Vděčností ke spokojenosti

Nabízím vám zamyšlení nad přínosem a mechanismy, které vznikají projevením vděku a uznání. Myslím, že jde o dvě hodnoty, o kterých se moc nemluví.

Seděla jsem nedávno na zahrádce v jedné cukrárně. Četla jsem si noviny a najednou poslouchám konverzaci vedle, kde sedí maminka s dítětem. Měla bych spíše napsat „poslouchám křik dítěte na matku“. Dítko tam projevovalo svou obrovskou frustraci, neboť mu byla odepřena zmrzlina poté, co již snědlo šlehačkový dort.

Matka se na syna rozzlobila. Očekávala, že namísto křiku se od syna dočká poděkování za dort, který koupila a který si spolu dali.

Ač má empatie snaživě přepínala z jednoho aktéra konfliktu na druhého, odcházela jsem s nelibým pocitem, který se svými dětmi také někdy zažívám. Ten kluk nějak nebyl vděčný za to, co měl, a tak mne to přivedlo k zamyšlení, jak by takový projev vděčnosti mohl vypadat a co by to na obou stranách mohlo pocitově přinést.

Udělejte (si) radost

Vděk a uznání vytváří duševní stav, psychické rozpoložení, které nám může umožnit klidnější a vyrovnanější každodenní život. Nemluvím zde o přehnané mírumilovnosti, při které bychom se omlouvali za to, že žijeme, a děkovali našemu stvořiteli za každý den na Zemi. Vděk je výtvorem několika psychických procesů.

Zaměříme‑li naši pozornost na příjemné věci, nutí nás to si je uvědomovat a tím lépe vnímat a ocenit to, co máme, namísto litování, co nemáme.

Je možné říci, že jde o přání udělat druhému radost za to, že mi udělal radost. V 17. století napsal holandský filozof Baruch Spinoza, že vděk je síla lásky, díky níž se snažíme konat dobro pro druhé, protože oni jej vykonali pro nás, a to díky stejnému pocitu lásky, kterou pociťují vůči nám.

Kognitivní psychologie to vysvětluje tak, že zaměříme‑li naši pozornost na příjemné věci, nutí nás to si je uvědomovat a tím lépe vnímat a ocenit to, co máme, namísto litování, co nemáme.

Méně stresu, lepší spánek

Tuto myšlenku potvrzují například psychologové Michael McCullough a Robert Emmons, kteří rozdělili několik stovek lidí do tří skupin.

• První měli za úkol si zapisovat do deníku to, co ten den prožili.
• Druhá skupina měla zapisovat jen nepříjemné zážitky.
• Třetí skupina měla psát seznam událostí, které jim byly příjemné a za které jsou ten den vděčni.

O deset týdnů později tato poslední skupina vykazovala celkově lepší psychický i fyzický stav, projevovali v běžné každodennosti větší nadšení a optimismus do budoucnosti. Tito lidé se méně obávali o své zdraví a více se věnovali péči o sebe, především sportem. Robert Emmons u těchto lidí konstatoval nižší úroveň stresu, lepší kvalitu spánku, lepší soustředění a snížené riziko deprese.

Radost z ocenění druhého je ještě silnější a trvá ještě déle, když je druhému vyjádřena písemnou formou jako děkovný dopis.

Toto rozpoložení je bezesporu pro psychické i fyzické zdraví nesmírně přínosné a je tedy možné předpokládat, že pokud si denně budeme zvědomovat dobré věci, budeme se cítit lépe.

Dostávat není jen tak

Člověk je přirozeně egoisticky založený a soustředěný sám na sebe. Co je ale evidentní, že naše sebeuspokojování není samospásné. Jde o paradox moderní psychologie. Setkávám se s lidmi, kteří jsou v životě úspěšní, nic jim nechybí, ale přesto jim není psychicky dobře. Chtějí najednou udělat něco pro někoho jiného (nejraději pro někoho úplně cizího), a to s cílem pomoci mu jen tak.

I přesto, že jsou vděčnost a uznání spojené spíše se sebedůvěrou a osobním uznáním, není třeba zastírat fakt, že když nám někdo poděkuje, jako by nás postříkal sprejem spokojenosti, užíváme si to a odcházíme posilněni.

Vděk závisí na schopnosti být zranitelný: přijmout pomoc a být za ni rád. Mnoho partnerských vztahů na tomto selhává.

Na jednom semináři jsme dostali za úkol jít na ulici a rozdávat lidem náhodně drobné. Pamatuji se, jak jsem byla překvapená, že to není jen tak. Bylo potřeba lidi nejdříve přesvědčit, aby peníz přijali. Tam jsem si uvědomila, že není vždy snadné něco přijmout. Stejně tak to je i s poděkováním. Někdy lidé nepřijmou pomoc pouze z toho důvodu, že neumí, nebo nechtějí projevit vděk. Mnohdy je to proto, že si nechtějí přiznat svou slabost.

• Umí být děti vděčné?
• Vděk souvisí s kognitivním a morálním vývoje dítěte, lze jej očekávat od dítěte ve věku 7 – 12 let.
• Takto staré dítě se např. samo rozhodne vyrobit jako projev vděku dárek kamarádovi, který mu popřál k narozeninám.
• Z hlediska kognitivního vývoje jde o operační stádium: děti začínají používat abstraktní myšlení.
• Z hlediska morálního vývoje jde o stádium konvenčí morálky: dítě je schopné při rozhodování zvažovat pocity a potřeby druhých, rozpoznat zájmy druhého a vzít v úvahu i perspektivu třetí osoby.

Vděk je podle Piera Ferrucciho antiheroický, neboť není závislý ani na talentu člověka, ani na jeho síle či originalitě. Vděk závisí na schopnosti být zranitelný, tzn. na schopnosti přijmout pomoc a být za ni rád. Mnoho partnerských vztahů na tomto selhává. Buď od druhého nic nechtějí a on se cítí nepotřebný, nebo naopak pořád něco chtějí, ale druhému nedokážou projevit vděk.

Projev vděku, tzn. poděkování druhému studovala psycholožka Sonja Lyubomirsky. Ukázala, že čím lépe je člověk schopen projevit vděk, tím méně je úzkostný a depresivní, tím méně pociťuje frustraci, závist a samotu. Poděkovat druhému nám dává více než pouze tuto individuální zkušenost. Dává nám to možnost se spojit intenzivněji s věcmi, které nám dělají radost.

Psycholog Martin Seligman konstatoval, že radost z ocenění druhého je ještě silnější a trvá ještě déle, když je druhému vyjádřena písemnou formou jako děkovný dopis, například za výchovu či za život jako takový.

Vrátím‑li se k dítěti na zahrádce, jeho chování bylo přirozeně egocentrické. Empatii, která k vděku patří, se člověk musí naučit. Schopnost poděkovat má sice již předškolní dítě, ale to chápe zatím situaci jinak než jako vděk. Je to láska k nám jako k rodičům. Vidí, že nám to dělá radost. Cítí to z našich reakcí, a tak to dělá.

Postupně se učí vděku svým vlastním emočním sebeuvědoměním, které mu umožní poznávat to, co druhý asi cítí a co mu asi udělá radost.

• Děti se nejlépe učí vnímavosti k emocím druhých lidí tím, že jsou samy okolím emočně vnímány a jsou toho svědkem kolem sebe.
• Není špatné se s dětmi bavit nejen o tom, co se ten den stalo, ale doptat se jich také, co prožívaly (to ti asi bylo líto; to bylo od Matěje hezké, že ti pomohl).
• Když doma někdo něco chce, požádá o to, i když jde o drobnost.
• Ten druhý za to poděkuje a podle situace i ocení vstřícnost druhého.

Slušné a laskavé chování má zkrátka své místo i mezi dlouholetými partnery. A nejen kvůli dětem.

Více k tématu: Emmons, R.,  Mc Cullough, M.:  Gratitude and Well‑ Being (2003) Seligman, M.: Opravdové štěstí, pozitivní psychologie v praxi, Ikar, (2003) Aurele, M.: Pensées, Livre I, Amazon (2006) Piaget, J.: La construction du réel chez l´enfant, Neuchatel (1963 Kohlberg L.: Mravní vývoj