Vděčnýma očima

Vděčnost je vřelá, hřejivá a prospěšná emoce. Je to něco, co si můžeme dopřávat jako duševní balzám my sami. Každý den. A jednou z cest je zvědomovat si, co všechno máme. Co všechno krásné prožíváme, i když jsme si to pro sebe třeba nevybrali. Uvědomění, že sice nemám postavu modelky, ale mám tělo, které mi báječně slouží. Nemám, co si přeju, ale když se dobře rozhlédnu, něco pěkného uvidím.

Možná si nemůžu dovolit lepší bydlení, dovolenou, lepší auto, ale jinak mám celkem komfortní život. Třeba jen proto, že o pár set kilometrů dál zuří válka. Pár hodin letadlem od nás děti trpí hladomorem, neteče teplá voda, možná žádná, není elektřina. Lidé v některých zemích ani netuší, jaký životní komfort se vlastně dá žít a kolik dobrých věcí si můžeme dopřávat.

To, co píšu, je jen jeden pohled, který může pomoci k vděčnosti. Jedna z cest, jak vidět, co někdy před naším zrakem a sluchem zůstává skryto. Je možné, že ještě není ten správný čas se tímto směrem dívat, odhlédnout od toho, co nás trápí. Ale jednou třeba my sami pocítíme, že chceme ze své pomyslné lítostivé bubliny ven. Asi jako když někdo vycestuje na východ nebo do Afriky. Zažije, jaké je to bez vody, jídla, bez pohodlí, a vrátí se zpět domů. Takový člověk nejspíše prožije vlny vděku za všechno, co má, a nemusí toho být mnoho.

Probouzet vděk a přijetí

A my se můžeme stát duševními cestovateli. Vystavovat se různým informacím a pohledům a pomyslet si u toho občas Ty jo, já se mám, že…, i když naše trápení přetrvá, něco nás bolí, je nepříjemné a těžké. Můžeme na tom pracovat, ošetřovat svoje emoce v terapii a zároveň, třeba jen na okraji své duše mít myšlenku: Vím, jak to mám. Někdy je to hodně těžké, ale děkuju za všechno, co funguje. Co se daří. Za lidi, kteří jsou okolo mě a je mi s nimi hezky.

Tento článek má být pečující, nikoliv shazovat jakékoliv trápení. Chce respektovat životní osud každého, kdo se do něj ponoří. Zároveň, paralelně vedle všeho, co právě kterýkoliv čtenář řeší, pokládá otázku: A je v tom všem něco dobrého? Zrovna dneska? Teď? Je v tom všem bolestném, náročném, nepěkném, těžkém něco, čeho si vážíte? Něco, za co byste se doslova či obrazně mohli pohladit, potěšit, možná odměnit a třeba poděkovat?

Naše štěstí, spokojenost a vlastně i vnitřní klid vždy budou tak trochu záležet na tom, kam nasměrujeme svůj zrak a naše vnímání světa. Třeba i při takové příležitosti, jakou je čekání na autobus. Prohlížíme si druhé a vidíme, co oni mají, a my ne – nebo vidíme druhé a nevztahujeme je k sobě? Vidíme, že každý má svoje, každý má svůj příběh, svoji bolístku? Vidíme, co nám samotným chybí, nebo naopak vidíme, co všechno máme? Co vlastně vidíte, když se díváte?

Tento článek jsem začínala statistikou, která by měla odrážet realitu. Jenomže pravda je, že realitu si tvarujeme podle našeho smýšlení. Upravujeme si její kontury, kritickým hlasem hodnotíme sami sebe a život druhých se nám zdá o tolik lepší. Jenže realita je taková, že každý člověk je tak trochu uzamčen ve svém příběhu. Ve svých pochybnostech a nejistotách. Každý by potřeboval kousek něčeho ze života toho druhého.

Naše nedokonalosti, nemožnosti a neschopnosti mohou být zdrojem velkého trápení. Cestou může být nedívat se na ně, ale zkoušet pohlédnout na to, co je dobré. Ne na sílu. Ne proto, že to píše Langrová nebo říká kterýkoliv jiný psycholog. Ale možná proto, že v sobě chceme zkoušet probouzet vděčnost a přijetí. V některých (vhodných) chvílích to může přinést úlevu s myšlenkou: Všechno sice dobré není, ale i tak je to fajn.

Cvičení vděčnosti

Vděčnost můžeme trénovat a vědomě prožívat. Nepřijde sama v kouzelném, jedinečném momentu. Je to něco, co si můžete dopřát právě teď, když se zastavíte a zkusíte si odpovědět na otázku: Za co byste teď ve svém životě mohli poděkovat?

Asi tušíte, že v případě „cvičení vděčnosti“ to funguje jednoduše. Stačí jedna myšlenka denně – ale pravidelně, nejlépe když si na to vytvoříme nějaký svůj osobní rituál. Třeba si večer promítneme uplynulý den nebo můžeme poděkováním ráno nastartovat. Například při ranní procházce s pejskem věnovat jednu myšlenku tomu, co je v našem životě nebo na nás samotných dobrého.

Můžeme si vést deník vděčnosti nebo napsat dopis někomu, kdo je pro nás v životě důležitý. Vědci ověřili, že samotné „vděčné přemýšlení“ zvyšuje životní spokojenost. Polovina ze stovky náhodně vybraných studentů mělo pouhých pět minut denně věnovat přemýšlení, za co jsou v životě vděční. Ostatní měli přemýšlet o tom, co se během dne naučili. U první skupiny vděčné přemýšlení mělo až terapeutický účinek. Vzrůstal jejich pocit prožívaného štěstí, životní spokojenost, klesala depresivita, stres a stejně tak prožívání negativních emoci.

A přitom taková jednoduchá věc, nic světoborného. Ale ruku na srdce: Kdy naposledy jste sami sobě, lidem okolo, světu, osudu nebo vesmíru děkovali? Někdy nás okolnosti života uzamknou a přestaneme vidět, co se kolem nás děje. Až příliš pohlížíme na bolest a trápení a zapomínáme, že se třeba jen na moment můžeme dívat jinam. Na to, za co děkujeme a čeho si vážíme.

Snad se mi podařilo dobře vyjádřit myšlenku, že nejde o to předstírat, že žádnou bolest nemáme. Ani o to smést ji ze stolu se slovy: Prosím tě, ty naděláš… Podívej se, s čím musí bojovat druzí. Ale jde o vnitřní nazírání na naše trápení, o klid a smíření. Přijetí některých věcí, které třeba ani změnit nejdou. Jde o pohled na náš vlastní život a hledání spokojenosti v tom, co právě je, i když se třeba jedná o velmi náročné období.