Vědět, co je správně

Nedávno jsem se ptala účastníků na školení: Když někdo ve vašem okolí udělá přešlap, omyl nebo chybné rozhodnutí, co vůči tomuto člověku cítíte? Co mu říkáte? Vyčítáte mu to? Odpovídali: No samozřejmě, že ne. Chybovat je úplně v pořádku. Je to normální součást práce. Je jasné, že napoprvé se nedá udělat všechno správně.

A co když uděláte chybu vy sami? Jak se k sobě chováte? Odpovědi už tak rychlé a automatické nebyly. Někteří tvrdili, že to mají stejně – dokážou si odpustit, mluví k sobě vlídně a shovívavě. Jiní přemýšleli: Jak se vlastně stavím k sobě a svým chybám? Co po sobě chci? Jaké požadavky na sebe mám? Dovolím si dělat ve svém životě pokusy? Odpouštím si selhání? Co si myslím o svém neúspěchu?

Z bláta do louže

Po pěti letech jsem změnila práci, líčila mi svůj příběh Katka. Stálo mě to velkou odvahu a minimálně dva roky, než jsem se definitivně rozhodla. Od začátku jsem cítila, že mi tam není dobře. Nesedla mi pracovní náplň, vedoucí ani kolektiv. Výpověď jsem měla napsanou několikrát, vytiskla jsem ji teprve před čtyřmi měsíci.

A víte, co se stalo, když jsem si našla jinou práci? Bylo to ještě horší. Je mi tam strašně, nesnáším to, ale mám pocit, že odejít už nemůžu. Vždyť mě nikde nevezmou, když ukážu, že takhle rychle měním práci. Nechápu, jak jsem mohla být tak hloupá! Co jsem čekala, že se stane? Doma mi říkali, že jinde taky bude chleba o dvou kůrkách. Asi jsem je měla poslechnout…

Aleš se nedávno rozešel se svojí přítelkyní: Nebyl to dobrý vztah, vím, že ne, ale teď je mi z toho zle. Necítím se dobře. Jsem prostě sám. A mám pocit, že je všechno jenom horší. Třeba to byla holka mého života. Třeba to stálo za to ještě zkoušet? Co když jsem udělal svoji životní chybu?

Některé články se věnují rozhodnutí: jak se přiklonit k jedné z možností, když každá má svá pozitiva a negativa. Tento článek se ale zaměří na situaci poté – po rozhodnutí, které se nemusí ukázat jako správné. A nebojte, nebudu psát o tom, že všechno zlé je pro něco dobré. Budu se věnovat spíše odpuštění, vlídnosti a pochopení, které bychom si v těchto chvílích mohli dát.

Chyby se dějí

Ono to ale není jen tak, odpouštět si chyby, nedokonalosti nebo rozhodnutí, která alespoň prozatím nemají jednoznačně pozitivní odezvu. Častokrát to znamená zcela jiný myšlenkový přístup než ten, který jsme poznali jako malé děti, dospívající a vlastně i jako dospělí.

Školka, škola, práce. Sportovní kroužky. Mnoho z nás nemělo to štěstí, že chyby se odpouštěly. Můžeš to zkoušet, ale tvoje cesta by měla být úspěšná. Neúspěch vyvolává otázky a pochybnosti. Když se ti nedaří, děláš něco špatně a musíš se snažit víc.

Častokrát jsme možná byli vystaveni srovnávání s jinými dětmi, v dospělosti to pak mohou být vyčítavé či kritické pohledy vedoucích nebo kolegů. Nesouhlasné, koutkem úst pronesené komentáře kolemjdoucích. Slova a věty, kterými nám ostatní dávají najevo: Děláš to špatně. Nejsi dost dobrý. Dělej se sebou něco.

Někteří šťastlivci mají možnost pracovat s osvícenými kolegy. Pokud se stane chyba, mluví o ní. Nekritizují, nerýpou, netrestají. Neponižují dotyčného před ostatními. Ale ne všichni mají to štěstí. Ne všichni mají v hlavách najisto srovnané: Můžu dělat chyby. Nemusí se mi hned všechno povést, a hlavně nemusím všechno vědět. Můžu si dát čas se učit a určitě mi to nemusí jít rychle.

A to jsme jenom u práce. Mnohdy máme takové hodnotitele a kritiky našeho života mnohem blíž, mezi přáteli nebo v rodině, mezi příbuznými. A ono je pak velmi těžké se v sobě vrátit k myšlence, že se klidně můžeme rozhodnout špatně. Že klidně můžeme udělat chybu a ani jedno neznamená nic hrozného.

Přijměte své rozhodnutí

Katka i Aleš uvnitř sebe bojují s pocitem, že by neustále měli vědět, kam chtějí směřovat nebo jak chtějí žít. Měli by znát odpověď, co je správně, ještě než vůbec mohou zjistit, jaké varianty mají před sebou. Měli by znát všechny neznámé jejich životních rovnic.

Namísto pocitu, že jsou otevřeni tomu, co jim život přinese, prožívají úzkost, že se nedaří. Oba jako by se stále vraceli do předchozí situace. Přáli by si, aby to bylo jako dřív, protože co když je to teď špatně. Ale chyby jsou správně. Přešlapy, omyly, špatné pocity, z toho všeho se můžeme mnoho naučit.

Co si místo toho říct: Jsem rád za své rozhodnutí. Situace, ve které jsem byl, mi nic nepřinášela, naopak. Byla pro mě nějakým způsobem velmi náročná, vysilující a obtěžující. Zkusil jsem to jinak. Možná to ještě není ono, ale můžu být na sebe hrdý, že jsem vykročil vpřed. Alespoň se o sobě, o svém životě něco naučím.

Však si to jen představme – jakmile se do něčeho nového pustím, musí to být úspěch, jinak je to špatně. Asi tušíte, že bychom se toho o sobě příliš nedozvěděli, zvláště jako děti. Je obvyklé a zcela v pořádku, že se nám nějakou chvíli nedaří. Když se rozhodneme, že se naučíme malovat, nečekáme, že všechny obrázky budou hned perfektní.

Ale když zkoušíme vhodné zaměstnání nebo vztahy, mnohdy na sebe máme požadavek okamžitě poznat, že to je to pravé místo nebo pravý člověk pro nás. Vyčítáme si, že jsme to neprokoukli hned na začátku, že je s námi něco špatně. Ale možná se jen učíme, zkoušíme a poznáváme. Je to prostor pro další krok, informace, která nám pomůže se posunout.

Vyrovnávací strategie

Říkáte si možná: To se lehko píše, ale jak to mám v hlavě přenastavit? Co mám udělat, abych si to opravdu myslel/a? Prvním dobrým krokem může být realistické a věcné uvědomění toho, proč jsme změnu v našem životě udělali. Co se vlastně stalo? Jaká byla výchozí situace?

V návalu výčitek a úzkosti máme tendenci vracet se do bývalých prací nebo vztahů tím, že si minulost přikrášlíme. Zapomeneme na důvody, proč jsme změnu potřebovali či chtěli udělat. Pokud si realisticky popíšeme situaci, ve které jsme byli (třeba i situaci, ze které vzešla nějaká naše chyba), možná už teď vnímáme sami sebe vlídněji.

Měli jsme pro to důvod. Nevěděli jsme, co víme teď. Udělali jsme, jak nejlépe jsme v tu chvíli mysleli. Následně můžeme volit mezi dvěma typy takzvaných vyrovnávacích strategií: Buď se zaměříme na samotný problém, nebo na naše emoce.

Něco se nám nepodařilo. Jsme v situaci, která není jednoduchá, a dost možná ji po nějakou dobu ani nemůžeme změnit. Třeba teď musíme být chvíli v práci, ve městě nebo ve vztahové situaci, kde nejsme tak úplně šťastní, ale prozatím to nejde jinak. Co ale ovlivnit můžeme naprosto vždycky, jsou naše emoce a náš přístup.

• Jak současnou situaci přijímám? Najdu v ní pro sebe něco dobrého?
• Čím mi může prospět do budoucna? Můžu se tím něco naučit?
• Můžu v tom nějakým způsobem existovat spokojeně?
• Co pro sebe mohu udělat, aby mi v této chvíli bylo o něco lépe?

Katka je sice nešťastná ze svého rozhodnutí změnit práci, ale postupně se zaměřuje na faktické věci, které se v nové práci může naučit. Ačkoliv toho není mnoho, něco se přece jen najde. Snažila se pro sebe získat benefit: Na co si dám při dalším výběru práce pozor.

Zároveň pracovala na odpuštění sobě, jelikož zkrátka nemohla při výběrovém pohovoru zjistit plno věcí, které se dozvěděla až po nástupu. Dřív nevěděla, jak ve skutečnosti funguje oddělení, jaké tam jsou vztahy, jak direktivní a nekomunikativní je vedoucí. Znala jen zkreslenou realitu prezentovanou při pohovoru.

Aleš byl po rozchodu sám a nespokojený. Snažil se podrobněji zaměřit na své emoce, odkud vlastně pramení to, co prožívá. Začal poznávat sám sebe. Dal si čas, aby našel, co má rád – ne ve vztahu, ale sám. Poznal o sobě, že má velkou potřebu dělat druhé lidi šťastné, pečovat o jejich pohodu.

Byl přesvědčený, že tuto potřebu může plnit hlavně v partnerském vztahu, ale teď se začal realizovat i jinde: začal asistovat u chlapce s poruchou autistického spektra. Sám ani nečekal, kolik štěstí a naplňujících okamžiků mu to přinese.

Součást mého života

Oba příběhy jsou inspirované střípky skutečných životů, kdy jsou lidé postaveni do těžkých situací – když se rozhodli udělat krok vpřed, dostali namísto odměny políček. Životní lekci. Není žádný ideální postup, jak se s tím vypořádat. Jediné, co bychom dělat neměli, je stavět se k problémům zády a předstírat, že tam nejsou.

Čelit neznámému, nepříjemnému či bolavému, čelit našim chybám, omylům či špatným rozhodnutím je náročné a stojí to mnoho energie. Můžeme mít pocit, že nás tato situace válcuje, ale vždy se můžeme opřít o sebe a o to, co jsme se díky tomu naučili nebo naučíme. O jaké informace jsme bohatší, co pro sebe získáváme.

Chyby a omyly jsou v našich životech velmi důležité. Jen si představme, že bychom měli všechno vědět bez zkušeností: co v životě nechceme a nepotřebujeme, jací partneři pro nás nejsou vhodní. Až poté, co jsme si něco nepříjemného zažili na vlastní kůži, můžeme opravdu docenit některé nové či jiné kvality.

Třeba „až teď“ upřednostníme jiný typ partnera. Raději spolehlivého než akčního a nespoutaného. Raději introverta než extroverta. Nebo naopak. Zkušenost nás učí, v čem nám může být příjemně.

Pokud si zrovna teď vyčítáte, že jste něco měli či mohli udělat jinak, zkuste namísto toho přijít na to, v čem může být tato chvíle přínosem. Najít v nepříjemnosti kousek něčeho hezkého. Věřím, že i tato situace se za čas změní. Každý omyl, každý přešlap a každá zdánlivá chyba nás ale teď může něco málo naučit.

Pokud vám nějaký hlas v hlavě říká, že každá chyba je špatně, každý přešlap musí být potrestán, zkuste mu odpovědět: Vím, možná to nebylo nejlepší rozhodnutí, ale to nevadí. Bylo důležité a v tu chvíli se mi zdálo správné. I tak z toho něco získám. Možná ne teď, ale v budoucnu určitě. Za každou zkušenost děkuji. A hlavně… chválím se za to, že jsem byl/a tak statečná a zkusil/a jsem ve svém životě udělat změnu.

A já bych v závěru ještě chtěla vypíchnout, že jste stateční! Každý, kdo má odvahu vystoupit z něčeho, o čem ví, že je pro něj sice známé, bezpečné, ale nepříjemné, má velkou odvahu a kuráž. Každý, kdo vykročí a něco zkusí, má můj respekt, protože riskuje pád. Riskuje, že se něco nepovede, a přesto do toho jde.

Já věřím, že to vždy nakonec přinese nějaký ten sladký bonbon. Odměnu za statečnost. Něco, co vám pomůže onu nepříjemnou situaci zvládnout.