Víc než sebevědomí

„Já bych chtěla mít její sebevědomí,“ říká Monika, když mi vypráví o kolegyni, která bez obav předstoupí před plný sál lidí a začne spatra hovořit. Objektivně vzato je mladší než Monika, má méně pracovních zkušeností a podle Moničina vyprávění i méně znalostí.

„Mám nízké sebevědomí, proto mě nepovýšili. Protože nejsem takový klaun, jak by si představovali,“ vysvětluje mi Marek příčinu svého znechucení a zároveň zklamání, že zůstává v práci stále na stejné pozici.

Oba moji klienti, Marek i Monika, nezávisle na sobě vyhodnotili, že příčinou jejich neúspěchu a frustrací je nízké sebevědomí. Oba (aniž by se navzájem znali) mi na otázku, co to vlastně je to sebevědomí, odpověděli ve smyslu: „Sebevědomý člověk je odvážný, nepřijímá žádnou kritiku, nepochybuje o sobě, je výřečný, vtipný a celkově extrovertní, ničeho se nebojí. A to já neumím.“

Co je pod povrchem

Při bližším zkoumání se svými klienty i u sebe samotné docházím k závěru, že je to odvaha, schopnost přijímat kritiku, víra v sebe sama, opravdovost a autenticita v prožívání i v projevu, co nám dává pocit jistoty a vytváří auru sebevědomí. Že právě na ně je třeba upřít pozornost, věnovat jim čas, energii a v neposlední řadě i obětovat některé své zaběhlé zvyky a přesvědčení.

A to může často bolet. Není divu, že pak stále vyhledáváme nové a nové návody, tipy a doporučení, které na sebe aplikujeme zvnějšku, ačkoliv ta opravdová a trvalá změna musí vzejít zevnitř.

Monika například absolvovala řadu školení na téma prezentace na veřejnosti. Marek přečetl hromadu knih o tom, jak správně jednat s lidmi a přesvědčit druhé. Oba vědí, jaký zaujmout postoj těla, kam položit ruce, kdy se dívat druhé straně do očí a jak vysoko mít vztyčenou bradu.

Vědí, kdy v hovoru udělat pauzu a kdy položit otázku. Umí si dokonce hrát i s výškou hlasu a intonací. Nic z toho ale nevede ke kýženému cíli. Monika je při vystupování na veřejnosti stále nervózní a koktá, Marek stále nedokáže rychle a vtipně reagovat a přesvědčit vedení o svém názoru. Jejich závěr? Nízké sebevědomí.

Neuvědomují si, že při dodržování všech těchto doporučení působí dost možná škrobeně. Že tím, jak se soustředí na správná gesta a vhodné reakce, ztrácí to nejcennější, co v nich je. Svou přirozenost a opravdovost. Přes vrstvu pravidel a doporučení se vůbec nedostane ven ta důvěryhodná upřímnost, lidskost a citlivost, na kterou by se mohla protistrana při setkání naladit.

Vlastně si myslím, že právě kvůli všem těm znalostem, „jak na to“, už si ani Monika s Markem nejsou jistí, jaký je jejich autentický projev. Ve snaze zvýšit si sebevědomí se oddálili od sebe samých. Jejich promyšlená gesta nejsou v souladu s obsahem jejich slov, protože se tělo samo brání naučeným frázím.

Nevěří jim. A dost možná jim v hloubi duše nevěří ani Monika s Markem. Uvěřili jen tomu, že jim tento postup pomůže k dosažení lepší pracovní pozice nebo k silnější víře v sebe sama.

Sebepoznání, uvědomění, akceptace

A tak se nám, nebo přinejmenším mně, pomalu proměňuje význam slova sebevědomí na sebe‑uvědomění. Moje zkušenost mne vede k tomu, že jedině poznáním sebe sama, uvědoměním si a akceptací všech svých světlých i stinných stránek můžeme zažívat kýženou jistotu, klid a vyrovnanost bez ohledu na to, před kým nebo čím právě stojíme.

Pokud budeme vědět, kdo jsme, dojde nám, že není nutné ani možné se porovnávat s někým jiným nebo se kvůli odlišnostem dokonce cítit méněcenně.

A protože i ve věcech duševních potřebuji mít logiku a strukturu, sepsala jsem pět oblastí, jejichž znalost mi pomáhá k pochopení sebe sama, k autenticitě a k sebevědomí, ať už si pod tím pojmem představíte cokoliv:

1. mysl – tělo – duše
2. hodnoty a role
3. obranné mechanismy
4. sebezáchovné pozice
5. přesvědčení a stereotypy

1. Vím, jak přemýšlím a co cítím

Odlišovat pojmy vnímám – myslím – cítím, to byl jeden z nejzásadnějších momentů v mém psychoterapeutickém výcviku. Čerpám z něj neustále v osobním i profesním životě.

Zaměňování těchto slov vede ke zkreslování reality a často k její mylné interpretaci. Například emoci druhého nemohu cítit ani vidět. Mohu si ji ale myslet. Mohu ji odhadovat na základě smyslových vjemů a zkušeností. Často slýcháme věty jako cítím, že s ním něco není v pořádku. Sice říkám cítím, ale ve skutečnosti se nevyjadřuji o sobě – vynáším úvahu o někom jiném.

Zaměřuji tak pozornost na druhého a opomíjíme svůj vlastní pocit. Odděluji se od sebe v domnění, že slovem cítím vyjadřuji svůj pocit. Ve skutečnosti vyjadřuji myšlenku a k pojmenování svého pocitu se už nedostanu.

Přicházíme tak o velmi cennou informaci o tom, co se s námi děje na úrovni fyzické (emoce) a duševní (pocity). Snadno pak přiřkneme zodpovědnost za své prožívání někomu jinému.

Cvičení:

Zkuste se ve svém projevu zaměřit na vhodnější používání těchto slov a díky tomu zase o něco více prohloubit vědomí o sobě samých. Stačí, když si budete pamatovat, že:

• Vnímám skrze smysly. Zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Vidím, že druhý zrudl, vyvalil oči a zaťal pěsti.
• Na základě těchto vjemů si mohu něco myslet. Asi je naštvaný.
• A v dané situaci, na základě svých myšlenek o tom, co se děje, mohu něco cítit. Cítím se nervózně a v ohrožení. Mám stažený žaludek a potí se mi dlaně.

Vím, jak funguje mé tělo

Ve chvíli, kdy začnu výstižněji pojmenovávat své pocity a všímat si reakcí svého těla, mohu zase o něco víc pochopit, na které situace nebo lidi reaguji a proč.

Budu‑li vědět, jak se mé tělo chová, mnohem rychleji zaznamenám jeho reakci a rozpoznám, co se mi snaží říct.

Až se mi příště při rozhovoru s kolegou stáhne hrdlo a ztěžknou mi nohy, tolik mne to nezaskočí. Ba naopak si možná všimnu, že se to stalo v okamžiku, kdy narušil moji intimní zónu, což je mi nepříjemné. Už budu vědět, co se děje, a mohu ho s relativní sebejistotou požádat, aby ustoupil kousek dál.

Cvičení:

Pro podporu vnímání vlastního těla můžete vyzkoušet různé druhy cvičení od meditace přes jógu po nácvik hlubokého dechu.

2. Znám své důležité životní role a hodnoty a řídím se jimi

Nejasnosti v této oblasti nám při rozhodování často způsobí řadu dilemat:

• Mám vyhovět šéfovi, i když vím, že se na mě bude partner zlobit?
• Nebo mám riskovat, že přijdu o práci?

Neschopnost rychle se rozhodnout tak, abych se cítila spokojená, může vést ke zbytečným pochybnostem a nejistotě. Mohu pak zastávat role, které mi byly přiřknuty někým jiným, řídit život podle hodnot, které mi vštípilo okolí, a zažívat silný zmatek a úzkost z toho, proč nejsem šťastná, když dělám všechno tak, „jak se má“.

Cvičení:

Sepište si na papír osm hodnot, které jsou pro vás v tento moment nejzásadnější. Můžete si například namalovat kružnici a rozdělit ji na osm dílů nebo využít pro podporu kreativního vidění jiné grafické znázornění.

Zkuste si i během psaní položit otázku: „Co bych tam napsal/a ze všeho nejradši, ale z nějakého důvodu se neodvážím?“ Propátrat se k těm opravdu svým vlastním hodnotám může chvíli zabrat.

Každou hodnotu si doplňte číslem na škále 1–10 podle toho, jak málo či moc je ve vašem životě naplněná. Obdobně postupujte při sepisování svých životních rolí.

Výsledný přehled pak porovnejte se svou aktuální situací:

• Čemu věnuji nejvíc času?
• Čemu ho opravdu chci věnovat?
• Která role je mi nejpřirozenější?
• Kolik času v ní trávím?

3. Jsem si vědom(a), že mám obranné mechanismy, které mi mohou bránit vidět svět takový, jaký je

Obranné mechanismy definuje Wikipedie jako sebeklamné mechanismy, které nevědomě používají jednotlivci či skupiny k uchování pocitu vlastní hodnoty a integrity v situacích neúspěchu, selhání, při pocitech viny, studu apod.

V rámci sebe‑uvědomování si a budování pocitu síly a stability i navzdory své „nedokonalosti“ považuji za velmi užitečné vědět, že existují. A že mohou být příčinou toho, proč se nám v různých situacích stále nedaří najít řešení.

Tím nejčastějším, se kterým se setkávám u sebe i u svých klientů, je projekce. Tedy promítání svých vlastních psychických obsahů a neintegrovaných vlastností na druhé. Jinými slovy mě s největší pravděpodobností na druhých rozčiluje přesně to, co mě rozčiluje na mně samotné, nebo naopak to, co bych ráda měla (dovolila si), ale nemám (nedovolím si) a z nějakého důvodu jsem se naučila, že je bezpečnější vidět to na ostatních než na sobě.

Cvičení:

• Sepište si tři věci, které vás na ostatních nejvíce dráždí.
• Vyberte z nich tu, která je pro vás nejvíce obtěžující.
• Zamyslete se: Co to o mně vypovídá? Mohu si něco takového dovolit? Chci si něco takového dovolit? Které moje přesvědčení nebo světonázor mi toto jeho chování bourá?

Porozumět tomu, jakou obranu a kdy nejčastěji používám, mi pomůže vidět svět a sebe v něm v přesnějších obrysech. Výsledkem je větší jistota v konání a (sebe)vědomá volba reakcí. Obranných mechanismů jsou popsány desítky; více se o nich můžete dočíst v knize Já a obranné mechanismy od Anny Freud.

4. Vím, že zaujímám různé sebezáchovné pozice, když se cítím v ohrožení

Virginia Satir ve svém modelu růstu pojmenovala čtyři stresové způsoby zvládání situací, které jsou společné všem lidem: usmiřování, vinění, racionalizace a rušení. Jejich účelem je chránit naši sebehodnotu před slovním, mimoslovním, vnímaným a předpokládaným ohrožením.

Jen pro představu a velmi zjednodušeně zkusím přiblížit základní strategii těchto pozic:

Usmiřování„Nesmí vzniknout konflikt.“Ve vztahu já – ty – kontext člověk potlačuje já.

Vinění„Musím být vždy silný.“Ve vztahu já – ty – kontext se vytrácí ty.

Racionalizace„Záleží na faktech a pravidlech, vše musí být objektivní.“Ve vztahu já – ty – kontext člověk potlačuje já a ty ve prospěch kontextu.

Rušení„Vždyť je to jedno, přenes se přes to.“Člověk nebere v potaz ani já, ani ty, ani kontext.

5. Jsem si vědom(a), že mám přesvědčení, která ovlivňují můj život a někdy mi mohou bránit v úspěchu

Někdy se s nimi můžeme setkat pod pojmem stereotypy. Jedná se o „pravdy“, které mnohdy už nevědomě ovlivňují náš pohled na svět, sebe samé i druhé.

• „Muži nepláčou.“
• „Kdo nemá rád psy, nemá rád lidi.“
• „Pokud muž nezavolá první, nemá doopravdy zájem.“

To jsou jen příklady možných tvrzení. Více se jim věnuji v článku Co řídí váš život?

Cvičení:

Užitečné cvičení, které vám pomůže se o sobě zase něco dozvědět, spočívá v doplnění následujících vět:

• Jako muž/žena musím…
• Jako muž/žena nesmím…
• Jako muž/žena bych měl/a…
• Jako muž/žena bych neměl/a…

Namísto muž/žena můžete dosadit například i některou ze svých životních rolí.

Na první pohled spousta informací a dost možná i zmatku. Proces sebepoznání ale není otázka jednoho dne či týdne. Věřte své intuici, zaměřte se zatím třeba jen na jednu z výše popsaných oblastí a té věnujte trochu svého času. Uvidíte, kam vás zavede. A možná v některé z nich najdete i kýžené odpovědi na otázku: Jak mám zvýšit své sebevědomí?

P. S.: Markovi na základě prozkoumání jeho aktuálních hodnot došlo, že to, co považoval za svou neschopnost „být klaunem“, je ve skutečnosti neochota ustoupit ze své hodnoty, kterou je serióznost. Situace v zaměstnání se stále vyvíjí, ale Marek dle svých slov přestal zažívat pocity méněcennosti a naopak začíná svůj seriózní přístup beze strachu prezentovat.