Víc než my dva

Já totiž ten strach, že se můžu ve vztahu úplně ztratit a přijít o sebe, moc dobře znám. Ještě dlouho po dvacítce mi v hlavě znělo mámino svět je plný hladových vlků, spolehnout se můžeš jen na sebe. U svých klientů i přátel vnímám, že s takovým „vyslanem“ (přesvědčením, se kterým nás rodiče vyslali do života) rozhodně nejsem sama.

Kromě rodičů úzkostných z toho, jestli jejich ratolest neskončí s nevhodným partnerem, tlačí na velkou samostatnost i společenská atmosféra: mluví se o osobním úspěchu, bojuje se s prokrastinací, utíká se stále rychleji a stále víc dopředu pro lajky, srdíčka, pasivní příjmy, nová auta, diplomy a další úspěchy. Pro málokoho je lákavé být průměrně dobrou součástí týmu nebo hledat své naplnění jen v partnerském vztahu.

Měla jsem to úplně stejně. Před lety jsem měla období, kdy jsem se ponořila do vytváření vizí, formulací SMART cílů, boje s prokrastinací a marketingových plánů. Určitě to posloužilo rozvoji podnikání, ale taky mi to přineslo chronické bolesti hlavy, splašené myšlenky a úzkosti z budoucnosti. Teď jsem se po třech letech nádherného partnerského vztahu ocitla na úplně jiném místě.

Kousek po kousku nechávám v láskyplném prostoru mezi námi rozpouštět své ambice a osobní cíle a společně s nimi struktury dosavadní osobnosti. Byznys plány ztrácejí na důležitosti a v popředí se objevuje péče o laskavou a pozornou přítomnost. Hloubka vztahu nahrazuje touhu dojít daleko, zvládnout to efektivně a hlavně rychle. Rozpouští se vnitřní tlak, otevírají se nové možnosti. Není právě tohle ta svoboda, kterou hledáme?

Podstata intimity

Ráda nad vztahem přemýšlím jako nad společným prostorem, který obýváme, společně ho vytváříme a necháváme se jím tvořit a vyživovat. Všimla jsem si jednoho intrapsychického momentu na hluboké jemné úrovni, který zásadním způsobem rozhoduje o tom, zda se tento společný prostor bude více a více plnit láskou, nebo ne.

Je to rozdíl v tom, zda usilujeme o určité prožitky (aby tady některé byly a jiné zase ne), nebo zda se odvážně otevřeme tomu prožívat věci tak, jak v tuto chvíli zcela obyčejně jsou. V kontextu partnerského vztahu to může být celkem výzva.

Často bychom chtěli být více zamilovaní, než jsme. Stejně tak si někdy přejeme necítit k tomu druhému vůbec nic, protože to příliš bolí. A ještě častěji se nám vkrádají pochybnosti, zda to, co prožíváme, je opravdu láska, nebo něco zcela jiného. Snažíme se potom chovat, jako kdybychom to prožívali opravdu. A čím dál více lžeme sami sobě.

Mám ještě jeden příklad zmíněného momentu „otevírání se věcem tak, jak jsou“. Je to příklad poněkud intimní, pokud dovolíte, a sice příklad orgasmu. Intimita a její vytoužené vyvrcholení bývá ve vztahu větším tématem, než bychom často připustili.

Vzduchem se vznáší nevyslovené otázky, zda se to druhému líbilo a zda si vše užil tak, jak to vypadalo. Zároveň na sebe tlačíme my sami – tak moc si přejeme přesně takový zážitek, jaký si pamatujeme z minulosti, že si nedokážeme pomoci a přítomnost s ním porovnáváme. Už už se objeví kýžený pocit… a je pryč. Zbyde frustrace a zklamání.

Dovolím si říct, že zůstávat s tím, co je, vytváří pro intimní život revoluci. Otevírat se veškerým pocitům bez hodnocení, a když se objeví nějaký potěšující, dýchat do něj a toužit, aby ho bylo víc. Objeví se zcela nové pocity a pokaždé nové a jiné potěšení. Možná ne přímo orgasmus, jak ho známe, ale daleko jemnější, hlubší a intimnější prožitek. Není právě tohle ta láska, kterou hledáme?

Osobní rozvoj ve vztahu

Vztah mezi partnery by se z takového úhlu dal vnímat jako cesta k osvícení, ať už pod tím termínem rozumíte cokoli. Partnerský prostor nás vyzývá, zkouší, zaplavuje a proměňuje. Výzva k tomu říct pravdu se objevuje nejvýrazněji, když se s prostorem vztahu střetnou naše osobní ambice. Začne se zvětšovat rozdíl mezi tím, kam bychom směřovali jako individuální bytosti a kam kráčí imaginární bytost živoucího vztahu.

A tady se to všechno děje, tady to ve skutečnosti vzniká. Vztah nás láká k tomu, abychom se otevírali přítomnosti v celé její těžkosti, lehkosti, bolesti i potěšení. Tím nám vytváří pozvánku do prosté přítomnosti. Muž i žena se stávají čím dál více milující přítomností a na jemnějších a pravdivějších úrovních prožívají sami sebe.

V prostoru mezi nimi vzniká rezervoár respektu, lásky a posvátného bytí. Rozpouštějí se dosavadní ambice, volně se využívají veškeré zkušenosti obou partnerů v tu správnou dobu a prolnou se jejich kvality. Nejedná se o ztracení se ve vztahu, ale o vytvoření společné „placenty“, která oba dva vyživuje a naopak jim poskytne daleko nádhernější možnosti osobního růstu, než by to kdy bylo o samotě.

V obyčejné každodennosti to vypadá třeba tak, že společně vytvoříme tak spolehlivé návyky a rituály, že se do nich můžeme pocitově uvolnit a stejně nás „nesou“. Daleko svobodněji si taky navzájem začneme vstupovat do potřebných rolí. A tak je pro mě zcela v pořádku a přirozené poskytnout partnerovi ve vhodný čas mateřskou náruč nebo od něj přijmout otcovské povzbuzení.

Partner se stává zrcadlem, doplněním mých částí a úrodnou půdou mého rozvoje. Tohle je důvod zvolání mého klienta – v láskyplném vztahu jsme opravdu svobodnější, než kdy budeme sami.

Ve čtvrtek 12. ledna od 19 hodin se můžete s autorkou setkat naživo v pražském kině Přítomnost. Alžběta Protivanská pro vás připravila přednášku, která navazuje na téma článku, který jste právě dočetli: Víc než my dva (přednáška)