Vnitřní opora

Tak moc bych si přála slyšet: „Šárko, neboj, vůbec na tom nezáleží,“ vypráví mi klientka. Kdyby jen jednou řekli: „Nic se neděje, když to nebudeš mít hotové, když nebudeš nejlepší, když neuděláš školu.“ Já vlastně i pochybuju, že by mě vůbec měli rádi. Bez výsledků pro ně nejsem dost. No není to hrozný?

Je to hrozné – a je to náročné. Žít s myšlenkou, že nezáleží na nás, ale na našich výkonech. S vědomím, že stále musíme něco dělat a čekat na přijetí a obdiv. Nesmíme selhat, odejít, změnit plán. Musíme plnit vyřčené nebo někdy i potajmu podsunuté přání. Jen pomysleme na ten nárok na jedno nebohé dítě, které s důvěrou vzhlíží k rodičům a neví, co si dovolit může nebo nemůže. Kde je jeho místo. Za jakých podmínek si zaslouží lásku, přijetí či pozornost.

Všechny tyhle informace a ještě mnoho dalších získává od nejbližších osob, u kterých touží po přijetí, objetí, důvěře. Ti nejbližší nastavují pravidla hry: Mám tě rád/a, když děláš, co si přeji. Když plníš mé představy. Když dosahuješ toho, o čem sním. Když se tebou můžu chlubit a povídat o tobě kamarádům. Když jsi lepší než jejich děti.

Mohou to být rodiče, kteří to sami mají v životě těžké. Možná jen chtějí, aby se jejich dítě mělo líp. Ale na něco ve svých myšlenkách zapomenou: brát zřetel na jeho potřeby. Protože víc než podporu ve výkonu a vytváření podmínek k učení, sportování nebo tvoření by jejich děti potřebovaly prostě jen tak s rodičem být. Hrát si, povídat, trávit čas pro ně milým způsobem.

Zvnitřněné nároky

Zraňující, nahlas pronesené věty v sobě máme téměř nesmazatelně vryty. Vynořují se v těch nejnevhodnějších chvílích. Když pochybujeme. Když nám na něčem hodně záleží. Když sami k sobě promlouváme: Tohle teď musíš zvládnout. Tuhle zkoušku, pohovor, prezentaci musíš udělat skvěle. Bezchybně. Jinak se stane něco hrozného. Všichni se ti budou smát. Nikdo tě nebude respektovat, a hlavně… nikdo tě nebude mít rád.

Jako bychom nad těmito výroky plujícími v naší hlavě neměli pražádnou kontrolu. Oč víc bychom se potřebovali uklidnit, o to hlasitější jsou. Když se chceme cítit sebevědomí a odvážní, přijde úzkost, tlak, stres. A není divu, když nás ti nejbližší zradili. Měli v nás vzbudit pocit, že jsme krásní s jakoukoliv nedokonalostí, bez ohledu na úspěch nebo na to, co si myslí druzí, ale zkrátka to nedělali. Naopak zintenzivňovali naše pochybnosti a přilévali své vlastní.

Možná v nás vzbudili pocit, že nezáleží na naší spokojenosti ani na tom, co pozitivního v nás vidí naši kamarádi, vzdálenější příbuzní, učitelé, protože ti to s námi určitě nemyslí tak upřímně jako rodiče. Neznají nás tak dobře. Potom těžko uvěříme komukoliv, nakonec i sobě. A je těžké se ve vypjatých chvílích přesvědčit, že jsme dost hezcí, chytří, výkonní. Že neúspěch nevadí a být sám sebou je to nejhezčí, co pro sebe i svět můžeme udělat…

Co tedy s tím? Zastavit takové myšlenky je těžké. Své rodiče i jiné blízké v sobě máme opravdu silně – vždyť kolik let právě oni utvářeli náš svět. Budou v naší mysli podvědomě vyplouvat a my je vůlí zkrátka nemůžeme zastavit. Ale můžeme je nechat proplout. Zaregistrovat je a nereagovat. Můžeme je vyslechnout, ale neposlouchat. Nemusí nás řídit.

Dětská schémata

Psycholog Jeffrey Young přišel s konceptem schématerapie, který rozvíjí a propojuje tradiční kognitivně‑behaviorální terapii, vývojovou psychologii a teorii citové vazby. Dívá se na naše vzorce chování, prožívání a emocí, které jsme si osvojili v dětství. Ty jsou receptem, z kterého vaříme naši životní polívku.

V naší mysli se v dětství mohla utvořit raná maladaptivní schémata, která se potom mají tendenci za různých okolností aktivovat: Můžu si před tou zkouškou, pohovorem, prezentací… říkat, co chci. Partner nebo kamarádi mě mohou podporovat, jak chtějí. Stejně jediné, na čem záleží, je úspěch. A když selžu, což je dost pravděpodobné, nejsem nic.

Do očí ostatních (aniž by ve skutečnosti něco naznačili) si můžeme promítat stejný pohled plný odsouzení, jaký jsme vídali v našich dětských letech. Nebo tam uvidíme nedůvěru, odmítnutí, vztek, nespokojenost. Cokoliv, co nás jako děti trápilo a tížilo. Znovu, ačkoliv jsme již dlouhou dobu dospělí, můžeme prožívat strach, že nebudeme přijati.

Young mluvil o základních potřebách, které by dítě mělo mít naplněno: přijetí, láska, validace, vedení, jistota, autonomie, kompetence, pocit vlastní identity, reálné hranice a sebekontrola, svoboda ve vyjadřování potřeb a pocitů, spontaneita a hravost.

Těch tedy je! A to jsou jen ty základní. Tady bych ráda (i z pohledu rodiče) zmínila, že samozřejmě v kapacitách dospělých, kteří vychovávají, někdy zkrátka ani nemůže být naplnit tyto potřeby všechny. Ale zájem se cení. Cení se láska, kterou ke svému dítěti cítí.

Někteří rodiče se však netrápí s žádnou takovou potřebou. Mají na mysli jen svůj cíl, svoje přesvědčení o tom, jaký život by jejich dítě mělo vést. Anebo v těch horších případech mají na mysli výhradně vlastní štěstí a spokojenost – potřeby dítěte jsou až na dalších místech.

No a když tyto základní potřeby nejsou naplňovány, dítě si vytvoří schéma, aby dosáhlo svého. Vytvoří si takzvaný dětský modus, styl chování. Například zranitelné dítě, dítě rozhněvané, impulzivní nebo neukázněné. Dítě se pak může projevovat jako násilník, náfuka, hledač pozornosti, perfekcionista, podvodník, manipulátor…

Teorie je široká, avšak mým cílem není čtenáře zahltit. Jen bych chtěla říct, že to, co jako děti v té chvíli děláme, vlastně dává smysl. Dítě něco potřebuje a zvolí způsob, jak toho dosáhnout. Mnohdy je funkční – rodiče opravdu zpozorní a začnou se zajímat. Mnohdy „je dítě donutí“ k projevu přijetí či lásky. Jenže v dospělosti tato schémata přestávají fungovat. Naopak náš život, naše vztahy činí těžko žitelnými.

Zdravý dospělý

Ale nebojte, neskončíme u myšlenky, že jsme se něco zkrátka „naučili špatně“ a holt s tím musíme žít. Každý dospělý člověk může prožít změnu, která povede k něčemu novému. Vyzkouší a zažije něco, co maladaptivní schéma naruší, a vytvoří se prostor pro takzvaného zdravého dospělého. Youngovi klienti zkoušeli techniku prázdné židle, hraní rolí, přepisovali konce příběhů…, zkrátka zkoušeli něco udělat, prožít, procítit jinak než doposud.

Prostor mezi terapeutem a klientem, který je uvězněný ve svém schématu, může být hojivý. Může uzdravit, co bylo napácháno v dětství. Klient prožije přijetí od člověka, který zná jeho nedostatky. Pocítí zájem i přes domnělou „nezajímavost“. Může zažít pohlazení po duši, blízkost, vlídnost. Neslyší odsouzení a neprožívá odmítnutí. To může hojit lecjakou psychickou bolest.

Terapeutický vztah však není jediný, kde je toto lidem s těžkým dětstvím dopřáno. Mohou to být dobří přátelé, partneři, blízcí lidé v práci. Lidé, kteří dokáží poskytnout dlouhodobou podporu a jistotu, že můžeme chybovat, můžeme odpočívat, můžeme selhávat, a přesto to neznamená, že „jsme špatně“.

Můžeme se řídit vlastními přáními a touhami. Můžeme mluvit o našich bolestech, obavách a nedokonalostech, a neslyšíme z jejich úst: No to je strašný! Radši o tom nikomu neříkej, protože by se ti vysmáli. A hlavně se nechovej tak, jak se chováš. Nemluv, jak mluvíš. Nedělej, po čem toužíš. Nevypadej, jak vypadáš. Protože správně je něco úplně jiného. Správně je to, co si myslím já.

Když něco takové prožíváme, jako bychom objevovali zcela novou životní cestu. Doposud v naší hlavě znělo: Musíš to mít a dělat, jak to řeknu. Běda ti, jestli nebudeš. A kdyby náhodou ano, počkej, jak provinile a zoufale se budeš cítit. A navíc to určitě nedopadne dobře.

Všechny tyto věty mohou v kontaktu s lidmi, kteří nás mají vřele rádi, postupně blednout. Začnou mizet v minulosti a velmi zlehka se budou vynořovat věty zcela nové: Můžu si to udělat po svém. Nemusím se držet toho, co mi bylo vtloukáno v dětství. A možná i o sobě si můžu myslet něco jiného. Připustit, že to, co říkali moji rodiče, nemusela být jediná pravda. Možná je důležitý i můj pohled. Můžu se opřít o to, co si myslí ti, které mám i já vřele rád/a.

Má to ovšem jistou podmínku, kterou není vždy jednoduché splnit. Jde o jistou dávku pocitového i reálného odtržení se od rodičů. Závislost, ať už finanční, reálná v rámci bydlení, nebo i psychická, tento proces velmi ztěžuje. Ono je těžké začít věřit tomu, že můžeme mít svůj svět, který funguje podle jiných pravidel, když stále necháváme moc nad tímto rozhodnutím v rukách rodičů.

A znova – vůbec to s námi nemusí myslet špatně. Opravdu se vší láskou, kterou v sobě mají, mohou mít třeba jen starost o naši budoucnost. Chtít pro nás jen to dobré. Ale třeba v tom trpíme víc, než kdy budou schopni připustit. Třeba nikdy nepochopí, proč potřebujeme objetí místo přednášky, jak jsme hrozní.

Lepší život

Ať už je vede cesta k zahojení skrze schématerapii či cokoliv jiného, jde o to pomoci sobě samému poznat své maladaptivní schéma. Poznat, že jsme si něco škodlivého osvojili v dětství, a stejně tak poznat, že můžeme prožít takzvanou korektivní zkušenost – změnit pohled na svět, sebe samého, druhé lidi. Zažít moment, kdy v druhém člověku nespatříme kritika ani soudce. Kdy začneme věřit v sebe. Že zvládneme cokoliv. A pokud ne, nic se neděje.

Chce to čas a trpělivost s druhými i se sebou. Vím, že tato korektivní zkušenost se ne vždy lehce získává a někdy ještě hůře včleňuje do našeho obrázku světa.

Mnoho lidí, kteří ke mně přicházejí, trpí tím, jak o nich jejich rodiče smýšlí. A oni vědí, že jejich pohled nijak nezmění. I kdyby získali všechny medaile, diplomy, zkoušky, prestižní práci, jako by to nikdy nebylo dost. Rodičům vadí jejich vzhled, povaha, mluva, partner a kdoví co ještě.

Bolí to, i když nám je dvacet, třicet nebo třeba padesát. I když jsme dávno dospělí. A upřímně, možná že to bolet nikdy úplně nepřestane – ale časem, třeba právě po korektivní zkušenosti, bude tato bolest tupější, o něco menší a snazší na zvládnutí.

Možná budeme vědět, že někdo v našem okolí (terapeut, partner nebo partnerka, kamarádi, kolegové) podporuje náš vlastní nový svět. Svět, ve kterém jsme sami sebe schopni vidět jinýma očima. Vlídnějšíma, láskyplnějšíma, vřelejšíma. Očima, kterýma se naši rodiče nemohli nebo nechtěli dívat.

Pohled skrze druhého, který nás přijímá, se může stát právě tím balzámem, který naše duše potřebuje. A s balzámy se to má tak, že je většinou potřebujeme aplikovat dlouhodobě, aby měly svůj efekt. Abychom si jen neřekli: No, hezký…, ale stejně k ničemu.

Tak já těmto dětem, které jsou třeba už mnoho let dávno dospělé, přeji, aby měli kolem sebe lidi, kteří umí říct: Neboj se, nestrachuj se, já jsem tady. Budu tady, ať se stane cokoliv. Budu tady, i když se ti cokoliv nepodaří. Podržím tě. Neodsoudím tě. Protože na tom nezáleží. Záleží mi na tobě samotném. Vidím v tobě to dobré a můžeš se o to kdykoliv opřít.