Vědomí konce

Konce mě vždy fascinovaly. Nejenom smrt, ale i jiné konce, kterých denně zažíváme nespočet. Jak s nimi nakládáme? Bojíme se jich? Dojímají nás, odmítáme je, raději odcházíme dřív, než nějaká událost skončí, nebo procházíme skrz? A proč by to mělo být důležité? Způsob, jakým nakládáme s tím, co končí, určuje to, jak bude vypadat náš další prožitek.

Ve filmu Zbrusu nový zákon všem lidem na zemi přijde jednoho dne esemeska s množstvím času, který jim zbývá. Samozřejmě to vzbudí rozruch. Hlasatelka v televizních novinách oznamuje: „Po přijetí zprávy nepřišly tisíce lidí do práce. Co se zbytkem života, ptají se na sociálních sítích?“

Někdo nechtěl změnit nic. Jiný se dozvěděl, že mu zbývá dvanáct let, a rozhodl se postavit Titanic ze sirek. Rekordman se sto dvěma zbývajícími lety se stal celebritou. Mladík, který měl před sebou šedesát dva let, začal dělat bláznivé věci a bezmezně si užíval, že se mu nic nemůže stát. Za zmínku stojí i scéna, kde se mladá ošetřovatelka dozví, že jí zbývá pouze šedesát čtyři dnů a starému pánovi na lůžku ještě přes dvanáct let. Zhroutí se kvůli té nespravedlnosti a starý pán ji utěšuje objetím.

Podobná zpráva nám na mobilu nejspíš nepřistane, ohraničení určitého časového úseku ale můžeme využít i směrem do minulosti. Známá mi vyprávěla příběh svého klienta, který se už několik let „plácá“ v rozhodování mezi dvěma partnerkami. Protože jí už došly nápady, jak mu během sezení pomoci, nabídla jsem jí, aby společně zkusili vizuálně znázornit život onoho klienta. Možnost uvidět, kolik svého času už strávil v paralýze, která ho ovládá a se kterou se zřejmě ztotožnil, mu třeba pomůže se pohnout z místa.

Pět pozvání

Přemýšlení o smrti může mít hluboký a pozitivní vliv nejen na to, jak umíráme, ale i na to, jak žijeme. Frank Ostaseski je autor, jehož knížkou Pět pozvání jsem se inspirovala k tomuto článku. Sám se během života dostal ze sféry ambiciózního sportovce ke zcela jiné oblasti: stal se profesionálem při doprovázení lidí na onen svět. V USA založil první zen hospic, kde nabízí služby pro umírající a jejich blízké.

Je zastáncem myšlenky, že moudrost smrti nám může pomoci žít kvalitnější život a pomáhat nám žít s každodenní nejistotou a pomíjivostí. Základem jeho přístupu je buddhistické učení: vše neustále vzniká a zaniká, okamžik za okamžikem. Sám přišel o rodiče ještě v dětství a dospěl k závěru, že praktikováním každodenní všímavosti a soucitu rozvíjíme prospěšné duševní, emoční a tělesné kvality, které nás připravují na setkání s nevyhnutelným. Díky těmto metodám jsem se naučil nenechat se paralyzovat utrpením svého raného života, ale umožnil jsem mu stát se základnou soucitu uvnitř mne samotného, píše ve své knize.

Frank viděl umírat tisíce lidí z nejrůznějších tříd, různých postavení i věku. Lidi odmítající, frustrované a litující, ale i ty, kteří několik dnů před smrtí dosáhli neuvěřitelné transformace. Asi bychom si řekli, že to už bylo pozdě, ne? Ano, možná. Ale ta důležitá zpráva je: pokud je to možné v momentě smrti, pak je to možné i během života, tady a teď. Ti lidé ho naučili, že smrt není jen lékařská událost, ale čas růstu, dokončení procesu proměny. Každý z nás máme pro tuto cestu již teď vše, co potřebujeme. Nemusíme se měnit na nikoho speciálního ani čekat na svůj konec.

Jeho pět pozvání je vlastně pět principů, s jejichž pomocí lze poznat, co nás smrt může naučit o životě:

1. Nečekejte

Tento princip je podle Ostaseskiho lékem na lítost a cestou k naplnění. Během života si neustále představujeme, že smrt přece přijde později, že se nás teď netýká. Držíme si ji v uctivé vzdálenosti od těla. Když lidé umírají, snadno si uvědomí, že se počítá každá minuta a každé nadechnutí. Pravdou však je, že smrt je s námi v každém okamžiku. To nás může děsit i inspirovat. Pokud posloucháme opravdu pozorně, uslyšíme: Nečekej.

2. Všechno vítejte, nic neodmítejte

Když si na zeď vystavíme citát Carpe diem (Užívej dne), neměli bychom rovnou dopsat i Memento mori (Pamatuj na smrt)? Jsou to opravdu protiklady? Můžeme prožívat celistvost, pokud jednu půlku celku zavrhneme? A může nám ono přijetí faktu, že vše skončí, dokonce něco přinést?

Když jsme otevření a přijímající, máme najednou na výběr, jak budeme reagovat na to, co přichází. Nemůžeme být svobodní, pokud nějakou část svého života odmítáme. Toto pozvání nás pobízí, abychom kultivovali určitý druh „neohroženého přijímání“, zbavili se role oběti a vítali ve své otevřenosti paradoxy, jiné názory i svoje utrpení a tolerovali neznámé.

3. Prožívejte celou svou bytostí

Představme si, že jsme na velký pevný karton vytiskli naši vlastní fotku v životní velikosti, navíc ve 3D, která obsahuje všechny stránky naší osobnosti. A teď ji laserem rozdělíme na tisíce malých kousků puzzle. Když ho chceme znovu poskládat dohromady, budeme se probírat jednotlivými dílky. Začneme těmi, které jsou pro nás snadno rozpoznatelné. Potom však narazíme na kousek, který se nám nelíbí, třeba náš strach. A zamyslíme se: ne, ten tam nedám. Nebo v ruce najednou držíme své předsudky. A ty jsou přece zlé, že? Pokud bychom takto pokračovali, popisuje Ostaseski, po chvíli bychom se koukali na děravou postavu, ve které bychom se nepoznali.

Tady nás autor zve k přemýšlení o naší celistvosti. Tu však nelze zaměňovat s dokonalostí – myšlenka celistvosti pouze říká, že žádná část nás samotných by neměla zůstat opomenuta. Přijetím všeho potom můžeme svou vnitřní celistvost zrcadlit ostatním a stát se branou k širšímu spektru možností. Staneme se autentickými a to vytváří důvěru v našich vztazích.

Svá vnitřní dramata máme spíše pozorovat, naučit se s nimi pobýt v míru. Pokud se je snažíme odstrčit, udržujeme je naživu, ale nikdy se z nich nepoučíme. Moudře říká, že nás neprobouzí bolest, ale pozornost, kterou jí věnujeme.

4. Uprostřed toho všeho spočiňte

Často si říkáme, že se zastavíme, až bude vše hotovo. Spát můžu v hrobě, ne? Věříme, že spočinout budeme moci, až když změníme své okolnosti. Toto učení nás ale zve, abychom našli místo, ve kterém spočineme, bez nutnosti změny v našich životech. Ono místo je nám neustále k dispozici: stačí k němu obrátit plnou pozornost.

Že se mnozí z nás spočinutí bojí, je tak trochu téma dneška. Bojíme se, píše Ostaseski, že budeme nepovšimnuti anebo že prázdnota, které se tolik bojíme, vystoupí na povrch. A tak si z neustálé aktivity děláme fetiš, který nám pomáhá odhánět nejistotu a přináší falešný pocit bezpečí.

Když se na svých seminářích někdy ptá vyčerpaných zdravotnických zaměstnanců, co jim vyčerpání přináší, po fázi odmítání se někdy dostaví i upřímné odpovědi: Ostatní mě vidí jako pracovitého a užitečného, jsem pochválen. Když jsem utahaná, znamená to, že na mně záleží. A občas někdo přizná, že mají pocit, že je má někdo rád, protože je lituje.

Zastavením můžeme narušit cyklus našich myslí, našich „strojů na přání“, a můžeme se stát aktivními jiným způsobem: zdrojem naší aktivity bude nově náš vnitřní klid.

5. Rozvíjejte mysl, která neví

Můj oblíbený princip nevědění. Kdo by si jej chtěl plést s nedostatkem informací, vysvětlím: jedná se o snahu udržet si mysl zvídavou a otevřenou údivu, takovou, která se nechá překvapit čímkoli, co přijde.

Je mým neskromným přáním, abychom se tímto principem inspirovali častěji, během studia, ve výchově, ve vztazích. Možná bychom tak nelpěli na svých rolích „odborníků“ a vytvářeli bychom mnohem větší prostor ve vztazích pro kreativitu a pochopení. Ale vědět je v naší kultuře mocný nástroj, protože se zuby nehty automaticky bráníme neznámému a hledáme záchytné body.

Pomíjivosti, vítej

Co nám může přinést, když se s konci a pomíjivostí spřátelíme? Konec bojů s našimi představami. Přijmout pomíjivost je těžké, protože přirozeně vyhledáváme stabilitu a jistotu. Že se všechno neustále mění, v nás vyvolává úzkost, protože trváme na svých představách o tom, jak by věci měly být, a nevšimli jsme si, že moment, ve kterém jsme si je vytvořili, je dávno pryč. Pokud se naučíme žít víc v souladu s neustálou změnou, přestaneme lpět na krátkodobých požitcích a manipulovat podmínkami svých životů, abychom jich dosáhli a vzápětí se pouštěli do nového hledání, protože jejich efekt nikdy netrvá dlouho.

Ostaseski nám připomíná: narození skončí smrtí, hromadění rozptýlením a vztahy odloučením. Zastává názor, že prosté pojmenování toho, co se děje v tomto okamžiku, má nesmírnou moc, protože namísto trvání na původní představě můžeme přestat bojovat. A proč přestat bojovat, až když umíráme?

Co dalšího nám vědomí konečnosti může přinést? Například přeuspořádání priorit. Některé věci stoupnou na hodnotě (vlastní život, život někoho jiného), začneme si vážit svého času a přemýšlet, jak a s kým ho chceme strávit. Možná začneme brát své snažení a neúspěchy víc s lehkostí a nebudeme se brát tak vážně. Možná zjemníme, uklidníme se, přestaneme lpět na věcech, ale začneme si více užívat samotný proces, stávání se, průběh života, ne jen dosahovat cíle.

Neopomeňme pocit propojení se zbytkem světa. Vědomí, že všichni umřeme, tudíž jsme na jedné lodi, může přinést mnohem větší laskavost a vzájemnost.

Zkusíme‑li žít s vědomím konečnosti všeho na světě, bude to mít vliv na naše rozhodování. Zjistíme, že toho tolik ve skutečnosti nemusíme. Možná vznikne potřeba změny. Signálem může být, třeba když si říkáte: Ať už to skončí, ať už je to za mnou (často to bývá něco, co jsme předtím hodně chtěli, o co jsme hodně usilovali). Tehdy může být užitečné se znovu zamyslet, zda chceme pokračovat v tom, co děláme, anebo je to už v našem životě na obtíž.

Lehkost, volnost, prostor. Když se rozhodneme něco ukončit, mnohdy spatříme nové možnosti, někdy novou naději. Znáte to, jak ty vztahy najednou začnou zázračně fungovat, když se rozejdete? Anebo jaký je to osvobozující pocit, když víme, že můžeme dělat, co se nám zalíbí, když víme, že někoho už nikdy nepotkáme? Začne proudit nová energie. Možná to zní paradoxně, ale můžeme určitým způsobem obživnout a nabýt dojmu prostoru. Kolegyně odcházející z vedoucí pozice, která ji dlouhodobě neuspokojovala, hned vzápětí dodala: Už teď se mi ulevilo, už mám zase nové nápady a chuť do práce!

Vědomí konce si zahrává s našimi rolemi a relativizuje je. Díky němu se stáváme autentičtějšími, opravdovějšími, navíc na povrch může vystoupit širší identita než ta, kterou si oblékáme denně. Ostaseski popisuje, jak spousta pacientů v jeho hospici mluví o tom, že je hranice jejich staré identity již neomezují. Dokládá to například příběhem o pacientovi, který si celý život zakládal na své galantnosti a dobrém vychování, avšak k velkému překvapení svých blízkých začal na smrtelné posteli klít a osahávat sestřičky.

A konečně, možná oceníme hodnotu pomíjivosti, protože najednou uvidíme, kolik je situací, ve kterých na ni spoléháme: skončí nemoc, nudný večírek, zkouška, stresující porada, přírodní katastrofa a vystřídá je něco nového.

Lze to „trénovat“?

Buddhisté považují za nejlepší trénink práci s vlastním dechem, který nám nabízí spoustu začátků a konců a máme ho vždy s sebou. Je nám všem společný, všude na světě se můžeme společně s někým jiným naladit na svůj dech, nezávisle na jazyku a náboženském vyznání. Cvičení s dechem a zaměřováním se na něj nás postupně přivede ke zklidnění a naladění na tělo. Už tím trénujeme svou pozornost, která se stává pružnější, a my můžeme jednat rozvážněji a klidněji.

Řekla bych, že abychom dosáhli něčeho z toho, o čem tady mluvím, nemusíme být nutně buddhisté, hodiny sedět a meditovat a tvářit se, jako že kontemplujeme nad smyslem života. Ale myslím, že jakýkoliv kontakt s tématem konců či smrti nám může být prospěšný. Říká se, že milujeme napětí ve filmech a horory, protože nás s tématem smrti konfrontují. Těmto metodám já sice neholduji, ale možná i to je pro někoho vhodný způsob.

Osobně se raději budu řídit radou autora výše zmíněné knihy: buďme odvážně přítomni. Nebojme se o těchto tématech číst, nevyhýbejme se přátelům, kteří někoho ztratili, zajděme si na procházku na hřbitov. Kdo má sklony k větší akčnosti, může si zajít do kavárny v Bangkoku, kde si může mimo jiné vyzkoušet pobyt v rakvi. Pokud tam vydrží aspoň tři minuty, dostane slevu na kávu. Na výběr jsou nápoje s názvem Zbývá týden, Poslední den a další. Kavárnu založil doktorský student filozofie jako součást svého výzkumu. Chtěl zvýšit povědomí o naší smrtelnosti a přimět nás k uvědomění si své lidskosti. Když totiž víme, že brzy zemřeme, nikdo zbylý čas nevyužije k tomu, aby ještě rychle někomu jinému uškodil.

A zase je to v každodennosti

Sam Harris, od kterého čerpám spoustu inspirace, nás vybízí, abychom se zamysleli nad vším, co v životě zakoušíme naposled. Samozřejmě, život sám jednou skončí, ale ještě dlouho předtím zažijeme zkušenosti, které budou poslední svého druhu a které nyní bereme jako samozřejmé.

Řekněme, že jste čerství rodiče a dítko vás v noci co chvíli budí. To je náročné, ale ano – i tady bude jedno z vašich vstávání poslední. A uvědomění této jedinečnosti může výrazně změnit povahu vaší zkušenosti. Je najednou něco vzácného a sladkého dokonce i na tom, že máte kruhy pod očima a po ránu je z vás zombie. Je možné, že vám to dokonce bude chybět.

Všechno v životě děláme s konečným počtem opakování. Všechno. I přesto máme sklony brát i nádherné momenty jako samozřejmé. Zbytek času se pouze snažíme dostat do stavu, kdy je to za námi.

Tim Urban vytvořil poster, který znázorňuje 90 let lidského života v týdnech. Každý řádek má 52 čtverečků a na papíře je 90 řádků. Dívat se na takovýto papír je někdy znepokojivé, ale může to být i velmi provokující a povzbuzující. Zapíchnout prst do bodu, kde se zrovna nacházíme. Nemůžeme tušit, kolik těch čtverečků nám ještě zbývá, a přesto předpokládáme, že máme takto dlouhý čas. Navíc si vyhrazujeme právo na 90 dobrých let. Ničím z toho si ale nemůžeme být jisti.

Co ale vědět můžeme, je to, že každá jednotlivá věc, kterou uděláme, příjemná nebo nepříjemná, bude jednou udělána naposled. A jen málokdy budeme vědět, že tomu tak bylo. Kdy jste naposled plavali v moři? Nebo se šli projít jen tak? Zkuste si to během dne, každá z činností má takovou povahu. V určitém smyslu je vzácné úplně všechno, i když se to tak zprvu nejeví.

Zkusme se víc zabývat tím, když někoho potkáme poprvé a potřeseme mu rukou. Když někomu děkujeme, soustřeďme se o trochu víc na to, že to myslíme vážně. Napojme se o trochu víc na svůj život pomocí své pozornosti. Kdykoliv jsme ztraceni v myšlenkách a všimneme si toho, udělali jsme další krok k vědomějšímu prožívání. Na začátku to může být náročné a stát nás jisté úsilí, ale postupně to bude jako probuzení ze snu. A na rovinu, kolik úsilí stojí takové probuzení?

Není nezvyklé, že se podobné probuzení stane, když se potkáme se smrtí, s oním definitivním koncem, a najednou buď okamžitě přestaneme dělat věci, které dělat nechceme, anebo si začneme vážit těch, které máme. Navíc s nebývalou pokorou a laskavostí. Příběhů o překonaných smrtelných nemocích, návratech z půli cesty na onen svět a probuzení do nového světa plného vděčnosti je spousta. Myslím ale, že nemusíme čekat na bílé světlo ani mimotělní zážitky, abychom toho mohli dosáhnout. Zkusme pro začátek pozorovat konce kolem nás: konec nádechu, výdechu, programu dne, jídla, rozhovorů, setkání a jen vnímejme, co to s námi dělá.

Jak dopisuji tento odstavec, vidím, že mi na dně hrnku zbyl už jen poslední lok kávy. Trochu mě to rozmrzí. Ale nedá se nic dělat, článek je hotov, káva dopita, a já se jdu podívat po nějakých nových začátcích.