Víra v uzdravení

V poslední době se často setkávám s příběhy lidí, kterým nemoc (ať už jich samotných, nebo jejich nejbližších) obrátila život naruby. Prožili nejtěžší chvíle svého života a staly se jim takové věci, že je vstřebávají doteď. Ale nebyly jen negativní. Mnohdy byly otestovány jejich vztahy. Měli čas zahlédnout své priority, udělali si víc prostoru na aktivity a lidi, se kterými chtěli být. A jiné opustili. Někdy se zmírnila jejich úzkost, jak některé situace dopadnou.

A uznejme sami, že mnohdy žijeme v obavách. Ve strachu, jak si s čím poradíme, jak co dokážeme zvládnout, nebo v představách, co si o nás jen druzí myslí. Mnohdy jsme zamčení ve svém děsivém životním běhu, v rytmu, který se dlouhodobě nedá snad ani unést. A pak přijde nemoc. Duševní, tělesná, zdánlivě komplikující normální život. Ale možná nebylo zbytí. Možná, že přijít měla, abychom něco ve svém životě nahlédli jinak, měli jinak či pochopili jinak.

Takže chcete říct, že chudák Soňa musí být nemocná? A já taky? Já mám prožívat bolest? A je to tak správně? To tedy opravdu nepotřebuju slyšet. Pokud se vám hlavou prohnaly podobné věty, mrzelo by mě to. Osobně opravdu věřím, že nikdy nemůžeme vědět, kdy a jak se kdo uzdraví.

V tomto ohledu mám své vnitřní přesvědčení, že věci mají tendenci dopadat dobře. Že někdy, když už snad ani sami nevěříme, se může něco zlepšit, změnit. Někdy může přijít zlom, záblesk naděje. Ale čím déle tento proces, toto uzdravování trvá, tím více je zkoušena naše naděje. Důvěra, že může být lépe.

Změna životní trasy

Když prožíváme nemoc, jakoukoliv, můžeme (třeba po nějaké době, po terapii, po čase, který si dopřejeme na vstřebání) třeba jen kouskem své duše připustit, že je to pro nás jiná perspektiva. Nový život. Jiná cesta, než kterou jsme chtěli jít, kterou jsme si vysnili, přesto může být svým způsobem dobrá, přínosná, obohacující. Že ono „vracení se do normálu“ vlastně vůbec nemusí nastat. Všechno může být jinak, a přece i pro nás dobře.

Netroufám si vůbec říct, pokud s vámi tento článek rezonuje, že bolest, kterou v životě máte, je lehká. A že je snadné ji vnímat jinak než jako závaží, které je potřeba co nejdříve odhodit. Kolem sebe mám mnoho lidí, kteří by tak moc potřebovali vědět, že se znova vrátí do svých životů, které měli bez nemoci. To já ale nevím. Nevím, zda se budou moci vrátit. Ale cítím jejich silnou touhu jít dál. Pokračovat v životě i s jejich těžkým údělem.

Časem s odstupem je možné, že jim jejich onemocnění přece jen něco ukáže. A nenechte se zmást, ani pro mě to není lehký krok. I já se mnohdy ptám, co ve svém životě potřebuji změnit, přijmout za své, neodmítat a zkusit žít jinak, než tomu bylo před onemocněním. I já bych někdy moc toužila slyšet: Aneto, to víte, že to bude všechno dobré. Jako dřív… Ale ono nejspíš nebude. A v přijetí někdy může spočívat nesmírná úleva.

Jestli za něco „toto přijetí“ nepovažuji, tak za lehký krok. Naopak. Mám velký respekt k tomu, kdo umí mít naději, víru, přístup bojovníka. Kdo žije s tím, co mu život nebo osud nadělil. Kdo umí najít přínos ve změně, jakou nemoc přinesla, a možná s ním bude již po celý život. Kdo se vlastně tak trochu přestane ptát: A vrátím se ještě někdy k tomu svému? Vrátím se do „normálu“? Bude to jako dřív? Ale místo toho začne hledat odpovědi:

• Co vlastně mohu teď?
• Je to pro něco příležitost?
• Otevírají se mi nějaké nové dveře?
• Chápu díky tomu něco jinak?
• Jsou teď kolem mě jiní lidé?
• Změnil se nějak okruh mých přátel? Kdo zůstal?
• Kdo jsou ti, o něž se můžu opřít?
• Má to všechno pro mě nějaký smysl?

Chce se mi teď napsat, že lidské utrpení nezná mezí. Ale stejně tak smysl a radost v tom, co právě je. Nedávno jsem poslouchala rozhovor s manžely Jodasovými. Maminka si během těhotenství vysnila krásné mateřství. Jak bude se synem mluvit anglicky, budou bilingvní rodina. Snila o tom, jak mu ukáže svět. O jejich společném čase, o všech krásných věcech, které jí narození vysněného děťátka přinese.

Synek se narodil s těžkou vývojovou afázií – velmi narušenou schopností rozumět řeči a stejně tak mluvit. Ve čtyřech a půl letech teprve říká dvouslovné věty. Mnohdy není schopen vůbec pochopit, co po něm jeho okolí chce. Svoji frustraci vyjadřuje skrze záchvaty zuřivosti, vzteku, velkého emočního rozrušení.

Všechno jinak. Všechno špatně. Nicméně manželé to nevzdali. Založili organizaci pro všechny rodiče, jimž se narodilo děťátko s vývojovou afázií. Dávají dohromady informace, terapie, produkty, které mohou být takovým rodinám k užitku. Investují energii tam, kde to má smysl. Ačkoliv stále zažívají krušné temné chvilky, obrátili svoji energii k tomu, co mohou.

Určitě bychom našli tisíce dalších hlubokých lidských příběhů, kdy člověk zkrátka nemůže změnit, čemu jej život vystavil. Ale nevzdal to. Zkusil to jinak. Jinudy. Mnohdy je to bolestný, náročný krok. Ale věřím, že ačkoliv jsou naše duše i těla z křehkého, snadno zranitelného materiálu, spočívá v nás o to víc vnitřní síly. Můžeme měnit svůj přístup, svůj pohled a někdy můžeme začít zcela novou cestu, o které jsme vlastně vůbec netušili, že se nám nabídne.