Vnitřní motivační chemička

1. Prožitky chtějí na začátku investovat námahu, kterou nám pak stokrát vrátí.
2. Požitky jsou snadné, bez investic, a proto taky bez dividend.

Dobrá cesta vede jako obvykle mimo krajnosti. Pro život potřebujeme obojí, prožitky i požitky, kvalitní i levný dopamin. Koneckonců i ta přepravka je někdy lepší než superžidle, třeba venku na dešti. Jde „jen“ o správný mix. Seriál po náročném dni? Sem s ním. Deset minut scrolování nebo čokoládička po tréninku? Jasně. Stačí vědět, díky čemu cítím smysluplnost a spokojenost večer, když je úplné ticho a z hlubin se noří myšlenky a pocity, které hodnotí končící den. A ubíhající život.

Ptám se Mirky, která je očividně prožitkový typ, jestli si taky umí dopřát nějakou tu snadnou „plastovou“ radost. Odpovídá: „Dřív jsem to neuměla, byla jsem jen samá povinnost, věci musely mít pořádný smysl, jinak mi přišlo škoda marnit jimi čas. Pak mi došlo, že jsou to řeči mých prarodičů a rodičů, které se mi vypálily do hlavy, a kvůli tomu jsem byla taková stará mladá.

Začala jsem si dělat drobné radosti a dneska jasně – lehnu si na chvíli k youtube, dám si skleničku vína nebo hledám zboží ve slevách. Takže umím. Mám to v ideálním poměru 80 : 20,“ usmívá se. „Ale abych úplně nezapomněla na staré disciplinované časy, každou sobotu si přehodím simkartu do tlačítkové Nokie, což prakticky znamená žít ten den mimo digitální svět.“

Dopaminový půst

Půsty jsou už tisíce let zkouškou vůle a jsou to především morální akty. Jedna moje kamarádka má strašně ráda kávu, a tak si ji každou středu a pátek odříká. Pro ten pocit ze sebekontroly a schopnosti odložit uspokojení.

Já bych si chtěla jednou třeba za měsíc dát den bez jídla taky jako těžkou volbu, protože jím velice ráda, ale zatím jsem tam nedospěla, i když tuším, že ve finále bych měla pocit velmi příjemný. (Když to nejde po dobrém, půjde to díky kolonoskopii. Termín a spolu s ním ochutnávka půstíku už se blíží.)

No a podobně si člověk ujíždějící na levném digitálním dopaminu může dopřát den bez něj. Znamená to dobrovolně se vystavit úzkosti a nudě, zvládnout je a počkat, až se vynoří nápad, co by se dalo dělat jiného.

Dopaminoví feťáci

Divoká jízda okruhem odměn produkuje krásný pocit a cokoli se člověku líbí, na tom se může stát závislým. Lidem, kteří potřebují dopaminové odměny často a bez nich se cítí hodně nesví, se někdy říká dopaminoví feťáci.

Můžou vyhledávat levný dopamin, což se zpravidla děje v digitálním světě, ale týká se to i činností souvisejících spíš s dopaminem kvalitním, jako je práce nebo sport. Takový člověk pak nedokáže neběžet svých dvacet kilometrů denně a má pocity viny a nanicovatosti, když si udělá volné odpoledne.

Někdo běhá, protože miluje pohyb, jiný proto, že by byl bez denní dávky dopaminu (a endorfinů) protivný. Jeden maká do noci, protože ho to baví, druhý proto, že se bojí ticha a prázdna.

U dopaminových feťáků se často za „disciplínou“ schovává neschopnost být chvíli bez stimulu, bez výzvy, bez výkonu. Navenek to vypadá zdravě nebo obdivuhodně, ale uvnitř to může být stejně kompulzivní jako nekonečný tiktokový maraton: člověk ty věci nedělá proto, že by chtěl, ale proto, aby mu nebylo špatně.

Jak hacknout dopamin

Tahle kouzelná molekula je jako obrovský pes – v zásadě přátelský, současně potřebuje vedení. Základní hack je jednoduchý: Udělat si těžké věci snazšími a fastfoodové věci těžšími. Co to znamená v praxi?

• Pokud chci jít na procházku, dám si tenisky doprostřed obýváku.
• Když chci víc číst, položím si knížku na polštář.
• Naopak levný dopamin si trochu zkomplikuju – například si svůdné aplikace schovám do nějaké složky, aby nebyly tolik na očích.
• Skvěle taky funguje kombinovat věc, do které se mi nechce, s něčím příjemným – jako pustit si k uklízení oblíbený podcast. Tohle „dopaminové párování“ se hodí na nudné a těžké úkoly.

Život s větším zastoupením kvalitního dopaminu ve finále znamená míň ústřelů nahoru i dolů, míň úzkostí, rozladěnosti a úniků a naopak víc spokojenosti a pocitu smyslu.

Mirka to zvládá dobře a současně říká: „Někdy bych radši, aby mi k životu stačilo scrolování a víno. To už bych partnerku určitě měla. Poznala jsem teď ale přece jenom jednu zajímavou holku. Sice je jak horská koza – pořád někde zpocená v kopcích nebo na pásu. Možná je to zas druhý extrém, ale aspoň vyzařuje energii a můžu obdivovat její vůli.“

Dopamin umí být dobrý přítel. Klíčové je uvědomit si, že máme na výběr. Můžeme nechat naši vnitřní motivační chemičku spoléhat na rychlé a povrchní odměny, které nás krátkodobě potěší, ale dlouhodobě vyprázdní. Nebo ji můžeme trénovat tak, aby nacházela radost v činnostech, které nás skutečně posouvají a naplňují.

Nejde o to stát se dopaminovým asketou, který si vše odepírá, ani o odsouzení každého pohledu na mobil či odpolední kávy. Jde o to najít svůj vlastní poměr mezi snadnými požitky a náročnějšími prožitky. Že jsme v tomhle nastavení, to poznáme tak, když většinu večerů usínáme s pocitem dobře žitého dne.