Velké otázky
Děti často přijdou s otázkou, která přesahuje naše chápání. Proč a jak s nimi rozvíjet filozofické hovory?
Klást si otázky po smyslu toho, co děláme a kam míříme, rozvíjet svou schopnost naslouchat, domluvit se, kultivovaně nesouhlasit, poučeně dojít k vlastnímu názoru i snést nejistotu, to vše nám pomáhá tvořit svět, ve kterém stojí za to žít. Mohou to dokázat i děti – a my s nimi.
Podstatné otázky často vznikají z otázek zdánlivě banálních. Chtěla bych být raději labradorem, nebo orlem? Proč chci být raději orlem? Jak poznám, že jsem orlem, a ne Jirkou? Nebo že to jsem já, ne Jirka?
Když budeme ještě chvíli pokračovat, dříve nebo později začneme uvažovat nad tím, kdo jsme, co je pro nás typické a čím se lišíme od ostatních. Dostaneme se k „velké otázce“. Například: Co je to lidskost? Děti by se spíše zeptaly: Maminko, proč opice není člověk?
Umět s dětmi mluvit o těchto otázkách, nesklouznout k odpovědím typu to je těžké vysvětlit, to pochopíš, až budeš větší, nebo naopak neuvíznout v pasti jasné odpovědi, o které se nediskutuje, představuje pro nás dospělé velkou výzvu.
Ptaní po smyslu
S filozofováním se setkáváme všude kolem nás. Jde o samotný proces myšlení o světě a úloze člověka v něm. Když filozofujeme, ptáme se po smyslu našich aktivit a dění kolem nás, nepřemýšlíme pouze utilitárně.
Testujeme předpoklady, ze kterých vycházíme, tím, že o nich pochybujeme. Snažíme se porozumět vlastním předsudkům, odhrnout clonu, kterou před nás staví tradice, stereotyp, domnělá přirozenost, síla většiny či moci.
- Co je to dobrý život?
- Co dělá dobrého přítele, učitele, rodiče?
- Kdyby zvířata mohla mluvit, na co by ses jich zeptala?
- Jsou barvy skutečné?
Filozofující člověk se především ptá. Dívá se kolem sebe, naslouchá, vnímá a snaží se rozumět. Aby se ale přemýšlení nestalo pouze osamělou kratochvílí nebo neplodným točením se v kruhu vlastních omezených poznatků a životních zkušeností, je nezbytné mluvit s ostatními, vést s nimi diskusi či dialog.
Jen společně s druhými můžeme rozvíjet myšlení, které posiluje schopnost dělit se o vlastní nápady a navazovat na myšlenky druhých, učit se empatii a respektu k jiným názorům. O samotě mohu vymyslet žárovku. Bez druhých už nemohu nastavit pravidla kdy, jak a proč ji rozsvítit ve veřejném prostoru.
Ne jen přemýšlet
Diskuse o společných pravidlech a především pak o smyslu našich aktivit má sílu ovlivňovat podobu světa, ve kterém společně „pobýváme“. Kdo chce patřit mezi hybatele či spolutvůrce naší společenské reality, ten nemůže komentovat veřejné dění jen z pohodlí svého domova, unikat do nekonečné série volnočasových aktivit nebo rodinného života.
Přednáška 24. října 2024Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..