Vědět nestačí
Už tušíte, kde leží kořeny vašich problémů? Ke změně vedou tři další kroky.
„Mám problém se zpracováním svých myšlenek,“ napsala nám do redakce čtenářka Monika. „Přijdu si jako to dítě, které se bojí, že něco provedlo, a čeká, že na něho budou rodiče naštvaní a že už ho nemají rádi. Naučilo se být naštvané a uražené, protože ukázat bolest znamená od rodičů nepochopení a ujištění, že chyba je jen na jeho straně – nepřijde objetí a pocit, že to není konec světa. Bohužel se mi tento vzorec opakuje neustále dokola v ostatních vztazích, hlavně ve vztazích se ženami. Nevím, jak z toho ven. Přijde pocit, že jsem ta nejhorší na světě, odmítaná, špatná a za vše můžu já. Nejdřív je ve mně hrozná křivda, s tou osobou končím a nikdy ji už nechci vidět, jsem naštvaná. Pak přijde lítost a uvědomění, že se tolik nestalo. Snažím se té osobě zase zavděčit a to mě štve. Jak odejít z naučeného chování? Už si nevím rady. Jen si to uvědomuji.“
Dobrý den, Moniko,
rád bych vám hned úvodem složil poklonu. Jste velmi dobrý pozorovatel. To je vzácné – lidé mají častěji tendenci o svých problémech spíš spekulovat než je popisovat. Váš popis toho, co se ve vás odehrává, je jasný a srozumitelný. Je i stručný, ale přitom vyčerpávající. Odvedla jste pořádný kus práce.
Teď je třeba udělat další krok a od pozorování se posunout k vytváření podmínek pro změnu. Jen si uvědomovat, co se ve vás odehrává, totiž ke změně nestačí. Proces, který je před vámi, bych rozdělil do tří kroků.
1. Přestaňte se ztotožňovat se svým zraněním
První krok procesu je nenápadný. Je to malá změna v uvažování o svém prožívání. Posun od jsem jako malá holka k je ve mně malá holka. Rozdíl je v míře identifikace.
Abychom mohli se svým vnitřním dítětem pohnout, musíme z něj vystoupit. Přestat se s ním ztotožňovat. I když v sobě máme každý nějaké to vnitřní zranění, nejsme jen sumou našich vnitřních zranění. Jsme víc.
Jsme mnohem komplexnější a kromě oné zraněné polohy máme na výběr nesčetně jiných vnitřních poloh (třeba polohu laskavého průvodce), ke kterým můžeme sáhnout, abychom se o to nepochopené a nejisté v nás postarali.
V okamžiku, kdy se silou oné bolestné emoce necháme strhnout a ztratíme povědomí o tom, že jsme mnohem víc než jen naše aktuální bolest, ztrácíme možnost si jakkoliv pomoci.
Onen posun od jsem zraněná a nejistá k teď je tu bolest a nejistota vám může pomoci neztratit se a nepropadnout bezmoci.
2. Připusťte, že si můžete pomoci
Druhý krok procesu je odmítnutí role oběti a angažování se k vlastní záchraně.
Je možné, že váš problém sahá do raného dětství. Že jste se jako malé dítě dostala do situace, ze které jste si tehdy nemohla pomoci sama, protože jste na to ještě nebyla zralá. Potřebovala jste rodiče a jejich pochopení, ujištění a podporu… a ona nepřišla, minimálně ne v podobě, která by vám byla užitečná.
To se stává. Vlastně se to stane každému – ať už jako dítěti, nebo jako rodiči. Tehdy jste s tím nemohla nic dělat, ale teď už vám nic nebrání poskytnout si podporu sama. Tedy nic kromě toho, že to nejspíš neumíte, protože jste nedostala dobrý mustr. Ale to je překonatelná potíž.
Dokážete být sama sobě lepším, laskavějším a soucitnějším průvodcem, než vám kdy mohli být vaši rodiče? Jistě! Nikdo jiný pro to nemá lepší předpoklady. Chovejte se ke svému zraněnému já způsobem, jakým byste chtěla, aby se k vám v dětství chovali vaši rodiče. Nepůjde to hned, ale když budete chvíli zkoušet, najdete tu správnou podobu sebepodpory, která bude fungovat.
Nesnažte se vyléčit svá vnitřní zranění. Člověka to fixuje na bolest, strhává to pozornost k tomu, co bylo a co nejde změnit. Raději se zaměřte na to stát se sobě samé dobrou průvodkyní, aby se vaše nejisté já – kdykoliv se začne bát a začne „šílet“ – mělo o koho opřít a kde se uklidnit. Vaše zranění se pak postupně zahojí sama.
3. Začněte každý den znova
Třetí krok je pak ten nejjednodušší i nejtěžší zároveň – vytrvat. Onen proces budování si důvěry k sobě samé chvíli trvá. Nedá se to ošidit a chce to trpělivost. Ještě nespočetněkrát se dostanete do situace, kdy se začnou spouštět staré vzorce, a vy budete muset nespočetněkrát uklidnit a utěšit samu sebe, než vám to přejde do krve.
Je to stejné jako učit se řídit. Dostat řízení do krve taky chvíli trvá. Nejdřív děláte vše vědomě a koncentrovaně a až časem se z řízení stává něco automatického, na co nemusíte myslet. Než si zautomatizujete sebepodporu, také to chvíli trvá, ale postupně se i z toho stane vaše nová přirozenost.
To je stav, kam se chcete dostat: stav, kdy vás už nejistota bůhvíjak netrápí, protože kdykoliv se v zárodku objeví, mimoděk se o sebe hned postaráte, aniž byste tomu musela věnovat mnoho pozornosti.
Máte před sebou tedy ještě dost práce, ale nezoufejte, tu těžší část už máte za sebou. Dokázala jste se podívat na svou bolest a neuhnout před ní. To je těžší, než se zdá. Podívat se zpříma na svou bolest a neuhnout před ní – to dokáže jen bojovník. Takže nejste jen ta malá holka, jste i bojovnice! Pamatujte na to, až se objeví vaše zraněné já.
Označ text a CTRL + Q pro-highlight. Nebo kus textu uvnitř highnutého pro dehigh..