Vnitřní kritik

Náš vnitřní kritik se mnohdy postupně vyvíjel a jeho působení na nás rostlo na základě toho, jakým způsobem k nám přistupovali naši rodiče. Pokud jsme jako malí a dospívající neustále poslouchali, jak něco děláme špatně, že to Maruška od sousedů dělá lépe a je šikovnější, jak bychom se mohli více snažit a být pilnější, můžeme si pak vytvořit mentální reprezentaci, tedy vnitřní obraz rodičů jako těch, kterým nejsme nikdy dost dobří a ničím se jim nezavděčíme.

Přestože za jejich neustálou kritikou mohl být původně úmysl, aby nás posunuli dále, aby z nás vytáhli to nejlepší, vlastně to dělali pro naše dobro, obvykle v nás takové jednání spíše zanechá nastavení, které nám působí více škody než užitku. Tato naše vnitřní kritika totiž pak nemluví z nás samotných, ale z našich zvnitřněných rodičů, kteří jsou v nás velice hluboko zakořenění. V přeneseném slova smyslu: že jsme k ničemu, si v duchu neříkáme my samotní, ale říká nám to naše matka nebo otec.

Zklamání ve vzduchu

Zhoubnější vliv však mívá nevyřčená kritika. Jde o celkovou atmosféru, kterou rodiče doma vytvářeli a která na nás působila tak, že po jakémkoliv selhání nebo šlápnutí vedle bude následovat tiché opovržení a zklamání. Jsou to ty chvíle, kdy rodiče výslovně neřeknou, že jsme udělali něco špatně, že od nás čekali víc, mysleli si třeba, že přineseme domů lepší známku nebo se v taneční soutěži umístíme na vyšším místě.

Rodiče sice neventilují své emoce nahlas, avšak my je můžeme zachytit v jejich poklesu nálady, v jejich chvilkovém odtažení se od nás, ve výrazu tváře. Zklamání sice není nahlas pojmenováno, ale visí ve vzduchu, plíží se k nám – a když je u nás, přesně ví, kde se v nás usadit, aby co nejvíce zabolelo a zůstalo v nás co nejdéle.

Za vznikem nadměrné kritičnosti vůči nám samotným stojí někdy také sourozenecké porovnávání. Zejména mladší sourozenci se mnohdy chtějí vyrovnat těm starším, přestože na to ještě nemají fyzickou a mentální kapacitu. A tak se snaží ze sebe dostat maximum, které ale stále nestačí, je to málo. Přestože se snaží sebevíc, nikdy nebudou „lepší“ než starší sourozenec. Co na tom, že je to dáno jejich tělesnou konstitucí a mentální úrovní.

Toto nastavení z dětství dále může vyvolávat řadu sourozeneckých neshod v dospělosti, kdy mezi sebou sourozenci bojují o přízeň rodičů, soupeří v tom, kdo jim víc pomáhá, kdo je jim častěji k dispozici a podobně.

Maximální výkon

Nadměrné kritizování se, podhodnocování a podceňování se může také vycházet z našeho superega, tedy ze složky osobnosti, která reprezentuje naše svědomí. Obsahuje v sobě morálku, řídí se principem dokonalosti a žene nás k tomu, abychom byli nejlepší verzí nás samotných. Zahrnuje také mínění a vliv našich rodičů. Každý máme superego rozvinuté v jiné míře. Pokud je jeho vliv velmi silný, můžeme prostřednictvím něho sami sebe naprosto zbavit sebevědomí a podrývat svou hodnotu – především sami před sebou.

Jak? Jednoduše tím, že si systematicky a dlouhodobě budeme sami podkopávat vše, co děláme. Peskovat se za to, co jsme řekli nebo co jsme neřekli, jak rychle nebo pomalu jsme reagovali, jak máme hrozné vlasy, jak chodíme nehezky oblečení, jak nedokážeme zhubnout, jak málo čteme, jak málo jsme dnes pracovali… doplňte dle libosti.

Je to jako vnitřní hlas, který se nezapomene ozvat při každé příležitosti, a i když je součástí nás samotných, ničí nás. V extrémní poloze může mít až podobu obsedantních myšlenek. Po všem, co učiníme, následuje nepřiměřená kritika. Kvůli tomuto hlasu mohou mít i velmi úspěšní lidé nízké sebevědomí: sami pro sebe nejsou nikdy dost. Ženou se za maximálním výkonem, aby se sebou mohli vůbec vydržet. A stále to je málo.

Náš vnitřní kritik je nepoměrně přísnější na nás samotné než na ostatní. Pokud bychom například nezvládli absolvovat nějakou zkoušku, budeme se cítit příšerně, budeme se považovat za neschopné, hloupé, méněcenné a k ničemu. Pokud tou stejnou zkouškou neprojde náš kamarád, nic podobného si o něm myslet nebudeme, ani by nás to nenapadlo.

Vysvětlíme mu, že selhání u zkoušky nesvědčí nic o jeho kvalitách, že si vytáhl špatnou otázku, neměl štěstí na zkoušejícího, špatně se vyspal, že byla právě nepřející konstelace hvězd… vymyslíme nespočet důvodů, proč zkouškou neprošel, ale ani jeden se nebude týkat toho, že by byl neschopný. Proč tedy tak přísný metr na sebe a k ostatním až přehnaná shovívavost?

Laskavost k sobě

Kdo jiný by k nám měl být laskavý a shovívavý než my samotní? V přiměřenosti nároků na sebe samotné se mnohdy neřídíme zdravou mírou a klademe jich na sebe mnoho. Ano, je dobré klást si zdravě ambiciózní cíle a mít zdravou aspirační úroveň, avšak neměli bychom následně sami sebe dostávat do nepřiměřeného tlaku.

Naše cíle a nároky na nás samotné by měly být především reálné, a to jak v čase, tak v jejich dosažitelnosti. Zároveň by tyto cíle měly vycházet z nás samotných, neměly by být převzaté od rodičů či hnány jinou motivací, než je naše vlastní.

Hlas vnitřního kritika můžeme zeslabit tím, že ho přestaneme poslouchat a pokusíme se zaměřit na pozitivní náhled na sebe sama. Řízeně si budeme všímat toho, co se nám povedlo, co vše jsme zvládli, co nám přineslo radost. A pokud se něco nepovede, pokusme se ihned nekritizovat, ale hledat způsoby, jak by to šlo příště udělat jinak a jak se z této zkušenosti můžeme poučit, co nám může dát a ukázat.

Laskavost k sobě samým se může projevovat různými způsoby. Může jít o naslouchání svým biorytmům, o hýčkání sebe sama, o dopřání si dostatečného odpočinku. Nejlepší postup je takový, který vychází ze sebepoznání a respektuje naši jedinečnost.