Velké děti

David žije neřízeným životem. Od střední školy se motá v problémech, které se na něj lepí doteď. Školu nedokončil. Nebavila ho. Nebo vlastně bavila, ale rozhodně se nemínil učit ty nesmysly. Hlavně nechtěl patřit ke šprtům, které nikdo neměl rád. Chtěl ostatní bavit a tím, že ignoroval všechny učitele, úkoly a povinnosti, budil u svých spolužáků respekt. Doma to bylo peklo, ale po čase mu rodiče vždycky odpustili. Moc si přáli, aby dostudoval. Byl jedináček a vkládali do něj mnoho nadějí. Marně. Jemu to ale bylo jedno. Chtěl se bavit a dělat, co sám uznal za vhodné. Táta by si představoval, že bude doktor. To víš že jo. Strávit život v knihách a málo placenou dřinou.

Každou chvíli má jinou práci. Nikde nevydrží, nikde ho to nebaví dlouho. O svých dluzích nikomu neříká, vlastně v nich sám má zmatek. Neřeší to. Není si ani jistý, komu všemu dluží. Snad tisíckrát mu rodiče domlouvali schůzku v dluhové poradně. Většinu ignoroval. Na ty, kam dorazil, si nedonesl všechny papíry. Před pár lety začal experimentovat s drogami. Marihuana, kokain, extáze. Aby byla sranda. Peníze se vždycky nějak našly.

David se často stěhuje. Nemá rád, když začne potkávat známé, kteří po něm chtějí peníze zpět. Když je nejhůř, vrátí se na chvíli domů. Dusno je jen prvních pár dní. David ví, že mu rodiče nakonec pomůžou. Musí jen přetrpět několik hodin výčitek a slíbit, že se bude víc snažit. Možná, že se půjde léčit. On by někdy opravdu chtěl. Někdy by si přál, aby uměl žít normálně. Někdy, když brečí, opravdu to tak myslí. Pak ho ale vždy něco zláká. Rychlý pocit úlevy. Útěk. Svoboda. Legrace. A pak se vše znova opakuje.

Davidova matka Bětka je zralá, racionálně uvažující žena, která si v životě prošla mnoha věcmi. Když byla ona malá, rodiče ji stále k něčemu nutili. Žila nalinkovaný život a byla zvyklá poslouchat. Chybovat nesměla, jinak přišel trest. To ale pro Davida nechtěla. Dávala mu úplně vše. Odmalička si s ním hrála, povídala, malovala, zpívala před spaním. Tělesné tresty nikdy nepraktikovala. Vše řešila domluvou. Manžel, Davidův táta, se o výchovu až tolik nezajímal. Davida má moc rád, to ví, ale že by měli vřelý vztah, se říct nedá. Byl a stále je v práci. Takže hlavní díl má na Davidově chování určitě ona. Taky jí to manžel párkrát vmetl do tváře. Určitě to tak nemyslel. Byl prostě zoufalý, stejně jako je ona. Co by ale měli dělat teď? Jak ho mají „spravit“?

Ty za to můžeš

Když čtete tyto řádky nezúčastněně, možná vám je Davidovy matky líto. Možná jste našli místo, kde jeden z rodičů pochybil. Nebo jste takové místo ani nehledali a jen jste na sebe nechali působit bezvýchodnost jejich situace. Nezúčastněný otec, zoufalá matka, marnotratný a nenapravitelný syn.

Ačkoliv víme o této rodinné konstelaci velmi málo, jedno je jisté: je velmi nešťastná. A to zvláště z pohledu Davidovy matky. Určitě správně uhodnete, že to je právě ona, kdo vyhledá psychologa. Kdo má největší zájem situaci řešit. Kdo stále přemýšlí, zda neudělala nějakou výchovnou chybu, zda dala Davidovi v dětství vše, co měla. Pokud s takovou situací máte zkušenost, ať už vlastní, nebo zprostředkovanou, možná se vám nabízí odpověď: Ten, kdo se má začít více snažit, je David.

Nechci zde předat jen jednoduchou myšlenku, že nemůžeme měnit druhé, pokud sami nechtějí. Ráda bych se ponořila hlouběji do pocitů, které matky zažívají. Do pocitů bezbřehé zodpovědnosti, že můžou za jakékoliv chování svých dětí. Do bezpodmínečné lásky, která jim dovolí přehlédnout všechny chyby. Do vtíravých myšlenek, že měly ovlivnit, jaký život se jejich dospělé děti rozhodnou žít.

Všichni dostáváme v našem dětství důležité základy do života. Někdy dobré, někdy horší a někdy velmi špatné. V určitém bodě ale vyrosteme. Máme možnost vzít otěže do svých rukou a stejně, jako to udělala Bětka, si můžeme říct: Já to chci dělat jinak než moji rodiče. Ať na nás byla páchána jakákoliv křivda (někdy i s dobrým úmyslem a nevědomky), teď máme možnost se posunout. Stejně jako David.

I on stál na mnoha životních křižovatkách. Mnohokrát měl možnost jít znova studovat. Rodiče by mu zajistili finance, bydlení, vše, co by potřeboval. Mnohokrát měl možnost převzít zodpovědnost za svůj život a svoje rozhodnutí. Řešit dluhy, jít do terapie, najít si stabilní práci, odstěhovat se pryč. On ale zvolil lehčí cestu. Cestu výmluv a obviňování.

Davidovi jde role oběti velmi dobře. Někdy i své matce zmínil, že si moc dobře pamatuje, jak ho jeho otec nikdy nechtěl vzít o víkendu na výlet, a přitom ostatní kluci stále někam jezdili. Vzpomíná si, že k němu byl táta chladný a nepřístupný. Matka se k němu zase stále chovala jak k malému děcku. Nikdy mu nedala dostatek svobody a to jí taky několikrát vyčetl. Nezapomněl zmínit, co vše dělala špatně.

Dětských příkoří dokáže vyjmenovat nespočet. Dokáže se politovat. A zvláště šikovně dokáže v Bětce vyvolat pocit, že to ona může za jeho nepovedené dětství. Že ona může za jeho selhání. Ačkoliv je mu skoro třicet, nikdy vlastně nevystoupil z role dítěte, které nemusí nést důsledky svých rozhodnutí. David ignoruje fakt, že teď už by mohl dělat věci zcela jinak. On ale nechce. Vždyť je to pro něj tak snadná a vyšlapaná cesta. Udělat průšvih. Selhat, omluvit se, někdy brečet, obvinit, vyčíst, souhlasit s novými pravidly, porušit je, a tak stále dokola.

Kdybych byla lepší matka…

Bětka přijímá tuto zodpovědnost na sebe. Jako část svojí role. Jako mateřský úděl. Matka je zodpovědná za chování svého dítěte. Jen špatná matka může vychovat lháře, zloděje nebo uživatele drog. Dobré a milující matce se to stát nemůže. Vždyť četla mnoho psychologických výchovných knížek. Dokonce se radila i s kamarádkou psycholožkou, tak jak to, že se jí nepodařilo z Davida vychovat slušného člověka?

Dlouho svoji rodinnou situaci před všemi tajila a o Davidovi mluvila co nejméně. Styděla se za něj. Styděla se za sebe, že selhala. Že to nedokázala. Že zklamala sebe, svoje rodiče, které chtěla nevědomky přesvědčit, že bude ve výchově lepší. Ostatní by ji určitě odsoudili. Vyčetli by jí, že měla Davida více motivovat, nebo naopak nechat ho, ať si najde motivaci sám. Že ho měla trestat víc, nebo naopak ještě méně. Že se s ním měla víc učit, nebo naopak ho nechat být, aby se učil víc sám. Zkrátka by si něco našli. Vždyť ona ty chyby taky hledá. Ona taky přemýšlí, co měla udělat jinak.

Před širší rodinou o Davidovi nemluví. Konverzaci se snaží zahrát do autu nebo odbýt frází: „Já vlastně ani nevím, co David dělá. On si tak nějak žije podle svého.“ Snaží se udržet kamennou tvář a na druhého mlčky přenést dojem, že David je mladý, šikovný a samostatný muž, na kterého by každá matka mohla být hrdá.

S kamarádkami o něm nemluví vůbec. Bojí se, co by jí na to řekly. Moc dobře si pamatuje, jak se jednou obecně vyjádřila o mladých lidech, kteří jsou bez práce. Její kamarádky začaly lamentovat, že je to liberální výchovou a laxností rodičů, kteří nechají své děti dělat, co si zamanou. Já jsem si ale myslela, že to dělám správně!!!, křičela v duchu Bětka a do očí se jí hrnuly slzy.

Britský psychoanalytik Donald Winnicott vnesl do psychologie krásný pojem dost dobrá matka. Ta je chápána jako komplexní bytost se svými pozitivními i negativními vlastnostmi, se svou bezmezně přijímající láskou, ale zároveň i s konflikty, úzkostí či nedokonalostmi, které v sobě má. Na čem ale záleží nejvíce, je to, že dosti dobrá matka dělá pro dítě vše, co je v jejích silách v ten daný okamžik. Stará se o své dítě, jak nejlépe umí. S tím, co má v sobě. S tím, co jí předali rodiče. S autentickým přístupem, který je ve vztahu k vlastnímu dítěti nejlepší. Nabízí svoji náruč a nabízí sebe.

Bětka dělala a dělá vše s myšlenkou na blaho svého syna. Obětuje mu svůj život i myšlenky. Chtěla být dokonce lepším rodičem, než sama měla možnost zažít. Externí pozorovatel by mohl hledat výchovné chyby. Dosti dobrá matka ale žádné chyby nedělá. Učí se. Dělá vše, jak nejlépe může, s nejlepším vědomím a svědomím. Věnuje svému dítěti čas a energii. Zahrnuje ho láskou způsobem, jaký je podle ní nejlepší. Možná, že zpětně by si něco ve své výchově vyhodnotila jinak. Možná by teď sama vyzkoušela jiný přístup či jinou metodu. To ale není důležité. Důležité je, že v tu chvíli se opravdu snažila být pro Davida tou nejlepší mámou.

David musí dospět

Co ale on udělal pro to, aby byl „dost dobrým synem“? Kde je jeho zodpovědnost za vztah dvou teď už dospělých lidí? Kdy se začne snažit on? Kdy věnuje alespoň jednu myšlenku Bětce? Jak musí být jí, když řeší jeho průšvihy? Když jí lže do tváře? Když ze svých úspor platí jeho dluhy? Kdy se bude David starat o kohokoliv jiného než jen o sebe?

Možná neměl nejlehčí dětství a třeba se opravdu musel potýkat s příkořím. Možná, že mu opravdu doma nebylo příjemně – jeho otec byl příliš chladný a odtažitý a Bětka mu nedala prostor k samostatnosti. To je ale minulost. Teď má mnoho možností, co s tím dělat.

Mnoho dětí s velmi těžkým osudem vezme dospělost jako příležitost a možnost začít žít svůj život jinak. Najdou si práci, odstěhují se, žijí ve zcela jiném vztahu, než zažili doma. Chtějí pro sebe něco jiného. Ale to s sebou nese i velký díl odříkání, cílevědomosti, trpělivosti, ochoty obětovat své pohodlí, než dojdou, kam potřebují. Někdy nastoupí do terapie či jiného léčení. Chtějí zapracovat na sobě a svoji minulost uzavřít, ať byla jakákoliv. David byl ale zvyklý, že problémy za něj řeší rodiče. On nemusí nic.

Ačkoliv to může být pro Bětku ten nejtěžší a nejbolestivější výchovný moment v životě, je potřeba nechat Davida dospět. Nechat ho přijmout zodpovědnost za vlastní život, za jeho rozhodnutí, nezdary, omyly i úspěchy. David by měl pocítit, co se stane, když důsledky svých činů bude nést on sám. Možná skončí v léčebně, ve vězení, bude bezdomovec.

Možná dopadne velmi špatně… a Bětku tohle pomyšlení prozatím ničí daleko víc než pomyšlení na jeho současný způsob života. Alespoň nefetuje. Alespoň má čas od času práci, říká si v hlavě. Jedno je ale jisté. Dokud bude Davidovy problémy řešit ona, pravděpodobně se je sám řešit nenaučí. Nevyroste. Nedospěje a svoji zodpovědnost nepřijme. A dost možná k černému scénáři stejně dojde.

Odpuštění a hranice

David se rád zbavil své zodpovědnosti, protože Bětka ji na sebe doposud přijímala. Teď už ale nechce. Ví, že možná nějakou výchovnou chybu udělala. Ale kdyby se na to měla dívat z této perspektivy, David těch chyb udělal daleko více. Bětka k němu přistupovala vždy s láskou a péčí, David je sobec. Teď to vidí. On si dělá, co chce, a čeká, že jeho průšvih vyřeší jiní.

Víc než provinilost teď cítí vztek. Za to, že tak dlouho věřila pocitu, že může za jeho nešťastný a neúspěšný život. Cítí vztek, že se musela před svými kamarádkami stydět, když se měl stydět on. Je naštvaná, že po tom všem, co pro něj udělala, se k ní chová tak špatně – lže, není schopný si odepřít ani na malou chvíli své pohodlí, nevadí mu, že se kvůli němu ona i jeho otec cítí špatně. Že ji tak dlouho nutil mlčet o jeho nezdarech. Že v ní vyvolal pocit špatné matky. Ale byla to ona, kdo se radil s psycholožkou, byla to ona, kdo četl knihy o výchově, byla to ona, kdo brečel po nocích a hledal způsoby, jak mu pomoci. David se nikdy skutečně o nic nesnažil. Nechal se unášet a dělá to doteď.

Postupně, po malých krůčcích si Bětka připouští myšlenku, že je David dospělý člověk. Je možné, že jako dítě zažil příkoří ať už od ní, nebo od svého otce, ale stejně tak dostal desítky šancí, jak začít žít lépe. Čestně, bez dluhů či alkoholu. Bez lží. Žádnou z nich nevyužil. Bětka postupně zkouší o svých myšlenkách a obavách mluvit otevřeně. S psycholožkou, které věří. S nejlepší kamarádkou, které poprvé u vína byla schopná říct, jakého syna vychovala.

Bála se, že v jejích očích bude ztělesněným selháním. Od kamarádky ale přišlo porozumění. Dokonce jí řekla, že v širší rodině má též takového příbuzného – a nikdo jeho chování nepřipisuje na vrub rodičům. Poprvé cítí úlevu. Už nechce řešit život svého dospělého syna. Ona udělala vše tak nejlépe, jak dokázala. Pokud udělala chybu, snažila se ji napravit. Pokud udělala chybu, o které neví, je jí to líto, ale ne tolik, aby si to vyčítala. David má kdykoliv možnost za ní přijít a pokusit se domluvit na nových pravidlech. Pokusit se řešit svůj život jako dospělý. Teď je to ale na něm.

David dostal ultimátum. Buď si najde práci, bude přispívat na nájem a jídlo, nebo půjde z domu a bude se o sebe starat sám. David to přijal. Nebylo to první ultimátum, které doma padlo. Bylo jich nespočet. Ale tentokrát to bylo jiné. Tentokrát znělo daleko drsněji. Definitivně. Tentokrát cítil, že opravdu nemá na vybranou. Pláč a omluvy vždycky zabraly a bylo mu prominuto. Tentokrát nic.

Je to opravdu naposled? Vážně by mě vyhodili z bytu? Copak chtějí mít za syna bezdomovce? Přece by se o mě matka nepřestala starat? honí se Davidovi hlavou. Možná, že poprvé pocítil opravdu strach z toho, co provedl. Poprvé měl pocit, že si bude muset pomoci sám. A možná ne – průšvihů nadělá ještě spousty, ale tentokrát opravdu sám za sebe. Tentokrát už to nebude jeho matka, kdo se bude omlouvat.

Bětka začíná poprvé po mnoha letech cítit úlevu. Odpustila sobě. Udělala vše, co bylo v jejích silách, s tím nejlepším úmyslem. Byla dost dobrá matka. Teď je řada na Davidovi, aby byl dost dobrý syn.

Všem Bětkám, které se zatím viní za to, že způsobily chování svých odrostlých dětí, moc přeji, aby si odpustily a nechaly své děti dospět a přijmout zodpovědnost za jejich život. Aby odložily ten tíživý pocit provinilosti a nechaly minulost minulostí. Aby se jim po přečtení tohoto článku alespoň trochu ulevilo. Aby mohly prožít pocit, že nejsou zodpovědné za životní rozhodnutí svých dětí, pokud ty jsou již dávno dospělé, a mohly si dovolit být šťastné bez provinilosti, která jim nepatří.