Víš, co nevíš?

Spoustu věcí jsem si ujasnil prostřednictvím metafor: z neuchopitelných, a proto bezvýchodných situací získávají řešení po vzoru docela jednoduchých příběhů, které se jim v jistém smyslu podobají. Nesedí vždy a ve všem, ale i to bývá při vlastním přemýšlení zajímavý poznatek.

Čtyři z vhledů, k nimž jsem dospěl, mi připadají zajímavé pro ilustraci, jak může fungovat psychoterapie a také jak mohou metafory překlenout slepé skvrny konkrétního člověka. Dnes se budu věnovat dvěma prvním.

Zranitelný v mezilidských vztazích? Život je jako pronajmout si smíchovský pajzl

Občas mi připadá, že jsem bombardovaný neutuchajícím přívalem požadavků z práce a rodiny. A nejvíc mě namáhá se u toho všeho tvářit nějak přijatelně: usmívat se na A s pitomým požadavkem, tvářit se nadšeně, když B vypráví něco, co mě vůbec nezajímá, přesvědčivě C vyprávět, jak se mám dobře, a tak dále.

Jakkoli objektivně nejsem ničím zavalený a svůj život mám pod kontrolou, občas mě dáví pocit nekonečnosti a neregulovatelnosti cizích požadavků: jako když na hostinského srší objednávky jedna za druhou, další a další, je tam hluk, světla, smrad, bolí ho záda, má hlad – a u mixování každého dalšího drinku poslouchá ty samé omšelé vtipy a děkuje za pár korun dýška…

Jenže hostinský odpracuje směnu, zavře a jde domů, odmítal jsem zprvu svou metaforu, zatímco mně nejde o práci, ale o celkový pocit ze života. Tu námitku jsem ale formuloval špatně: rozdíl není v tom, že barman může zavřít, ale že to umí. Že zavře pípu a navzdory protestům štamgastů odejde domů. Ať už osazenstvo slaví prvorozeného syna, oplakává úmrtí kamaráda, nebo zapíjí jakýkoli jiný životní zvrat, hospodský dotočí poslední pivo a nekompromisně je pošle jinam.

Být dobrý kolega, zaměstnanec, vnuk, syn, partner či kamarád s sebou nutně nese potřebu vyhovět požadavkům těch, kteří jsou v komplementárních rolích. Představoval jsem si barmana, jak začne pracovat v nové hospodě. Přizpůsobuje se vizuálnímu stylu prostředí, zvyká si na novou hudbu, přijímá humor a atmosféru daného místa… Pak mi došlo, že to je nesmysl – že právě takhle pracují otrávení a otravní pinglové. Opravdoví hospodští, kteří utvářejí genius loci daného podniku a za nimiž se lidé vrací, naopak přizpůsobili hospodu sobě.

• Třeba hostinský ze zakouřené putyky, který nosil motýlka, s každou objednávkou se úslužně uklonil a oslovoval všechny vážení pánové, byť měl od „vážených zákazníků“ občas už kolem páté odpoledne pozvracené toalety. Ten pán se choval podle svého standardu – vedl s hosty diskuse o buddhismu a udržoval v hospodě relativní ticho. Byl to milý, otevřený člověk, který se choval přirozeně a dělal to, co ho baví: točil pivo a povídal o východní filozofii. Pokud mu někdo vyprávěl košilaté vtipy, mlčky se uklonil a šel obsluhovat jinam.
• Anebo barman, který vyboural interiér památné hospody, v níž trávily zásadní okamžiky svého mládí dvě generace lokálních intelektuálů. Zboural úplně všechno a vytvořil nové prostředí, zásadně odlišné od toho minulého. Spousta lidí mu nemohla přijít na jméno, spoustu lidí to mrzelo. Ale je příjemné k němu chodit: vytvořil prostředí, které sedí jeho osobnosti a potřebám, takže tam může den co den obsluhovat bezprostředně a mile.

Pokud mám být schopný bezprostředního, nehraného mezilidského kontaktu, nepředstíraného zaujetí, sdílení něčeho skutečného, nejen prázdného plnění předpřipravené formy, musím ze své hospody vyhodit šipky, změnit hudbu a nechat staré štamgasty nadávat, že už ta hospoda není, jaká bývala. Přijmout, že mě nemají rádi. A být vlastně rád, že přestanou chodit, když se k sobě stejně nehodíme.

Praktické implikace jsou banální – stanovit si svůj prostor k životu a k práci podle svého uvážení. Tak, abych v něm dobře fungoval zejména já. Abych v něm netrpěl migrénou z mihotavých světel a jukeboxu zaseknutého na Karlu Gottovi, ale nadšeně nabízel svůj kousek světa.

A ještě jeden vhled mi ta hospodská metafora přinesla: hostinský není sluha. Intuitivní rozdíl mezi oběma mi připadá užitečný pro praktickou orientaci v banálních každodennostech. Na jednu stranu vidím jedinou možnost, jak přesáhnout svou smrtelnost, v asistenci ostatním. A tak jsem si říkal s Karlem Schwarzenbergem Sloužit se musí! a bral jako povinnost pracovat o vánočních a silvestrovských směnách, protože to nikdo jiný dělat nechce. Z pohledu barmanství se ale potřeba orientovat svůj život k prospěchu někoho nebo něčeho vyššího obejde i bez sloužení.

Naopak vyžaduje, abych se staral o sebe, své prostředí, rozvoj, budoucnost, protože prospěch, který můžu komukoli a čemukoli nabídnout, odvisí od podmínek, které si pro sebe dokážu sjednat. Jako obecné tvrzení je to banální, ale na úrovni intuitivních představ o každodenních rolích je rozdíl zásadní: Jak by se zachoval dobrý sluha, pokud by po něm někdo chtěl třeba odvézt domů, aby nemusel čekat na tramvaj nebo platit za taxíka? Jak dobrý barman?

Má ochota k investicím do osobních vztahů, v nichž setrvávám z pocitu povinnosti, je jeden benzodiazepin měsíčně

Špatně usínám. Od dětství, bez konkrétní příčiny, psychologická i farmakologická léčba přinesly jen částečný úspěch. Právě v neschopnosti usnout se u mě projevují stresové situace a nároky, kterým nedovedu dostát. Patří mezi ně i nároky osoby Y, které plním z pocitu povinnosti vůči Y, která je na tom v mnoha ohledech špatně.

Občas jsem procházel cykly vyšší ochoty pomoci, která potom vedla k vyšší nespavosti, kvůli níž jsem zase svou ochotu pomoci snižoval. Neuměl jsem se jasně rozhodnout, jaká míra je pro mě únosná a co už nabízet nechci. Výsledná kolísavost byla málo funkční jak v mém životě, tak ve vztahu k osobě Y.

K jasné kvantifikaci mi pomohly léky na spaní, které mám pro příležitostné užití vedle postele. S ohledem na dlouhodobou udržitelnost jsem ochotný si tabletku vzít maximálně dvakrát do měsíce. Stanovil jsem si, že jednu dávku měsíčně jsem ochotný spotřebovat na kompenzaci stresu, který pro mě představuje snaha o pomoc Y.

Nižší investice by mi připadala z pozice zdravého dospělého nemorální, vyšší investice by už byla neefektivní. Ztrácel bych možnost investovat jinde a dělal to sám „na sekeru“, což je hloupé, protože bych to možná později nezvládl splatit – a ani splácet nechtěl.

Další poznámky z terapie budou následovat v příštím článku.