Vnitřní konflikt

S intrapsychickými konflikty se pojí úzkost, která je doprovází. Přestože je úzkost stavem velmi nepříjemným, plní důležitou funkci: upozorňuje nás na hrozící nebezpečí. Jelikož se jedná o vývojový pozůstatek z dob, kdy nebezpečí představovalo například napadení zvířetem, její smysl spočívá v přípravě organismu na jednu z reakcí: boj, útěk nebo zamrznutí. Úzkost má tedy smysluplný charakter, avšak jen do té doby, než zcela pohltí naši osobnost – někdy je tak intenzivní, že člověka vyřadí z běžného fungování.

V současné době mají nebezpečí, kterým jsme vystaveni, jinou kvalitu (přestože se stále může jednat i o hrozbu napadení). Úzkost tak pramení například z ohrožení v podobě ztráty sebehodnoty, jistoty, samostatnosti, postavení a tak dále. Je funkční, jelikož nás upozorňuje na to, že se děje něco, čemu bychom měli věnovat pozornost a nad čím by bylo dobré se zastavit. Je rozdíl, pokud pociťujeme úzkost před důležitou pracovní prezentací, nebo k nám tento afekt přichází bez zjevných a našemu vědomí dostupných příčin. Můžeme se cítit úzkostně a současně nevědět, z čeho tento stav plyne.

Napětí mezi protiklady

Lidská psychika funguje v rozporech a polaritách. V průběhu života s nimi různě nakládáme: vyvažujeme je, rozhodujeme se mezi nimi a integrujeme je. Jedna z těchto protichůdných tendencí je však pro naše fungování a vnitřní pohodu významnější než ty zbylé a představuje základní konflikt, který nabývá v průběhu vývoje různých podob.

Jedná se o polaritu vztahující se k „já“ na jedné straně a o polaritu vztahující se k objektu (druhým lidem) na straně druhé. Tendence k „já“ vedou k autonomii, samostatnosti a soběstačnosti. Tendence k objektu naopak ke vztahům, ke komunikaci a ke spojení. Jedná se tedy o neustálé vyvažování potřeby být nezávislý a zároveň někam patřit, být přijímán a milován.

Oba póly však mají dvě strany mince. Pokud toužíme po přijetí a lásce, může být hrozbou to, že ztratíme své hranice a ve vztahu se rozplyneme. Z „já“ se stane „my“. Ztrácíme tak svou individualitu, což je v rozporu s touhou po nezávislosti a soběstačnosti. Nebo naopak hrozí ztráta naší individuality, způsobená naprostým splynutím s objektem.

Tyto situace jsou typické v partnerských vztazích. Mnohdy se v nich pohybujeme na škále, kde na jedné straně je nezávislost a na té druhé závislost. Touha po nezávislosti může vést k odcizení partnerů nebo také k tomu, že čím více se jeden partner odtahuje, tím více se druhý přibližuje. Jeden je poháněn strachem ze splynutí a druhý strachem ze ztráty.

Dalším dilematem, které může vést ke vzniku vnitřního konfliktu, je závislost/nezávislost vlastní hodnoty na okolí či objektu. Úzkost pak plyne z devalvace sebehodnoty nebo naopak z devalvace idealizovaného objektu. Jednoduše řečeno, pokud odejde partner, zmizí s ním i naše sebevědomí a sebehodnota.

Proto se ho mnohdy držíme zuby nehty, přestože žijeme v neuspokojivém až toxickém vztahu, který nás stojí mnoho energie a stahuje nás dolů. Vytváří se tak vnitřní konflikt, kdy na jedné straně je setrvání ve vztahu, ve kterém trpíme, a na straně druhé ohrožující pocit ze ztráty vlastní hodnoty. Obě varianty přinášejí nespokojenost.

Tyto tendence se mohou v průběhu života různě proměňovat a také mohou nabývat různých podob v partnerských vztazích, v zaměstnání i v tom, jak se vztahujeme ke světu a životu jako takovému.

Sám sobě stresorem

Jak jsem zmínila, přítomnost vnitřního konfliktu vyvolává úzkost. Mohli bychom tedy předpokládat, že jakmile konflikt vyřešíme, úzkost odezní. Není to však tak jednoduché a přímočaré. Může se totiž stát, že v rámci intrapsychického konfliktu proti sobě stojí takové alternativy, které vyvolávají úzkost současně.

Jsme tedy úzkostní, jelikož jsme rozpolceni vnitřním konfliktem, a zároveň jsme si vědomi, že výběr té či oné varianty bude rovněž doprovázen úzkostí. S rozhodnutím pro jednu variantu logicky přichází ztráta té druhé. Jinými slovy: pokud redukujeme úzkost tím, že vyřešíme vnitřní konflikt, nastoupí úzkost ze ztráty alternativy, kterou jsme si nevybrali.

Pokud jsme vystaveni stresu, který k nám přichází z vnějšího prostředí, máme většinou k dispozici různé mechanismy, jak se s ním vyrovnat. Samozřejmě záleží na závažnosti a míře působení stresu, avšak v těchto situacích odpadá jeden významný aspekt: nejedná se o dvě protichůdné tendence uvnitř naší osobnosti. Intrapsychický konflikt je totiž zrádný a zákeřný v tom, že ať už je jeho řešení jakékoliv, téměř vždy přinese určitou míru úzkosti a také ztrátu.

Vnitřní konflikty však nejsou spjaty pouze s úzkostí, ale i s dalšími emocemi, jako je například stud. Ten má rovněž signální funkci – například když prezentujeme před početným publikem a dopustíme se chyby, pociťovaný stud nás do budoucna přiměje lépe se na podobnou situaci připravit. V této situaci je pocit studu adekvátní a přiměřený.

Někdy však stud nastupuje nepřiléhavě. Jana prožívá intenzivní úzkosti, když má mluvit před větším množstvím lidí, je velmi nervózní, když přichází do neznámého prostředí, stydí se mluvit před lidmi, se kterými se dobře nezná. Tyto pocity studu jí komplikují život – často se vyhýbá různým sociálním situacím a zůstává doma, kde se cítí bezpečně. Zároveň však pociťuje potřebu socializovat se.

S vnitřním konfliktem se také někdy pojí pocit viny. Přiléhavý pocit viny opět plní signální funkci: jeho smyslem je přimět nás zamyslet se nad určitou situací a nad možnostmi nápravy, které máme k dispozici. Může se však stát, že se subjektivně prožívaný pocit viny objeví jako neadekvátní reakce.

Například děti si často kladou za vinu, když se jejich rodiče hádají nebo když se rozvedou. Vina je tak tíživá a hluboká, že nelze v tomto stavu již déle vydržet a fungovat, proto je třeba se jí zbavit. Pak může docházet k sebepoškozování, které odvede psychickou bolest na tělesnou úroveň. Další možností, jak se vypořádat s nadměrným pocitem viny, je odčiňování, které může mít mnoho podob. Vždy se však jedná o masochistické řešení: pocit viny odeznívá tehdy, když ho odčiníme na úkor sebe.

Závist je další z emocí, která často stojí za vznikem vnitřního konfliktu. Může mít totiž dvě podoby. Závist nám může být prospěšná v tom, když nás motivuje. Tedy je zasazena do takové polohy, že je pro nás objekt závisti pozitivním vzorem. Pokud je však v poloze, že nás ničí, sžírá a vrhá do pasivity a rezignace, bude na nás mít spíše zhoubný vliv.

Vnitřní konflikty také mohou souviset se zvládáním našich agresivních impulzů. Na základě intrapsychického konfliktu někdy vzniká agrese, která nemusí mít žádný zjevný vnější podnět.

Porozumět a korigovat

Pokud se snažíme vyřešit nějaký vnitřní konflikt prostřednictvím pseudořešení, kterým si nejsme jistí, neustále pochybujeme a zvažujeme, vždy dojde k nějaké frustraci, jelikož se přikloníme k jedné straně a ta druhá bude logicky zanedbána. Vždy je potlačena nějaká potřeba, která tím pádem není naplněna, což vyvolává nespokojenost.

Silný vnitřní konflikt může například nastat, když nás blízká osoba štve a máme na ni vztek, a zároveň si tuto emoci zakazujeme, protože na své blízké přece nemůžeme být naštvaní.

Zpracování vnitřního konfliktu nutně neznamená, že zmizí. Důležitým krokem je, pokud si jsme vědomi toho, co se uvnitř nás odehrává, a máme na to náhled. Už tímto se může intenzita konfliktu o něco zmírnit. Je také důležité zmínit, že přítomnost těchto polarit uvnitř nás je zcela přirozená: vytváří dynamiku naší osobnosti, potažmo našich vztahů.

Zásadní však je, jak s těmito rozpory nakládáme a do jaké míry způsobují, že se necítíme dobře. V rámci psychoterapie může být velmi nápomocné to, že na řešení vnitřního konfliktu nezůstáváme sami a máme podporu terapeuta.