Vězeň ve vlastní hlavě

Pojmenováním „vězeň ve vlastní hlavě“ čtenářka velmi dobře popsala situaci, ve které se často nacházíme. Místo abychom kontrolovali, co se v našem vědomí děje, kontrolují myšlenky, impulzy a emoce nás. Stáváme se vůči nim bezbrannými. Zdá se, že nelze dělat nic jiného, než je následovat tam, kam ony samy chtějí. Promýšlíme obavu do všech důsledků a pak znovu dokola, protože s výsledkem nejsme spokojeni. Promítáme si vzpomínku se všemi emocemi… a pak další, kterou přinese.

Naše výchova i snaha o sebezdokonalování se této oblasti bohužel často vyhýbá. Učíme se nové dovednosti, ale uniká nám, že jednou z nejdůležitějších je ovládat proud vědomí. Protože to, co se v něm (ne)objeví, určuje naše životní volby, naše nálady a v dlouhodobé perspektivě i náš osud.

Medvědí službu přitom prokazují nesprávně pochopené psychologické koncepty nebo zjednodušující knihy o sebezdokonalování. Mnozí říkají chci jednat intuitivně nebo následovat své vnitřní já. Tím si omlouvají, že se poddávají každému impulzu. Jiní ve stejné situaci říkají: je potřeba umět věci akceptovat a být v přítomnosti. Ale intuice, akceptace a bytí v přítomnosti neznamená být otrokem vlastního vědomí. Naopak všechny tři jsou nástroje, jak se z takového otroctví vysvobodit. Pokud je ovšem správně pochopíme.

Michelinský kuchař vlastního života

Nemůžeme vařit chutná jídla, budou‑li použité suroviny zapáchat. Občas musíme ty zkažené vyhodit a nakoupit čerstvé. Právě o toto se stará kontrola mysli. Zaručuje, že se škodlivých ingrediencí zbavíme dříve, než plíseň přeskočí i na suroviny zatím neškodné.

Bohužel v psychologickém životě dbáme o hygienu méně než v kuchyni reálné. Namlouváme si, že co zapáchá, vlastně není nebezpečné, a přebijeme to silou další ingredience (myšlenkou, kterou aplikujeme na „shnilou“ emoci). Říkáme si, že na ingrediencích nezáleží, jen na kuchařském umění – tedy na tom, jak vše zkombinujeme. Místo za kuchaře se považujeme za alchymisty, kteří mohou rozkládající se emoční bramboru proměnit ve skvělou přílohu našeho života.

Chutné jídlo připravíme jedině tehdy, když budeme vědět, že někdy je čas na vaření (tedy kombinovat suroviny vědomým procesem, promýšlet, prožívat a prožíváním měnit), a jindy prostě potraviny k vaření nepoužívat (kontrolovat mysl, kam se vydá nebo nevydá). Pokud se naučíme rozlišovat kvalitu potravin a budeme vědět, co vyhodit, co pořídit a jak to udělat, teprve pak se můžeme stát šéfkuchaři vlastního života.

O „vaření“ a receptech různých kuchařských škol je vlastně většina článků Psychologie.cz. Týkají se našeho myšlení, rozhodování, voleb, komunikace. Tento seriál pojednává o chybějící, protilehlé a stejně důležité dovednosti dobrého kuchaře, zbožíznalství – umění ponechat si jen dobré suroviny a kontrolovat spíž.

Samozřejmě že trochu zjednodušuji – nejlepší zbožíznalství se kuchař naučí během vaření samotného. Nutná je však změna jeho (našeho) postoje: ze svých kuchařských neúspěchů nemůžeme vždy obviňovat pouze špatný recept, zařízení kuchyně (tedy naše prostředí) nebo nedostatek ve vlastním umění. Je třeba podívat se také na kvalitu toho, z čeho vaříme. Musíme si neustále všímat vstupujících ingrediencí a určovat, jak ovlivní výsledný pokrm. Kdy je použít. A kdy v žádném případě.

Pochopit principy je důležitější než disponovat technikou

Možná vám budou, milí čtenáři, následující úvodní pasáže připadat jako přílišné teoretizování a očekáváte praktickou „techniku“ na kontrolu mysli. Při práci s klienty však zjišťuji, že problém není v dostupnosti technik. Mnoho lidí si dokáže obstarat dobré knihy nebo navštívit kurzy meditace. Návody ale příliš nepomáhají, pokud nechápeme principy.

Technika řešení partnerské krize vám bude k ničemu, pokud si nevyberete kompatibilního partnera a ve vyřešení konfliktu neuvidíte hlubší smysl společného života s ním. Technika meditace vám nepomůže, pokud nechápete hlubší důvody, proč je třeba změny, kterou nám meditace přináší, dosáhnout. Proto je třeba principy neopomíjet. Pojďme se na ně podívat.

Princip první: Kontrola mysli není technika, ale způsob života

O kontrolu mysli se většinou nepokoušíme ze dvou vzájemně propojených důvodů:

1. Jsme přesvědčeni, že to nejde. Často na základě nereálných očekávání o tom, co kontrola mysli je.
2. Jsme zklamáni, že to nejde hned. Tím se přesvědčíme, že to nejde.

Možná si na chvíli zkusíme poručit, ale protože se obtěžující myšlenka vrací, vzdáme to. To je stejně absurdní jako sednout si poprvé ke klavíru a po deseti minutách odcházet zklamaný, že ještě nezahrajeme koncert.

Podobně jako hra klavírního koncertu není jen dovednost a technika, není jimi ani kontrola mysli, i když obsahuje také dovednost a mnohé techniky nám v jejím nastolení mohou pomoci.  Je to umění a celoživotní úsilí o osobní proměnu na základě ovlivňování toho, kam se naše vědomí ubírá a co nám přináší.

Pokud kontrolu mysli vezmeme vážně, něco podstatného se začneme učit. Naše vědomí a „my“ se totiž příliš neliší. „My“ je suma obsahů našeho vědomí za určitý čas; to, co je pro tyto obsahy typické, časté a co se opakuje.

Budeme‑li se svým vědomím pracovat, pak se nepříjemné nebo nehodnotné obsahy budou objevovat méně a ty žádoucí více. Díky tomu se nejen začneme cítit lépe a rozpoznáme zásadní vliv prvků vědomí (a dovedností je ovlivňovat) na kvalitu života. Poznáme taky, že to není pouze kvalita našeho vědomí, která se mění, ale (díky souvislosti, kterou jsme uvedli výše) že i my se měníme k lepšímu. Zjistíme tak, které obsahy udržet a které nechat být. Vidíme plody, které jsou dobré. Uvědomíme si, že držíme v ruce snad nejsilnější nástroj změny našeho já. Proto jsme motivovaní kontrolu mysli dále používat a zlepšovat.

Trvá to. Je to nekonečná spirála učení, jeho výsledků (i nezdarů) a rozhodnutí jít dále. Je třeba se učit dlouhodobě a každodenně. Přesně jako na ten klavír.

Princip druhý: Kontrola mysli není neurotická snaha vše řídit

Na počátku našich snah o ovládnutí proudu vědomí nesmíme být naivní.

Nemůžeme očekávat, že se nám jej podaří řídit jako model vláčku nebo počítačový program. To není možné. Touha příliš kontrolovat vlastní vědomí stojí v základu mnoha neuróz, obsesí a úzkostí. Snaha „ovládat vše“ je stejně špatná jako rezignace na to cokoli kontrolovat.

Vědomí zůstane vždy také biologickým fenoménem našeho mozku. Bude ovlivněno tělesnými potřebami a celou komplikovanou neurofyziologií. Zůstane napojené na zdroje obsahů (paměťové, emoční, motivační), které neovlivníme. Bude jej naplňovat svět okolo nás. Vědomí není počítač, jehož jsme centrální jednotkou a kterou si můžeme libovolně naprogramovat. Ale není to ani promítací plátno, které můžeme pouze k větší či menší libosti sledovat. Stojí přesně mezi. Ztotožníme‑li jej s jakýmkoli z těchto extrémů, nepřinese nám to nikdy spokojený život. Protože i v tom musíme umět aktivně vytvářet i vyrovnat se. Ve vědomí – které není ničím jiným, než naším životem – platí totéž.

Na situaci našeho vědomí se můžeme dívat také tímto obrazem: Chceme‑li, aby náš kůň dobře běžel, musíme mu dát směr, aby si nemířil, kam chtěl, ale také dostatečnou volnost. Pokud ho spoutáme a zároveň budeme popohánět, zhroutí se nebo se obrátí proti nám.

Princip třetí: Kontrola je podmínkou naší svobody i sebehodnoty

Představte si, že dlouhodobě necháte dítě, ať si dělá, co chce. Vyroste z něj člověk úzkostný nebo rozmazlený, bez hranic a zdravého sebevědomí. Chybí mu totiž zkušenost zamezování něčemu ze strany vychovatelů. Právě toto zamezování, které dítě postupně zvnitřní, je podstatné pro růst klíčových mentálních dovedností: zastavit se, odmítnout, nenásledovat impulz. Tyto dovednosti vedou k pocitu sebekontroly a tím i sebehodnoty: Vím, že něco dokážu, protože umím odolat tomu, co mi v tom brání.

Chováme‑li se k našemu vědomí jako k tomuto nesprávně vychovávanému dítěti, sklidíme stejné plody: ztrátu sebehodnoty, sebekontroly, úzkost, absenci odvahy. Najednou si nevěříme, přestože zdánlivě svobodně ve vlastním vědomí „můžeme vše následovat“. Taková svoboda však není dobrovolnou volbou, ale maskovanou neschopností cokoli v proudu vědomí změnit. Je tedy otroctvím – nutností následovat vědomí tam, kam zrovna chce. Je zjevné, že takový stav sebehodnotě nepřidá.

Pokud budeme naopak chtít dítě ve všem ovládat a nedáme mu žádnou volnost – vychováme také jedince úzkostného nebo rozmazleného, bez hranic a zdravého sebevědomí.  Protože se bude všeho bát. Nebude mít příležitost setkat se s obtížným, chybovat, prozkoumávat příležitosti. Nebude mít potřebu zkoumat a nacházet vnitřní hranice, protože mu stačí ty, které v přemíře poskytuje okolí. Nebude tedy mít příležitost budovat důležité mentální kompetence: zastavit se, odmítnout, nenásledovat impulz.

Chováme‑li se takto (tedy příliš autoritářsky) ke svému vědomí, dosáhneme stejného výsledku – nerozvíjíme odolnost, odvahu, akceptaci. To se projeví na našem nízkém sebevědomí a ustrašeném pocitu ze sebe nebo ze světa. Začneme se bát svých impulzů, do kterých nemáme odvahu vstoupit. Děsíme se části vnitřního světa, který hrozí, že poskytne vědomí nepříjemný zážitek, obtížnou myšlenku, emotivní vzpomínku. Část sebe sama se pro nás stává tabu, tedy místem, „kam se nesmí“. Kontrolou v tomto případě chceme falešně nahradit absenci odvahy, neschopnost vstoupit do obtížného, nechuť k experimentování a konfrontaci, která je podmínkou integrace.

Paradoxní je, že v obou případech vychováváme dítě (vědomí) s podobnými charakteristikami. I v reálné výchově je někdy těžké určit, zda za psychické problémy může přílišná, nebo nedostatečná kontrola. Často jedno poskytuje prostor druhému:

Rodiče nejsou schopni dítě zdravě omezovat, a když jim problém přeroste přes hlavu, rozhodnout se „razantně“ zasáhnout a omezit ho ve všem nebo nepřiměřeně. Důsledky si jistě sami domyslíte. Stejně nesprávně přistupujeme i ke snahám ovládat své vědomí. Dopřáváme mu léta pohodlí, a najednou v deseti minutách chceme vše razantně změnit. Je nám myslím jasné, jak to skončí, co to udělá s naší sebehodnotou i s chutí něco se svými problémy (dětmi) dále dělat.

Jak své vědomí vychovávat lépe? To pochopíme, až si uvědomíme, jaká je souvislost mezi kontrolou mysli, naší svobodou, etickou odpovědností – a dokonce i takovými faktory, jako jsou čistota svědomí, pocit štěstí nebo smysl života. Všechny jsou propojené více, než by se nám mohlo při povrchním pohledu zdát. A právě toto propojení si přiblížíme v příštích několika dílech našeho seriálu Kontrola mysli. Jedině se znalostí těchto principů může totiž být kontrola mysli něčím více než technikou – může se stát nástrojem plodného života.