Vliv sourozenců

Alfred Adler, rakouský lékař a psycholog a zakladatel individuální psychologie, se v rámci své praxe zabýval aspekty, které mohou mít vliv na psychický vývoj dětí. Zásadní význam má prostředí nukleární rodiny, respektive její konkrétní podoba a také to, v jakém pořadí dítě do rodiny přichází. Dále pak zda dítě či děti žijí v úplné rodině či v rozvedené, kolik mají sourozenců, jakého jsou pohlaví, jak je k nim přistupováno a tak dále.

Adler rozpracoval koncepci sourozeneckých konstelací a zaměřil se na to, co z ní vyplývá pro utváření povahy. V rámci své teorie postuloval předpoklad, že sourozenecké pořadí má vliv na vývoj osobnosti, avšak nikoliv ve fatálním slova smyslu, ale spíše v podobě tendencí, které dané dítě bude mít, jelikož bylo vystaveno konkrétním rodinným a sourozeneckým vlivům.

Adlerovy myšlenky nejsou založeny na tom, že pořadí, ve kterém se dítě narodí, předurčuje jeho osobnost a vlastnosti. Jde o vlivy rodinného prostředí a dynamiky, které jsou vytvářené skladbou rodiny a mohou mít významný formativní vliv na psychický vývoj dítěte. Navrhl čtyři typy dětí: prvorozený, druhorozený či prostřední, nejmladší a jedináček.

Pořadí narození však není jediným významným faktorem, který formuje dětskou psychiku. Mezi další patří dle Adlera orgánová méněcennost, rodičovské postoje, sociální a ekonomické postavení a genderové role. Neméně významnou roli má také věkový rozestup mezi sourozenci. Pokud je vyšší než čtyři roky, jsou od sebe děti více izolované, jelikož v rámci jejich vývojového stupně každé potřebuje něco jiného.

Do rodinného kontextu také náleží potraty či úmrtí dítěte. Je to něco, co rodinu velmi zasáhne a ovlivní její následný vývoj a dynamiku. Příkladem může být román Rok vdovou od Johna Irvinga. Postava Marion, která přišla o své dva syny, se nedokáže s touto obrovskou ztrátou celoživotně vyrovnat. Po celém domě rozvěsí fotografie synů, neustále o nich mluví, vypráví o nich příběhy a udržuje je tímto „naživu“. V tomto kontextu vyrůstá nejmladší dítě, dcera Rút. Zesnulí bratři mají na její vývoj velký vliv, přestože jsou již řadu let po smrti.

Prvorození

Prvorozené děti přicházejí do rodiny s velkým očekáváním. Nadcházející rodiče se na svého prvního potomka těší, zároveň však mohou prožívat obavy, jak vše nové zvládnou. S prvorozeným dítětem se rodiče vše učí, s dítětem se sžívají, zvykají si na zcela odlišný režim a fungování. Testují své rodičovství. Jsou mnohem více opatrní, někdy až úzkostní.

Dítě si tuto pozornost rodičů, potažmo širší rodiny užívá. Od nejstaršího dítěte mohou rodiče očekávat, že bude vzorem a příkladem pro mladší sourozence. To může na nejstaršího vytvářet tlak, aby tato očekávání naplnil. Často je stavěn do pozice, kdy mladšího sourozence hlídá, vyzvedává ho ve škole, je na něho kladena velmi brzy zodpovědnost. Prvorození jsou mnohem více v kontaktu s dospělými, jsou zvyklí na to, že mají výsadní postavení.

Pokud do rodiny přijde druhé dítě, jsou prvorození tzv. sesazeni z trůnu. Zcela zásadním způsobem se změní jejich situace. Již nejsou těmi, kdo rodiče zaměstnává na plný úvazek, není jim věnována maximální pozornost. Přestože mohli být na příchod sourozence dopředu připravováni, málokdy si dokážou reálně představit, co to skutečně znamená a jak rapidně se vše změní. Najednou ztrácí své unikátní postavení a jsou nuceni se v nové situaci zorientovat a adaptovat se na ni.

Narození druhého dítěte zaměstnává pozornost matky, o kterou prvorození logicky přichází. Často se v této situaci začnou více sbližovat s otcem. Mnohdy trpí tím, že o své první místo v rodině přišli. Bylo jim v něm příjemně a najednou jsou odsunuti. Pozornost na sebe mohou strhávat různými více či méně vědomými způsoby. Může se jednat o somatizování, kdy si pozornost a péči vydobydou únikem do nemoci. Také mohou regredovat v již naučených zvycích a dovednostech. Příkladem může být noční pomočování, zhoršení chování ve školce nebo prospěchu ve škole. V podstatě se může jednat o cokoliv, co upoutá pozornost rodičů.

Další děti

Druhorozené děti již nemají v rodině tak výsadní postavení jako prvorození. Rodiče jsou v této situaci již zkušení, vědí, co je čeká, mají zkušenost, ze které čerpají. Tím může klesat intenzita jejich úzkostnosti. Pokud jsou druhorození posledním dítětem, které do rodiny přichází, nejsou vystaveni situaci, kdy ztrácejí pozornost rodičů, jelikož se přesune na mladšího sourozence. Jsou motivováni starším sourozencem, který je vývojově dále a snaží se mu vyrovnat. Jelikož na něho nestačí, mohou trpět pocity méněcennosti. Přišli do rodiny, kde už byl někdo první, někdo před nimi a v tomto se mu nikdy nevyrovnají. Mohou tak být velmi soutěživí.

Nejmladší děti mohou pociťovat silnou touhu po vyrovnání se starším sourozencům. Nesnaží se „dohnat“ jednoho, ale dva či více. Mnohdy bývají rozmazlováni a také je starost o ně rodiči více delegována na starší sourozence.

Příchod třetího dítěte opět zamíchá s rozdělením pozornosti rodičů. Matka přesouvá svou pozornost na nově příchozího, pozornost otce je směrována na prvorozeného a druhorozený zůstává jaksi „plonkový“. Tato situace pro něho může být velmi náročná, může se cítit osaměle a odmítán.

Pozice nejmladšího mnohdy vede k různým ústupkům a snižování náročnosti požadavků, které jsou na něj kladeny. To může u starších sourozenců vzbuzovat nevoli či závist, jelikož vnímají, že rodiče k nim měli přísnější postoj.

Jedináčci jsou odmala mnohem více obklopeni dospělými. V každodennosti nezažijí to, že se musí o pozornost rodičů dělit, že musí sdílet prostor, hračky apod. Na toto narazí až s nástupem do kroužků, školky a školy. Adaptovat se na situace, které nejsou jen o nich, může být velmi náročné a bolestivé.

Častá je velmi silná vazba na rodiče a emocionální blízkost, která přetrvává až do dospělosti. Jedináčci v rodině nezažívají sourozeneckou rivalitu, neznají, jaké je to s někým soupeřit o přízeň a pozornost rodičů, nemají potřebu si vymezovat svůj prostor, hájit si své soukromí.

Adlerova teorie sourozeneckých konstelací není stejně jako většina psychologických teorií nezpochybnitelným dogmatem. Nabízí možnost, jak nahlédnout a důkladněji pochopit náš rodinný kontext a jeho vliv na naši psychiku.