Věčně mladý

Lepší to mají – neřešme teď fyzickou kondici a nemoci – lidi z obou konců jedné speciální psychogaussovky. Mám na mysli tu, která má na ose x hodnotou N&O.

Abyste ušetřili čas, který byste vynaložili na gůglení, hned předesílám, že N&O je veličina mnou právě v tuto chvíli vymyšlená a znamenající nadhled a odstup. Skvělé na ní je, že hned jak si tohle přečtete, můžete ji s klidným svědomím zase zapomenout.

Jak vám půjde stárnutí?

N&O běžného člověka se, jak jinak, pohybuje v rozmezí dvou směrodatných odchylek sigma od statistického průměru hodnoty nadhledu a odstupu. (Uf! Dobrý! Neminula jsem se já povoláním?) V překladu to znamená (a takhle nic neříkající, jenom definici stvrzující, je spousta psychiatrické statistiky, řekla bych): Normální člověk má normální odstup a normální nadhled. Přičemž – a to už je mnohem lépe prakticky využitelná implikace – se toho do normálního vejde hodně. (Ty dvě směrodatné odchylky doleva a dvě doprava, čili dohromady čtyři, že ano.) Dost například na to, aby se moje milá pacientka R. mohla přestat trápit, že je nenormální a špatná, když bere všechno tak vážně a neumí se na věci a na sebe s lehkostí a tolerancí podívat z výšky.

A co jsou ty dva konce nadhledoodstupové křivky, v nichž pokud se najdeme, budeme stárnout pohodově? No, na pravém konci křivky mají své souřadnicové průsečíky lidé s nadprůměrně velkou schopností nadhledu a odstupu. Těm to stárnutí půjde jako po másle. Přijmou ho jako fakt a ještě v něm najdou pozitiva. Mimo jiné se například nebudou cítit jako středobody světa (záviděníhodně mladého světa!), na něž všichni koukají a na nichž je pácháno věkové příkoří. Nebudou centry zájmu sebe a všech ostatních, nebudou muset nepřetržitě někomu něco dokazovat, na někoho něco hrát, někoho o něčem přesvědčovat, někomu něco nalhávat, na prvním místě sami sobě. Poodstoupí ze středu časoprostoru a tím ze sebe sejmou tíhu velevážných úkolů a egocentrických očekávání. Vlastně je to takový pozitivní začarovaný kruh – říkejme mu kouzelný kruh, abychom vyzdvihli tu pozitivitu, když už jsme u toho zavádění nových pojmů. Přirozené stárnutí zredukuje naši sebestřednost a nesebestřednost pomůže přirozeně stárnout.

No a pak máme levý konec naší Gaussovy křivky, kam zas tak moc patřit nechceme, avšak je nutno uznat, že se stárnutím bychom to tam měli o hodně lehčí. Žádná nebo minimální schopnost odstupu, žádná nebo mizivá schopnost nadhledu, protože snížená schopnost čehokoli duševního. Třeba mentální retardace. Nebo demence. Ale do těchto vod se v této souvislosti nepouštějme. I když… Taková stařecká demence jako svého způsobu obrana, která nás proti naší vědomé vůli zachrání před strastmi uvědomování si stárnutí a vlastní smrtelnosti… No aha, mám téma na příští gerontočlánek!

Milý Herberte

Ale ne, nebojte! Nebude to dnes žádné pesimistické teoretické pojednání o geriatrických tématech. A už vůbec nebude o statistických pojmech, veličinách, zkratkách a zbytečně složitých abstraktních úvahách, jak by se podle úvodu mohlo zdát. Naopak, bude to opět jednou něco na způsob kazuistiky. A ten technický úvod byl možná trochu záměr. Kompenzace. Protože dnešní kazuistika bude trochu atypická. Ještě víc laická než jindy. Osobnější. Vlastně to bude dopis. Dopis jednomu mému dobrému kamarádovi v nejlepších letech. (Nečte to tady, nemá čas na takovéto zbytečnosti. A i kdyby, nepozná se. A pokud se naopak v mé kazuistice někdo poznáte, přestože se osobně neznáme, klidně se začněte považovat za mého kamaráda.)

Milý Herberte! (Bod číslo jedna. Kamarád se samozřejmě nejmenuje Herbert. A takovouto vystřízlivovací závorku si, prosím, domyslete za každou druhou větu.)

Když já ti to celé nevěřím. Nevěřím ti tvé mládí. Nebo lépe – nevěřím, že věříš, že o tohle při stárnutí, zrání jde, že o tohle jde v životě. Zůstat až do smrti zdravý, aktivní, výkonný, úspěšný a přitažlivý. Nechce se mi věřit, že bys dosud nebyl přišel na to, že lidské zrání znamená něco jiného než urputnou konzervaci mládí. A že řešením není obklopovat se stále mladšími a mladšími lidmi, milenkami zejména – aby ti potvrdili tvou bezčasost.

A vůbec, může sedmapadesátiletý chytrý a citlivý chlap za vrchol vztahového zážitku považovat společnou návštěvu luxusní trendové lisovny čerstvých džusů a za souznění společný zájem zůstat neposkvrněni fyzickým opotřebováním díky megadávkám ovocných a zeleninových vitaminů?

Milý Herberte, vlastně příliš nedůvěřuji té lásce ke tvé mladičké asistentce, jakkoli ti lásku moc přeji. Kdo by chtěl být sám, nemilovaný a osamělý? Ale nevěřím, nebo možná jen nechci věřit, že ti v tvých téměř šedesáti letech stačí tajné vášnivé polibky ve výtahu administrativní budovy tvého podniku. Že tě naplňují na déle než na onen slastný okamžik zapomnění všeho ostatního.

Nevěřím ti dokonce ani tvůj úsměv, Herberte. Minimálně ne ve chvílích, kdy z tebe cítím napětí a strach. Znám tě smutného a rezignovaného… Potřebuješ své periodické pády do deprese na to, aby ses aspoň tam na dně dotkl podstaty? Aby sis sáhl na něco opravdového?

Využívejte celý web.

Předplatné