému, třeba právě naslouchajícímu terapeutovi, najednou ji jste schopni pozorovat. Stát mimo ni.

Přestáváte být strůjcem všeho zla. To vás jen pocit viny zahltil natolik, že vyčerpal veškerou vaši mentální kapacitu a na racionální náhled už zkrátka nezbyl prostor. Vidíte najednou s úžasem, že ne všechno jste způsobili.

Ne všechno jste mohli ovlivnit. Někdy jste dokonce nemohli ovlivnit vůbec nic. Což však komusi z okolí nebránilo v tom, aby zneužil vašeho oslabení a vinu na vás svalil (aby sám zůstal z obliga a nemusel si například přiznat vlastní nekompetenci, na což v danou chvíli třeba neměl sílu).

Můžou být děti vinny za životní nespokojenost vlastních rodičů?

Ne! Rodiče jsou těmi, z jejichž rozhodnutí nebo na základě jejichž kroků přišly děti na svět. Rodiče mají před dětmi mnohaletý vývojový náskok. Nelze tedy oprávněně očekávat, že dítě dokáže rodiči vědomě škodit. Nebo že ono má být schopné zvládnout trable, s kterými si nedovedou poradit dospělí, natož aby je v těžké situaci uměli podpořit.

Rodič je tím, kdo má možnost na základě vlastní svobodné vůle činit rozhodnutí, která ovlivní, kam bude dál směřovat jeho život. Dítě takovou možností volby nedisponuje, tedy žádnou odpovědnost (ani vinu) za neuspokojivý stav věcí jednoznačně nést nemůže.

Má někdo právo vám vyčítat, že jste se narodili jako žena?

Gay, lesba, Rom… dosaďte si cokoliv. Ne – protože takové věci jsou mimo sféru našeho vlivu.

Mají smysl výčitky, že jste takoví nebo makoví?

Ne. Smysl by dávala zpětná vazba (o které blíže píšu v článku Smysl sebepoznání). Můžete být, jací chcete. Každý jsme nějaký, každý jsme jiný. Pomyslný „normočlověk“ neexistuje. Neexistuje tedy možnost objektivního srovnání, kdo je a kdo není dost dobrým člověkem. Existuje jen myšlenkový konstrukt jakéhosi ideálu, ke kterému se nějak více či méně blížíme. Ideál nicméně není nic víc než ideál – tedy myšlenka.

Můžete za to, že se vám něco líbí nebo nelíbí?

Už vůbec nedávají smysl výčitky cílící na vaše emoční prožívání. Emoce jsou totiž faktem, který se děje, objevují se spontánně v interakci s okolím a nejsou výsledkem naší vědomé volby. Obvinění, že někoho dost nemilujete nebo že vás něco nebaví, tedy taky není logické.

Může se stát, že máte jiné zájmy, může být, že si s někým málo rozumíte. Tomu ale nelze poručit. Stejně tak, jako není možné říct, že dobrá je čokoládová zmrzlina, zatímco vanilková je odpudivá. Každému chutná jiná, a hodnocení je tedy ryze subjektivní.

Výčitka je nástrojem, který dokáže podetnout základy lidské sebehodnoty, kterou zevnitř začne požírat všeprostupující pocit neodčinitelné viny. Je to patová situace z toho důvodu, že vinu, která vám nenáleží, jakkoliv odčinit nelze. Nikdo však netvrdí, že ji v takovém případě musíte nést na věky věků.

Jde odpustit?

Ne, svět se opravdu nedělí na viníky a oběti. To bývá pro mnohé zlomové poznání. Společnost se dělí na lidi zralé a nezralé, svobodné a závislé. Věk přitom vůbec není rozhodujícím kritériem. Nádavkem můžu dodat, že jsem v terapiích vysledovala přímou úměru: lidé zralí a svobodní bývají také šťastní, na rozdíl od lidí nezralých, a tedy závislých. Je to logické – pokud k dosažení spokojenosti závisím na součinnosti druhých, je v tom obsažen velký díl bezmoci.

Nerada mluvím o traumatu. Když někdo označí sám sebe za traumatizovaného, může mít i pravdu. Zní to ale, myslím, zbytečně ultimátně. Jako každá nálepka. Co se stalo v minulosti, nemůže se odestát. To ale neznamená, že v současnosti nemáme moc nějak se stavět k odkazu, který si z minulosti neseme. Z chyb se jde poučit, traumata překonat. Jako děti jsme byli zcela závislí, a tedy bezmocní. Jako dospělí máme možnost převzít odpovědnost za vlastní štěstí.

Ne, není sobecké myslet (i) na sebe. Sobecké je přehazovat odpovědnost za to, jak se cítíme, neoprávněně na druhé. Ne, ani vy nejste špatným člověkem. Stejně jako nikdo jiný není jen a jen dobrý nebo špatný. Svět není černobílý. Jen ho tak někteří vidí, protože potřebují zjednodušení, aby získali (domnělý) pocit jistoty, který jim uvnitř chybí. Hledají ho tedy vně – kde ale neexistuje, protože všechno se proměňuje, všechno plyne, jak věděl už Hérakleitos.

Pokud se dokážeme podívat na věc z tohoto úhlu, najednou dokážeme nahlédnout, že se všichni v zásadě chováme tak, jak nejlépe v daný moment umíme. Rozdíl je v tom, zda dokážeme reflektovat a pak i napravovat vlastní slabiny. Kdo je přehlíží, nefunkční vzorce chování opakuje, dál upevňuje a problém prohlubuje. Přestává ho mít pod kontrolou, vedení přebírají temné síly, na které neměl odvahu pohlédnout, natož sílu se jim postavit.

I ti, kdo nám (třeba i nevědomky) ublížili, jsou jenom lidé. I ty je možné pochopit a na základě toho jim odpustit. Avšak až tehdy, když sami připustí, že chybovali, a mají zájem převzít iniciativu a zjednat nápravu. Když se omluví a o odpuštění požádají.

Aby odpuštění splnilo svůj účel, musí mu předcházet otevřený, mnohdy bolavý dialog, bez něhož vzájemné porozumění není možné. Odpuštění není jednostranný akt, a nikdo vás proto nemůže obviňovat z toho, že mu odpustit nejste schopni či ochotni.

Pokud to tak je, odpuštění nebude fungovat. Jestliže dialog chybí, ať řeknete, co řeknete, zůstáváte dále uvíznutí v černobílém, bipolárním světě, jehož základy vyrůstají z nerovnováhy jednoho vůči druhému.

Obvinění je druhem hodnocení

Obvinění vzniká, když vás někdo druhý označí za špatného nebo nedostatečného. I ten, kdo v něčem selže, však potřebuje dostat prostor, aby napravil své činy. Potřebuje, aby mu jej někdo poskytl a aby mu umožnil nápravu zjednat, byl schopen ji přijmout. Což může být výzva a vyžaduje to notnou dávku vnitřní síly a osobnostní stability.

Na druhou stranu, možná teď přemýšlíte, že i vy v životě hodnotíte. Začínáte se bát, kolik lidí jste zranili slovem. Chtěla bych vás uklidnit: jakmile přemýšlíte takhle, máte přístup k tomu, abyste své chyby napravili. Nechci ve čtenářích ani vytvářet představu, že je snad možné nehodnotit. Tato teze je v současnosti úspěšně rozšířenou chimérou.

Nehodnotit nelze, protože hodnoty jsou pro nás orientující. Něco prožíváme jako žádoucí a něco vnímáme negativně. Máme k tomu své dobré důvody. Kdo nectí žádné hodnoty, stává se bezpáteřním. Nemá vlastní identitu a ztrácí se i sám v sobě. Hodnotit je potřebné, hodnotit je v pořádku.

Klíčem je vědomí toho, že veškeré hodnoty jsou subjektivní. A respekt se ve skutečnosti projeví, až když čelíme jinakosti. Posloucháte Enyu, zatímco váš partner preferuje Kabát? Prostě máte jiný vkus. Nechápete, co mají mladí pořád kolem toho genderu nebo klimatu? Jako nikdo jiný ani vy nemůžete chápat všechno. To ale neznamená, že bychom se neměli snažit naslouchat.

Často právě naslouchání je klíč. Lidi, kteří se zdají být naprosto bezskrupulózní, najednou vidíte v jiném světle a vnímáte obrany, za které se schovávají, aby tím zakryli vlastní zranitelnost. Na první pohled se může zdát, že ctí násilí a neuznávají hodnotu lidské autonomie.

Přitom jen často v důsledku hlubokého zranění na duši nejsou schopni nahlédnout, že za vším je nenaplněná touha po přesném opaku. Když takovým lidem prožitek, po kterém lační, poskytnete, můžete jim pomoci, aby se osvobodili od tíhy vlastní viny a začali realizovat to dobré, co v každém z nich je.

Možná jste na vážkách, jestli nejsem nemístný optimista. Ale vězte, že biologickou potřebou každého živého druhu je rozvoj, ne sebezáhuba. Kéž jsme si schopni vzájemně pomáhat v tom, abychom přemohli svou odvrácenou stránku.

Pokud nevíte, kde začít, můžete sami u sebe a u výchovy svých dětí. I drobné změny v současnosti mohou mít velký přínos pro společnou budoucnost. Každému nám pak bude na světě líp. Respekt a odpuštění přináší osvobození z klece vnitřní negace i zášti vůči světu i sobě samému. Už nemusíme čekat, co ti druzí. Co víc si přát.