Ven z beznaděje

Ona klec, o které David mluvil, je ukovaná z těchto přesvědčení. Z domněnek, kým by se stal, kdyby manželku a dceru opustil. Klec mu neumožňuje žádný pohyb. David nemůže porušit svoje vnitřní pravidla, poněvadž by se stalo něco špatného. Nemůže ale ani vykročit sám k sobě, jelikož by mohl svým blízkým ublížit.

Zamrzlá duše v těle

David při narození své dcery prožil trauma: okamžik, který brání jeho životu. A který ho téměř každý den pronásleduje, neumožní mu se radovat. Je paralyzovaný. Odtržený od světa. Peter A. Levine v knize Němé zpovědi píše: Při traumatu můžeme buď strnout strachem, nebo se naopak bezvládně zhroutit, zahlcení a přemožení bezmocnou hrůzou. Ať tak, či onak, trauma vítězí nad životem. A dodává: Trauma není onemocnění v klasickém slova smyslu, nýbrž hluboká zkušenost ne‑moci.

David skutečně nemůže. Nemůže se pohnout. Nemůže udělat nic. Prožívá velkou zátěž. Jeho tělo funguje na nouzový režim. Mysl není schopná konstruktivně fungovat. Je přehlcený výčitkami, zamknutý v okamžiku, kdy se jeho život obrátil vzhůru nohama. Kdy se z milujícího manžela, těšícího se na vše, co přijde, stal otec, který je bezradný, ztracený v minulosti a vyděšený budoucností.

Ačkoliv může být vaše životní situace odlišná a vaše duše zatěžkaná jinými těžkostmi, mohlo i vás něco „vsadit“ do vnitřního vězení. Mohlo se stát něco, co nedovoluje jít dál. Co vás drží v ne‑moci. Mysl i tělo zamrzly. Jenže do stereotypu přichází změna. Může mít mnoho podob. Někdy nevyžaduje radikální činy – nevyžaduje, aby David zanechal svoji rodinu všemu napospas, aby utekl nebo se vrhal do nových výzev či projektů. Spíše naopak.

Davidovo tělo je už dlouhý čas sevřené, strnulé, bolavé, napjaté. Jeho výraz v obličeji bych popsala jako útrpný a ztrhaný. Levine píše, že naše traumatizovaná těla jsou na první pohled pro druhé rozpoznatelná. Postrádají lehkost, spontánnost, uvolnění. Druzí se obvykle odtahují. Mizí z kontaktu a traumatizovaní lidé často zůstávají vnitřně opouštění. Což je i Davidova zkušenost s kamarády: Stejně nikdo o moji přítomnost moc nestojí.

David cítí, v jakém je napětí. Doma se drží, v práci též, ale jeho tělo začíná vypínat. Má pocit, že na celém světě není nikdo, kdo by ho mohl pochopit a kdo by ho nesoudil. Přichází za mnou do místnosti, kde může jen tak být, nejsou tu žádná očekávání. Může dýchat, plakat, třást se. Bušit do polštáře, nadávat, vzlykat a proklínat osud. Kde může ven z těla to, co zůstalo uzamčeno, aby nezklamal svoji manželku, dceru ani sám sebe. David se uvnitř sám potrestal za myšlenky, které by dost pravděpodobně mělo (možná i má) mnoho rodičů.

Mám teď před očima mnoho svých klientů, kteří vskutku dostali během života naložený balík. Mají pocit, že se najednou ocitají sami, sevření strachem, obavami, odmítnutím, nezájmem. Jakoby se oni uzavřeli a svět s nimi. Kdybych měla představu vyděšeného zvířete, spatřila bych srnku s velkýma očima, která při jakémkoliv zašustění nebo nepříjemném zvuku utíká do samoty. Do lesa, kde je bezpečno – ale v ten samý okamžik se vynořují děsivé přízraky.

Skrytá spojitost

David přichází do kontaktu s druhým člověkem „obnažený“. Nikam nespěcháme, na nic netlačíme. Nemluvíme o tom, co se stalo při porodu, nevracíme se do minulosti. Někdy ležíme na zemi. Někdy dýcháme, hýbeme se, třeseme tělem. Někdy David pláče a jsme tam spolu beze slov. S vlastním dechem a tělem, které se stává něčím, co může pojmout Davidův strach.

Z vnějšího pohledu se žádná velká změna neděje. David je stále, kde je. Stále je manželem a otcem. Stále poskytuje velmi energeticky náročnou péči. Někdy ale cítí klid. Někdy vnímá, že má lepší den. Zahlédne možnost, kterou dříve neviděl. Někdy cítí uvolnění, občas dokonce sám sebe přistihne při srdečném smíchu. Má chuť manželku obejmout. Někdy neprchá z kontaktu.

Jako bychom se vzdali snahy najít konkrétní kroky, které „vyřeší neřešitelné“ a dostanou Davida ze situace, ve které právě je. Pomalu, postupně obcházíme klec. Zevnitř, ani neprocházíme dveřmi. Díváme se, z čeho je ukována. Mluvíme o tom, na co všechno se dříve zlobil, co těžkého musel vydržet, překonat, ustát, kým se musel stát, jak se musel zpevnit… a někdy opatrně zkoušíme mříží projít. Opustit klec. Udělat to jinak.

Co to znamená konkrétně? Možná David najde spojitost se svými pocity viny, hrůzy a ustrnutí, kdy hlídal mladší sestřičku, která se zranila. Nepřišlo uklidnění, ale křik a pláč rodičů. Vyčetli mu, že je nezodpovědný, nedá se mu věřit, že je k ničemu. Nedokážeš se ani postarat o malou holku. Zřejmě též cítíte silnou spojitost.

Silné emoce, které David tehdy prožíval, uzamkl hluboko v sobě. Nebyl nikdo, před kým by je mohl odkrýt. Styděl se. Vyčítal si neschopnost a nezodpovědnost. Zařekl se, zatvrdil se: Už nikdy nepřestanu dávat pozor. Už nikdy nezklamu. Budu se víc snažit. Už nikdy se mi nic podobného nestane. Já se zvládnu o druhé postarat!

Při traumatu se v našem těle uzamkl pohyb – proces, který jsme nemohli realizovat. Dokončit. David potřeboval křičet, bouchat, potřeboval „něco udělat“. Tehdy jen stál a snažil se být statečný. Snažil se být pokorný, omluvit se. A stejně tak se o to snaží teď. Snaží se dělat všechno tak, „jak má“. Snaží se být statečný, pozorný, vždy přítomný.

A přitom by tak moc chtěl plakat. Mluvit o tom, že už neví, jak dál, že se bojí, jak to celé dopadne. Že se cítí opuštěný, zranitelný, bolavý. Smutný, že se musí vzdát života, o kterém snil. Nikdy jsem nemohl brečet kvůli tomu, že takhle jsem si život pro sebe nepředstavoval. Protože to bych byl přece sobec. Byl bych tou nejhorší oporou pro manželku…

Je to začátek cesty. Cesty, kde nikdy nepřestane svítit světélko, že je možné zahojit to, co bylo dlouhou dobu zraněné. Že je možné opouštět klec, vnitřní vězení, které jsme okolo sebe dlouhou dobu stavěli. Které jsme neměli možnost s někým v bezpečném prostředí rozebrat, rozložit a přebudovat v něco, v čem můžeme s klidnou duší být.