Velký táta
V dětských očích je táta všemocný. Jak se tento obraz otřásá, ztrácíme i kus důvěry ve svět.
Sebepoznávací a svépomocná literatura často operuje s obrazem vyzrálého, dospělého člověka. Je silný, samostatný a nezávislý. Spoléhá jenom sám na sebe. Vztahy navazuje ne proto, aby zaplnil prázdná místa ve své duši, ale ze svobodného rozhodnutí. Je to ten správný ideál? Stojí za to o jeho dosažení usilovat? Není to tak jednoznačné.
Někteří guruové hlásí zásadu, že nikdo nepatří nikomu a nikdo není za nikoho jiného zodpovědný, píše v článku Vydržíte víc Petr Pražák. Jako jeden z pilířů psychické odolnosti přitom vidí pevnou síť vztahů: Pokud jste v období, kdy si bezstarostně tančíte životem, je nevázanost skvělá. Ale až se váš život ocitne v kolizní dráze s hromadou letících fekálií, budete rádi, že někam patříte a že k vám někdo cítí silné pouto.
Jana Exelová si v připravovaném článku bere na mušku další moudro z podobného soudku: představu, že po lidech (zvláště po partnerovi) nemůžeme chtít, aby se změnili. Musíme je zkrátka brát takové, jací jsou. Ale člověk se během let mění, někdy i dost výrazně. A má na něj vliv všechno, s čím se setkává. Proč by si tedy právě životní partner měl dávat pozor, aby druhému „nezasahoval“ do jeho vývoje?
Konec dětského věku
K obrazu vyrovnaného, samostatného jedince patří i to, že se oprostil od vlivu autorit – symbolem takového uvažování je postava otce. V očích dítěte je otec všemohoucí. Nejpozději během puberty získá tento obraz vážné trhliny. Dospělý člověk pak už nemá (v doslovném ani přeneseném významu) potřebu k někomu vzhlížet a na někoho se spoléhat.
Zní to rozumně, ale není to trochu jako s tou vztahovou sítí? Opravdu se nepotřebujeme a nemáme o nikoho opírat?
Svůj „dětský věk“ nezažívají jen lidé. Nela Wurmová v článku o tom, jak se vyvíjela psychoterapie, vysvětluje, že zpočátku byly jednotlivé psychoterapeutické školy a směry silně vázané na osobnosti svých zakladatelů. Ti vystupovali autoritativně a mnohdy i ve vzájemné řevnivosti – neargumentovali, spíše hlásali svůj vlastní systém a svou „pravdu“.
Teprve během let a také s nástupem dalších generací se obrušovaly ostré hrany, opouštěly názorové extrémy, ověřovala skutečná účinnost a využitelnost terapeutických nástrojů. Došlo také na dialog mezi původně protichůdnými směry.
Dnešní věda a technika funguje spíše na bázi výzkumných týmů než osamělých geniálních vynálezců. V umění nebo i ve veřejném životě se někdy můžeme setkat s voláním po skutečných hvězdách a opravdových osobnostech, po morálních autoritách, za které by se volič nemusel stydět. Možná je ale dnes už opravdu jiná doba: velcí odešli a my jsme tu zbyli docela sami.
Přednáška 19. září 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..