Ve zlém světě

Třeba je svět v pořádku a stačí se na něj líp dívat.

Britský politik a lékař James Parkinson svým dementním pacientům pouštěl žilou. Lidem s chorobou, která nese jeho jméno, tak spíš než ke zdraví pomáhal do hrobu. Zatracujeme ho proto? Nikoli: chápeme ho jako významnou osobnost dějin lékařství. Současnému geriatrovi, který by nenasadil vhodnou medikaci a onemocnění tlumil méně, než je možné, bychom ale spílali, jakkoli se dopustil omylu s daleko menšími následky. Proč? Protože první nevěděl a vědět nemohl, zatímco druhý vědět měl, říkáme si s jistotou. Ta jistota je ale přílišná – a může škodit. Tomu lékaři, společnosti i nám samotným.

Parkinson si myslel, že třes a pohybové obtíže způsobuje zánět zhruba v oblasti, kde páteř navazuje na mozek, protože otok tlačí na některá nervová centra – a že pouštění žilou z horní části krku ten tlak sníží. Nevyčítáme mu nic, prostě omyl poplatný své době, řekneme si. Jenže i Parkinson počátkem devatenáctého století mohl najít knihy, které pouštění žilou zpochybňovaly – ale nenašel nebo jim nevěřil. Za zlé to Parkinsonovi nemáme; jsme tolerantní. Proč ale nejsme stejně tolerantní i k lékaři, který udělal chybu včera ve své obyčejné praxi?

Člověk je pozůstatkem diskurzů všech lidí, se kterými kdy mluvil, shrnul sémiotickou podstatu lidství Charles Peirce. Svým způsobem jsme všichni pozůstatky lidí, s nimiž jsme za svůj dosavadní život mluvili. Já, vy, Parkinson i onen imaginární geriatr. Stejně jako já nebo vy, i on jedná v intencích toho, co mu bylo za život sděleno všemi kolem. Kdyby se narodil v antice, měl by v oblibě pubertální chlapce, o pár tisíc let dřív by lovil mamuty, v současných Emirátech vzýval Alláha, v šestnáctém století vymítal duchy, v osmnáctém pouštěl žilou, v padesátých letech by operoval a dneska prostě dělá, kam ho medicínské vzdělání společně s nadřízenými a morálními názory, posbíranými všude možně, dovedlo.

Nám, kdo jsme citliví k lidskému neštěstí, kdo se chceme zasazovat za lepší svět, kdo bytostně trpíme při vědomí takové nepravosti, jakkoli se nás osobně netýká, tak nezbývá než vyvinit imaginárního lékaře a za své bezesné noci vinit společnost, která jej udělala tím, kým je.

Žádná společnost není dokonalá

Doba je zlá, chtělo by se říct – jenže je to pravda? Doba je v mnoha ohledech dobrá. Příjmy rostou a s nimi i životní úroveň většiny z nás. Máme co jíst, žijeme násobně déle než naši předkové, vyspělé zdravotnictví nejen zamezilo morovým ranám, ale vyléčí nám každou drobnou bolístku a fyzicky nás neohrožuje vůbec nic, s výjimkou pár psychicky postižených řidičů. Proč má tedy množství lidí pocit, že se svět nezlepšuje, případně rovnou spěje do záhuby?

Sebeupálení Jana Palacha vzbuzuje větší emoce než upálení Jana Husa. Dávnou historickou popravu vnímáme neutrálně, jako kolorit doby, zatímco nedávná křivda nám otvírá kudlu v kapse: bez staletého odstupu bolestně vnímáme, že se jí mělo předejít. Jakkoli hrůznost Husovy popravy z „objektivního“ hlediska převažuje Palachův dobrovolný čin, emočně události vnímáme opačně, protože jsme schopni se relativně snadno smířit s něčím, co chápeme jako dané, zatímco utrpení, jemuž bylo možné předejít, nás drásá. Osvětim si občas formálně připomeneme u příležitosti nějakého výročí, zatímco pro pobouření norským Barnevernetem stačí pár neúplných informací.

Podobné soudy se odvíjejí od našeho pohledu, nikoli od „objektivní“ skutečnosti. Všechno okolo nás funguje docela dobře – jenže tím silněji vnímáme, o kolik lepší by naše společnost mohla být. Zní absurdně, že i dneska lidé trpí materiální nouzí navzdory třetině příjmů, které odvádíme na daních, že i v našem zdravotnickém systému lidé trpí nemocemi a umírají a tak dále. Taková je ale situace roku 2019, stejně jako kdykoli jindy: něco je dobré – a zároveň téměř všechno potřebuje zlepšit.

Žádná společnost nefunguje dokonale. Otázka tak nezní, proč společnost není dokonalá, ale proč jsme (ještě) nezlepšili to či ono. Není ale chyba těch lidí okolo, že jsou tak necitliví, hloupí nebo zlí, že zlepšení společnosti brání?

Vlastní úsudek není jediný, názorů a cílů je moc

Hloupí a necitliví jsme do jisté míry všichni – a každý jinak. Když jsem se jako čerstvý majitel štěněte přidal do pár pejskařských facebookových skupin, zarazila mě brutalita, s jakou by většina diskutujících trestala ty, kdo zvířata týrají nebo se o ně nedokážou náležitě postarat. Pokud někomu zemřel pes, když ho majitel nechal zamčeného na slunci v autě, bylo by správné podobným způsobem – a navíc záměrně – popravit i majitele? Bylo by správné nechat dítě, které trápí (škádlí, mučí – rozhodnout se musí čtenář sám) psa, rozsápat šelmami? Drasticky mučit majitele množíren psů, cirkusů nebo jiných zařízení, kde zvířata trpí?

Taková situace smývá rozdíl mezi hodným a zlým, citlivým a necitlivým. Pokud nenajdeme na obou stranách dostatek nadhledu, obviním já „zapřisáhlé pejskaře“ z nedostatku soucitu s (chybujícími) lidmi a oni mě z nedostatku soucitu s (nevinnými) zvířaty – abychom se poté vrátili každý do svého sociálního světa roztrpčení nebo znechucení, jak necitlivý nebo zlý je ten druhý.

Onen pocit „zla“ vyplývá z rozdílů mezi námi. Pro vegetariána Karla je zlý Mirek, že jí mrtvoly zvířat a jezdí do práce autem, zatímco pro Mirka Karel, že by zrušil sociální stát. Jana se stará o babičku a nemá peníze a shání zákazníky lichvářům s rychlopůjčkami, kdežto Monika z neziskovky po večerech vyplňuje žádosti o oddlužení a babičce ani nepopřála k narozeninám. Každý vidíme svět jinak – a protože ostatní nesdílí naše priority, logicky v nich nemohou dosahovat našich úspěchů.

Rozdíly mezi lidmi a nedokonalost jakékoli společnosti přitom nejsou o nic „zlejší“ než přírodní zákony. Z těch také koneckonců vycházejí: různost lidí nutně vyplývá z principů evoluce a nedokonalost společností z dynamiky komplexních systémů. Stejně jako nedává smysl vztekat se kvůli gravitaci, která nám nedovoluje létat bez křídel, nedává smysl ani vztek na doktora, který něco pokazil, nebo kohokoli jiného – a už vůbec ne na svět jako takový. Svět je zapotřebí přijmout tak, jak je. Můžeme se jej snažit přizpůsobit sobě, nebo se přizpůsobovat sami světu; můžeme si užívat svůj boj s osudem, stejně jako jej flegmaticky nechávat plynout – ale to vše s vědomím, že to tak zkrátka je a být má nebo musí.

Pokud ale vnímáme svět jako zlý, aniž by skutečně zlý byl, musí se ono zlo, které vnímáme, skrývat v našich očích. Samozřejmě ne proto, že bychom byli zlí sami – roli v tom hraje spíš citlivost vůči utrpení druhých, depresivita a podobné předpoklady. Právě ty ale můžeme změnit, abychom ke světu mohli přistupovat s trochu větší radostí a optimismem – což se přenáší na druhé, takže nakonec může pomoci i tomu světu.

Prvním krokem je si to uvědomit. Další inspiraci pak může nabídnout slavná kazuistika psychoterapeuta Miltona Ericksona:

Když ti teď vyprávím (a umím vyprávět opravdu chlácholivě), tak si přeji, abys mě spokojeně poslouchal: abys mě pokojně poslouchal, jak vyprávím o rajčatovém keři. Vskutku, je to zvláštní námět k vyprávění. Nejsi na něj zvědavý? Proč vlastně vůbec mluvit o rostlince rajčete? O tom, jak člověk zasadí do země semínko s nadějí, že vyroste v rajčatový keřík, z jehož plodů budeme mít radost.

Semínko saje vodu, což není nic moc náročného, protože déšť přináší klid a mír, úlevu a radost z pěstování květin a rajčatových keřů. To malé semínko, Josefe, pomalu bobtná, vyráží z něj kořínky plné řasinek. Možná ani nevíš, co to ty řasinky vlastně jsou: řasinky pomáhají rajčatovému semínku růst, vyklíčit, vyrašit nad zem, a ty mi, Josefe, můžeš naslouchat, takže budu dál vyprávět a ty budeš dál poslouchat, přemýšlet… přemýšlet, co všechno můžeš opravdu pochopit, máš tady svůj sešit i tužku – ale vraťme se k rajčeti, které roste skutečně pomalu.

Nevidíš, jak roste, neslyšíš, jak roste – a přece roste, ta první maličká lístečkovitá cosi na drobné lodyze, ty jemné chloupky na stonku. Ty chloupky jsou i na lístcích, tak jako řasinky kořínků, a rostlinka se díky nim cítí moc příjemně, je spokojená, jak jen si to můžeš u rostliny představit; a nevidíš ji růst a necítíš ji růst a vtom se na maličkém stonku rajčatového keříku objeví další drobný lísteček a pak další.

Možná – a teď skutečně mluvím trochu dětsky – možná se ta rostlinka skutečně cítí spokojeně a klidně, jak si tak roste. A roste každý den, roste a roste, je to tak příjemné, Josefe, hledět na rostoucí keřík, a nevidět jeho růst…

Milton Erickson tak mluvil k člověku, který svět mohl nenávidět docela snadno: byl vážně nemocný a blízko smrti, trpěl bolestmi a měl za sebou zkušenosti s neprofesionální a chybnou psychiatrickou péčí, která mu spíš uškodila než pomohla. Ericksonův hypnotický proslov s žádným z těchto faktů nepolemizoval, místo toho zdůrazňoval něco hezkého, pokojného, nadějného: růst docela obyčejného keříku.

Keřík jednou uschne a Ericksonův pacient zemře – ani před jedním není zdravé zavírat oči. Není ale prospěšné se tím zaobírat přehnaně. Člověku, který k tomu má sklony, tak může prospět se občas cíleně zaměřit na to, co je na přirozeném běhu věcí pěkné.