Ve špatném vztahu

Pája má za sebou sedmiletý vztah, z něj dvě děti. Je jí 42 let, zvažuje rozchod a současně se k takovému kroku nemůže odhodlat. Do redakce nám napsala: Partner je velmi sobecký a sebestředný člověk, kterého vůbec nezajímá můj prožitek, mé potřeby, existuje jen ON. Můj otec je v podstatě úplně stejného založení a já si asi nějak do partnera projikuji svého otce. Pořád jsem přemýšlela, co je to „lepidlo“ a pojítko, proč se už neodhodlám ke změně, a myslím, že to je to, že partner je teď blízko a já mám jakoby na dosah možnost se k němu přiblížit, podobně jako to bylo s tátou.

Velmi dobře v těch pár slovech vystihuje vztahovou situaci, ve které lidé občas přicházejí do terapie:

• Pro otce jsem nikdy nebyla důležitá. Teď si neustále nacházím partnery, pro které jsem v žebříčku priorit velmi nízko.
• Máma byla vzdálená, nedostupná, chladná. Stejná je moje manželka. Trpím, ale miluju ji a nedovedu si představit ji opustit.
• V dospívání byla moje hlavní myšlenka: Hlavně nemít takový vztah, jako měli naši. A teď, ani nevím jak, se pozoruji, jak přesně takový vztah žiju.

Pája uvažuje v dopisu i nad tím, jestli tu partnerovu nedostupnost vlastně nepotřebuje pro nějaký pocit vnitřního naplnění. Je to docela častá myšlenka lidí chycených v podobných partnerstvích. Ve skutečnosti to ale bývá spíš další způsob, jak sám sebe podezřívat ve smyslu „já jsem asi fakt nějaká vadná“. Protože pocit naplnění je to poslední, co lidé v takovýchto vztazích reálně cítí a zažívají.

Pokud je to skutečně tak, že v osobnosti partnera vidíme paralely s osobností rodiče a stejně tak v našich vztazích, ve hře občas bývá jakási ještě hlubší a schovanější síla: Chceme opravit, co tehdy nefungovalo. Chceme to napodruhé udělat jinak, správně, líp… a tentokrát si tu lásku zasloužit.

Ať ten příběh tentokrát dopadne dobře

Stává se to tehdy, když jako děti nedostaneme od rodičů to, co jsme potřebovali a po čem jsme toužili – lásku, přijetí, pozornost, zájem, péči, laskavost, pochopení. Obzvlášť pro malé děti je nemožné myslet si něco špatného o rodičích, a tak začnou obviňovat sebe, vymýšlet magická řešení a všemi možnými způsoby se pokoušejí domoci se toho, co jim chybí.

Nejdřív bez jakéhokoliv vědomého přemýšlení, jen vedené svými impulsy. Později třeba i s doprovodem různých rozumových úvah. Je to mnou, nejsem dost dobrá, proto se o mě táta nezajímá. Třeba když se budu hodně učit a budu mít dobré známky… když budu hrozně hrozně moc hodná… třeba když budu hubená… třeba když se zkusím zabít, konečně si mě někdo všimne.

Všechno tohle zní vlastně líp než „táta nemá na to se o mě zajímat a nikdy na to mít nebude, protože je to zraněný narcis“ – protože dokud je to mnou, pak zůstává naděje, že nad tím mám jakousi kontrolu a můžu to třeba jednou dokázat změnit.

Někdy to ani v dětství nemusí mít kdovíjak dramatický doprovod. Ale nedosycené potřeby s námi zůstanou a táhnou se do dospělosti. Příběh se neuzavřel, nikdy to nakonec dobře nedopadlo. Kdesi ve vzduchu pořád visí myšlenka, že nejsme dost dobří, abychom si zasloužili lásku a pozornost.

A naprosto nevědomě, bez naší kontroly mohou tato zranění vstoupit do naší schopnosti vidět a vymezit vlastní hranice, do přehnané touhy po ocenění, výkonech, užitečnosti… nebo třeba právě do volby partnera. Aniž bychom to tušili a měli nad tím jakoukoliv kontrolu, nevědomky, pomocí intuice si vybereme někoho podobného, jako byl nedostupný rodič.

Těžko postihnutelné síly v naší zraněné dětské duši nás vedou tam, kde větří možnost tenhle „rozežitý“ nešťastný příběh zopakovat s nadějí, že tentokrát to konečně dopadne dobře. Tentokrát na to přijdu, napodruhé to dokážu. Tentokrát konečně budu dost dobrá, dost hodná, dost zajímavá, dost sexy. Konečně si zasloužím lásku, blízkost, zájem.

Jak oddělit minulost ode dneška

Člověk nemusí být zrovna génius, aby viděl, že je to past. Základní premisa je totiž chybná: problém nikdy nebyl v dotyčném dítěti. Nikdy to nemělo být na něm, aby si lásku zasloužilo, aby ono samo vybojovalo ten dobrý konec. Každé dítě má přece právo být milované, vnímané, přijaté. Bez ohledu na to, jaké je a co dělá.

Každé dítě by správně mělo dostávat od svých rodičů pozornost, podporu při odvážných výpravách do světa, bezpečnou náruč po utrpěné facce od života… Některé děti bohužel nemají to štěstí. Jejich rodiče třeba i chtěli být dobří, třeba i dělali, co mohli, ale sami měli málo. Dovedností, lásky, podpory, zralosti…

Potíž je v tom, že rozumově tohle vědět obvykle pomáhá, ale nestačí. K rozumovému vědění potřebujeme ještě něco navíc. Korektivní vztahovou a emoční zkušenost, ideálně – ostatně právě o to se vší silou snažíme, ale tím těžší je ji získat, když vás jako můru světlo lákají nedostupní partneři. V terapii se potom často dějí výpravy do minulosti za sebou samým jako za malým dítětem. Někdy o tom jen mluvíme, prozkoumáváme vzpomínky, pocity, postoje. Jiní terapeuti sahají podle situace po technikách a experimentech:

• Zkuste si zavřít oči a v představě se přenést do minulosti. Navštivte svůj dům v době, kdy vám bylo 12 let. Jak vypadá dům a jeho okolí? Co váš byt? Váš pokoj? Koho vidíte v tom pokoji? Co mu chcete říct, co ten teenager potřebuje?
• Zkuste totéž zopakovat, ale tentokrát se vrátit do doby, kdy vám byly tři roky.
• A pak, když jste byli teprve miminko, možná ještě nenarozené. Zkuste s tím malým dítětem jednat s vděčností a s láskou. Vnímejte, jaké emoce vám takové setkání přináší.
• Představte si to malé dítě vedle sebe v místnosti. Jak vypadá? Jak se cítí? Co nám chce říct? A hlavně, co chcete říct vy jemu?

Jindy se snažíme uzavřít příběh se svým rodičem – a když to nejde v realitě, protože by dotyčný stejně neslyšel, pak třeba aspoň v imaginaci, v minulosti.

Někomu dobře sedí psaní dopisů. Co napíšete rodiči, který svou roli nezvládl tak, jak jste potřebovali? Jaká poselství do života vám předal? Dovedete si představit, že mu v imaginaci vrátíte to, co vám neslouží? Nebo že část těch vnitřních přesvědčení zhmotníte do nějaké věci a tu fyzicky spálíte, zakopete, hodíte do řeky?

Co byste potřebovali tátovi nebo mámě říct? V divadelně laděných směrech psychoterapie, k nimž má blízko například gestalt, někdy využíváme židli, polštář… nebo třeba kolegu z terapeutické skupiny, který pro vás může rodiče představovat, prostě jako projekční plátno.

Tam, kde stopy vedou do minulosti tak jasně a zřetelně, jak to cítí autorka úvodního dopisu, dává smysl je následovat a hledat v sobě slzy, vztek, zlost, pocit nespravedlnosti, truchlení, smutek… i marnost, že od daného rodiče se opravdu dobrého vztahu nedočkám, jelikož to zkrátka nikdy nebylo na mně. A nakonec postupně skrze všechny tyto kroky třeba najdeme nějaký větší mír ve vztahu s rodiči.

Zpravidla to moc nejde přeskočit. Křesťanství, esoterika i mnohé jiné myšlenkové směry po nás chtějí, ať odpouštíme. To je samozřejmě v pořádku, ale nejdřív je potřeba pravdivě uznat a docenit škody, které se staly. Nechat přijít emoce, které mají být prožité. Pak až se možná po čase může (i nemusí) uvolnit prostor na nějaké smiřování.

Stává se, že když se podaří uzavřít starý příběh, uvolní se nám kapacita na řešení těch stávajících. A někdy se v současných příbězích jako vedlejší produkt dají věci do pohybu trochu jiným než dosavadním směrem.

Emoce tehdy, emoce teď

Naše emoční krajina nebývá zrovna přehledné a rovinaté místo. Pája v dopisu popisuje, že její vztah s otcem tehdy pravděpodobně ovlivňuje její vztah s partnerem teď, respektive schopnost z toho vztahu odejít. Proto se dnešní článek zaměřuje právě na toto téma. 

Samozřejmě to není všechno. Je tu vztah s otcem teď, v dospělosti, který tvoří samostatnou kapitolu. Ale především je tu taky vtah s partnerem teď, který určitě není jen a pouze projekcí táty, ale taky bude mít nějakou svébytnost.

Partner je otcem dětí, člověkem, na kterém bývá máma malých dětí do nějaké míry závislá v naprosto základních praktikáliích. Odejít znamená změny v bydlení, financích, vztazích se společnými známými. A pak je tu vlastnost naší hlavy, pro kterou se „blbé známé“ jeví obvykle lépe než „potenciálně lepší neznámé“.

Váhání, nejistota i odkládání radikálních kroků, to vše je v téhle situaci naprosto přirozené. Je úplně v pořádku hledat pro sebe všechnu dostupnou podporu. Když není například kvůli péči o malé děti možné vyhledat terapeuta osobně, pro někoho je schůdnější využít terapii online. A když nejde ani to, přeji Páje, ať dokáže nabrat dost podpory u přátel, blízkých a hlavně sama v sobě.